Kdo tuto kapelu zná, nemusím nic moc více psát. Kdo však neví, o čem je řeč, následující reportáž vám přiblíží, oč přicházíte. Vítkovo kvarteto – buď je miluješ, nebo nesnášíš.
Kapela funguje už od počátku 80. let minulého století v téměř stejném složení. Tehdy to u pivka v hospodě U Holečků v Chuchli chlapi vymysleli. Nezměněná zůstává i diskografie kapely – v roce 1995 vyšel záznam živáku a tři roky na to CD Veteráni studené války. Ročník 2005 byl ve znamení velkého DVD záznamu z pražské Lucerny, kde zazněly ony léty prověřené hity. Ty samé songy pak vyšly o tři roky později na kompilaci Best Off. Že se vám to zda neoriginální, možná, ale jejich živá vystoupení jsou vždy legendární.
Malostranská beseda hlásila před koncertem vyprodáno, ostatně jako každý rok na jejich předvánočních koncertech. Rockeři a milovníci českého bigbítu se k besedě stahovali z blízkých hospod a vše nasvědčovalo tomu, že tento večer bude opět vydařenou záležitostí. Skalní fanoušci už předem věděli, jaký bude playlist, protože je prostě vždy stejný. Ačkoliv o tom nebyla dříve žádná zmínka, před headlinerem večera zahrály hned dvě předkapely. První bylo seskupení Punčocháče, které založilo sesterské trio Klára, Martina a Natálie Lesse, což ocenilo hlavně pánské osazenstvo, jež na akci tvořilo většinu. Poté nastoupila další předkapela, kterou již obecenstvo znalo z minulého ročníku. Po pár písních lidé již netrpělivě očekávali Vítkáče.
Sál Malostranské besedy zhasl, kapela se seskupila a zazněly první noty nejznámějšího hitu Pražskej démon. Frontman Jirka Růžek nastoupil v lesklém saku a spustil. Jak je u kapely zvykem, sako (a následně pak i triko) na něm moc dlouho nevydrželo, a tak po zbytek koncertu zpíval svlečen do půli těla. Dav plný znalců všech textů písní skvěle doplňoval kapelu. Jak se dalo očekávat, kapela seznam skladeb nezměnila a po Pražským démonovi nastoupilo Bigbeatové dunění následované písní AIDS.
Ostatně jako každý rok se lídr Vítkáčů podivoval nad tím, proč vlastně chodíme na jejich koncerty, když za to zaplatíme dvě stovky a pak si stejně celý koncert odbékáme sami. Při té příležitosti nám slíbil, že i do budoucna tyto koncerty nebudou jiné, za což by každá jiná kapela sklidila vypískání, popřípadě pár kelímků piva na své aparatuře. Oni však sklidili ohromný aplaus.
I když jsme dlouhé minuty hlasitě řvali, že „nechce ven“ při písni Drát v uchu, během večera zaznělo i takzvané magorsólo na hlavu, kdy si bubeník Benjamin Vítek nasadil helmu, do které měl zapojený konektor a započal bubenické sólo na hlavu. Jelikož měla kapela nacvičených svých obvyklých dvanáct songů, koncert se rychle uchýlil ke konci. Na akci tak zaznělo vše, kvůli čemu byla Malostranská beseda vyprodána.
Vítkovo kvarteto jsem navštívil už nesčetněkrát a vím, že na jejich koncerty budu chodit i nadále, protože kapela jejich ražení nemá u nás, natož ve světě, obdoby. Jediné, co mě na téhle akci nebavilo, byla šílená fronta na doplnění tekutin, protože jeden bar na X set lidí je fakt málo. Vítkáči jsou seskupení, jež by se na jednu stranu mohlo zdát hrozně jednotvárné a nudné, ale zasvěcení návštěvníci jejich koncertů mi jistě jen potvrdí, že jejich vystoupení je vždy originální a má svou speciální jiskru, která (doufám) nikdy nezhasne.
