Poté, co Deryck Whibley společně se svými parťáky oznámil konec Sum 41, rozhodli se s fanoušky ještě náležitě rozloučit a po letošním vystoupení na hradeckém Rock for People si střihli ještě jeden, už opravdu poslední, koncert v pražské O2 areně. Role předskokanů se ujala velšská pětice Neck Deep. Večer byl ve znamení skvělého průřezu kariérou hlavních hvězd, pokazil to ale ne příliš vydařený zvuk.
Nejdříve se Sum 41 během svého rozlučkového turné představili v rámci hradeckého festivalu Rock for People. Nakonec své poslední turné Tour Of The Setting Sum dovezli i do vysočanské O2 areny, kde odehráli svůj poslední koncert na našem území, ale doufejme, že nikoliv skutečně navždy. Odehrál se v neděli 10. listopadu 2024.
Na místě předskokana se představila pětičlenná pop punková partička Neck Deep, pocházející z velšského Wrexhamu. Kapela se ze sebe snažila vydat to nejlepší, co mohla, avšak proti byl nejspíš zvukař, jelikož bylo muzikantům špatně rozumět a hudba samotná byla kolikrát neposlouchatelná i v hale na ochozu. Set o deseti kouscích z jejich repertoáru stačil na zahřívací kolo asi na třičtvrtě hodiny.
Čtěte také: Floutek Miles Kane v Praze započal své podzimní turné, utápěl ho však zvuk
Sum 41 odpálili svou show dle plánovaného harmonogramu, tedy patnáct minut před devátou večerní hodinou na minutu přesně. První na pořadí celého setlistu byla skladba Motivation, která taktéž odstartovala úplně první moshpit v sekci na stání u pódia a během večera jich bylo možné vidět ještě několik. Energičtí Sum 41 zavalili své fanoušky dalšími hity jako The Hell Song, No Reason či Out for Blood. V těchto chvílích se před stagí objevili i velké bílé a červené balónky, s nimiž si fanoušci mohli nějakou dobu zapinkat. Hned v této části přišla na řadu i první Deryckova děkovná řeč, při níž pravil, že se během tohoto večera sešla celá „fucking” family. Následně zpomalili a odehráli první klidnější věc v podobě songu War z alba 13 Voices z roku 2016.
V první polovině základního setlistu zabrousili do aktuálního rozlučkového alba Heaven :x: Hell, kdy z této desky odehráli hned dvojici písní v podobě Landmines a Dopamine. Tedy ještě předtím, než se pustili do We’re All To Blame. Pokud byli přítomní fanoušky Metallicy nebo Slayer, jistě je potěšily jejich covery, kterých se kapela nebála a dokázala tak, že mimo jejich svižného punk rocku zvládají i metalové žánry. Když přišla na řadu Walking Disaster (Underclass Hero, 2007), Deryck se rozpovídal o své kytaře, kterou si právě přinesl. Tuto kytaru dostal ještě jako teenager na střední škole v sedmnácti letech, a tak v jeho sbírce hrála důležitou roli. Co však čert nechtěl, dle jeho slov mu ji někdo před lety odcizil. Už se s ní rozloučil, ale kytara si k němu po letech našla cestu a vrátila se mu po takové době, kdy už s ní ani nepočítal, zpět do rukou. Právě již zmiňovanou Walking Disaster odehrál na této kytaře. Naopak balada With Me zazněla na kytaru akustickou. Na této rozlučkové punk rockové párty samozřejmě nesměla chybět Makes No Difference z alba Half Hour Of Power. Ta vyšla ve světě jako úplně první singl na celosvětové úrovni.
V závěrečné části si Frank Zummo střihnul své bubenické sólo a opět ani v tomto případě nechyběla ohňová show. Jakožto závěrečný trojlístek se na setlistu objevila Pieces, Fat Lip a Still Waiting. Právě skladba Pieces rozhodně stojí za zmínku, neboť byla odehraná v poklidném aranžmá za doprovodu Derycka u piana. Poté se celé uskupení odebralo do útrob multifunkční haly, ale jen na chvíli, protože netrvalo dlouho a vrátili se s přídavkem v podobě Summer, Waiting on a Twist of Fate a především In Too Deep. Na tu se těšil dle reakcí diváků nejspíš každý, poněvadž v tuto chvíli stály už i ochozy arény. Rozloučení bylo dlouhé a vestoje. Vypadalo to, že ani hudebníci se nechtějí loučit, natož pak jejich fanoušci. Po tomto odchodu to už už vypadalo na úplný konec, ale Sum 41 se vrátili ještě s jedním přídavkem v podobě songu Welcome to Hell, a tak ti, kteří již přestali doufat v další dávku muziky, se vraceli z chodby zpět na hlavní místo dění.
Čtěte také: Brutal Assault 2025 přihazuje čtyři black metalové kapely
Koncert na rozloučenou proběhl přesně tak, jak by taková událost měla proběhnout – seznam skladeb odrážel velmi dobře celý průřez kariérou Sum 41 a zmapoval tak jejich největší hity, díky kterým si získali fanoušky po celém světě. Nutno ale říci, že podobně jako se zvuk nepovedl již během předkapely, tak ani během hlavních aktérů večera nebyl vyladěný. Velkým nedostatkem byla i absence nějaké videoprojekce. Takto celá scéna často působila velmi stroze. Lze pochopit, že Sum 41 si jakožto punk rockeři na podobném vizuálu nepotrpí, ale právě propracované videoprojekce vždy vtáhne diváka ještě víc do děje a dokreslí atmosféru. Nelze jim ale nadále co vytknout. Energie měli na rozdávání, jednotlivé položky v setlistu hezky utíkaly a Deryck byl velmi komunikativní a zároveň během svých vyvážených sdělení k fanouškům neubíral na energii účastníků, protože jim dovolit zvolnit, avšak ne úplně vychladnout. Poslední koncert se jim tak u nás velmi vyvedl a už musíme jen doufat, že se lídr kapely začne „doma” kousat nudou a pódia mu začnou chybět.
