Svůj historicky první koncert v Praze včera odehrál Miles Kane, energický a zbožňovaný hudebník z Liverpoolu. Událo se tak po necelém půl roce od premiéry na festivalu Rock for People a bylo znát, že i přes absenci živých vystoupení na české půdě či interakcí s českými fanoušky si dokázal vybudovat slušnou základnu, která zaplnila prostory klubu Rock Café do posledních míst. Zápasil však se zvukem.
Britský elegán Miles Kane se svou kapelou dlouho Česko opomíjel. Až s pátým řadovým albem One Man Band byl na poslední chvíli přidán do programu letošního ročníku Rock for People. Přestože druhý festivalový den odehrál kratší set a velké davy se na něj přímo nehrnuly, bylo obrovským potěšením jej konečně vidět i u nás. Zpěvák a kytarista je známý svým neotřelým showmanstvím a energickou pódiovou prezentací a nebylo tomu jinak ani během včerejšího večera. Do Prahy přijel v nové sestavě a s novou show.
Program započal s vycházejícím talentovaným hudebníkem říkajícím si RODAN, který nastoupil pouze s akustickou kytarou a srdcem na dlani. Akustické písně na způsob anglického písničkáře Passengera odzpíval s radostí a v prvních řadách se dokonce i zpívalo, a to během hitu Introvert Party Club, se kterým skončil na třetím místě v letošním národním finále Eurovision Song Contest. Byl to ten pravý one man band na začátek.
Čtěte také: S Bobem Dylanem se v O2 universu zastavil čas. Pražskou sérii koncertů započal s grácií a bez pozlátka
Miles se na pódium přiřítil jako hurikán, přesně tak, jak se od něj očekávalo. Za melodie chytlavé Rearange z prvního alba Colour of the Trap se s elektrickou kytarou a širokým úsměvem na tváři chopil zpěvu a prvního vyburcování natěšeného davu. Ačkoliv název posledního alba mohl návštěvníkovi naznačit, že by Miles mohl přijet pouze sám, na turné si s sebou vzal novou bubenici Jennifer Walinetski. Stejně, jako byl páteční večer první koncert letošního podzimního turné, na kterém se podívá vedle Česka také na pár zastávek do sousedního Polska a odjede obsáhlé turné po Velké Británii, byl to také jeho vůbec první koncert pouze se zmíněnou bubenicí. Radost a pódiová prezence tygra utrženého z řetězu však již od prvních minut zabíjelo nazvučení.
Nadměrná hlasitost nástrojů, utopený Kaneův zpěv a podivné ozvěny se nepříjemně linuly prostory Rock Café a zalézaly nepříjemně až do morku kostí. Bylo velmi hořkosladké sledovat vymodlený koncert s takovou obrovskou indispozicí. Na pódiu to však nezpůsobilo žádný rozruch. Píseň za písní, pouze s krátkými přestávkami na poděkování, ládovala dvojice jednu za druhou. Největší část setlistu patřila poslednímu albu z minulého roku a debutu. V osmnácti položkovém seznamu skladeb se naopak neobjevila ani jedna píseň z předchozího, povedeného alba Change the Show a menší zklamání mohlo také čekat fanoušky projektu The Last Shadow Puppets, ve kterém zpěvák působil s Alexem Turnerem z Arctic Monkeys a díky kterému se dostal do největšího podvědomí hudebních fajnšmekrů. Na žádný z jejich coverů, které v posledních letech do svých koncertů často zařazoval, taky nedošlo. Hitů a davem oblíbených autorských počinů má hudebník však spoustu.
Největší davovou odezvu přijaly v první půlhodince svižné Cry on My Guitar, Inhaler, Coup de grace a Troubled Son. U poslední zmíněné se zvuk naštěstí o něco stabilizoval, ačkoliv to pořád nebylo úplně to pravé. Promyšlená kytarová sóla a čirá radost z hraní střídaly občasné promluvy s jeho silným severozápadním “scouse” přízvukem. Bylo poznat, že si Miles koncert užívá a nebere svou první příležitost hrát v jednom z nejhezčích měst střední Evropy nadarmo. Zarytí fanoušci se dočkali i ne často hraných skladeb jako jsou Counting Down the Days, Shavambacu a Heartbreaks (The New Sensation), které Miles hraje sporadicky. Nejen zvukově, ale i celkovým postavením koncertu bylo matně poznat, že se jedná o první koncert turné a pořadí skladeb by zasloužilo menší proházení.
Akustické kytary se dočkala jemná Colour of the Trap, kterou dvojice zahrála v upravené rychlejší verzi. Miles vyzýval dav ke společnému zpěvu a klub žádost vřele vyslechl. S poslední trojicí skladeb se zase skákalo a dovádělo, jako kdyby nebyl žádný zítřek. Never Taking Me Alive, která zní hodně podobně jako Lonely Boy od The Black Keys, plíživá Come Closer a závěrečná hymna Don’t Forget Who You Are, která se zase objevila na soundtracku k oblíbené hře FIFA 14, by totiž probudily a roztančily i mrtvého. Komu se nepodařilo ulovit podpis z pódia si mohl Milese odchytnout ještě u stánku s merchem.
I přes špatné nazvučení večera se na floutka Milese prostě nedá zlobit. Kariéru má vydřenou od těch nejmenších klubů a jeho vášeň a láska k hudbě jde cítit na míle daleko. Doufáme, že se brzy dočkáme další návštěvy a že zvukař bude v lepší náladě.