Po pěti letech se do Prahy znovu podívaly legendy a průkopníci alternativního rocku The Smashing Pumpkins. Je to již přes třicet let od vydání jejich průlomových alb Siamese Dream a Mellon Collie and the Infinite Sadness, jejich vzájemná energie a chemie na pódiu však dokazuje, že jim to hraje jako na začátcích. Ba možná i lépe a s větší pokorou. Včerejší vystoupení lze zařadit mezi kandidáty na nejlepší koncert roku 2024.
Praha se na původním seznamu zastávek k evropskému turné The World is a Vampire nenacházela, o to větší překvapení a radost byla, že se k nám legendární rocková sebranka přece jen podívá. Oproti minulému (do posledního místa vyprodanému) Foru Karlín se tentokrát Billy Corgon a jeho kumpáni stavili do většího O2 universa, které nebylo daleko od vyprodání.
Kytarista James Iha a bubeník Jimmy Chamberlin patří s Corganem k původní sestavě od roku 1988. Hlavní trojici na turné doplňují basák Jack Bates, vokalistka Katie Cole a nově také kytaristka Kiki Wong, kterou si kapela vybrala v rámci internetového castingu. Čtvrtý zakládající člen, baskytaristka D’arcy Wretzky, se od trojice distancuje již od roku 1999 a opakovaně nabídky k návratu do původní sestavy nepřijímá. Pozdější oznámení pražského koncertu se bohužel setkalo s tím, že se k nám nepodívali newyorští matadoři Interpol, kteří většinu evropského turné odehráli s dýněmi. Štaci uzavřeli před třemi dny v Polsku a čtvrteční večer tak otevřeli tuzemští Please the Trees.
Čtěte také: Michael C. Hall přenesl Futurum do jiné dimenze, plného potenciálu nabrali Princess Goes až v přídavku
Náhrada to byla více než adekvátní. Hned u první písně se nabízelo srovnání právě se zmiňovanou trojicí z ulic chladného New Yorku. Kvintet z Tábora sázel na experimentální mix post-rocku s občasnými prvky psychedelie a vygradované instrumentální pasáže. Někteří si jistě vzpomněli právě na ranou tvorbu Interpol. A kdo ne, nabízela se ještě alternativa spojení se Swans nebo The Cure. Šlo o poctivě odehraný set předkapely.
Pět minut před očekávaným začátkem hlavní hvězdy večera se spustilo instrumentální intro z poslední desky ATUM a hned na to se začalo. A ve velkém. The Everlasting Gaze, špinavý industriálně laděný opus z úplného začátku tisíciletí již svým způsobem předznamenal, že vystoupení králů alternativního rocku bude jiné než to před pěti lety. Celý koncept je rychlejší, dravější a bez jakéhokoliv nadbytečného pozlátka. Tentokrát na pódiu nestáli nafukovací panáci a nelpělo se tak na melancholii. Řinčící kytary, bicí a nezaměnitelný hlas Corgana bez jakékoliv větší pódiové prezentace bylo přesně to, co bylo na včerejším večeru tak autentické a nezaměnitelné.
Reflektory velkolepě svítí do všech stran a člověk se přenáší kdesi do let devadesátých, stačí jen zavřít oči a nechat se vést hudbou. Všechno je na chvíli zase v pořádku. “Praho, jak se máš? Dobrý večer!” začíná jednu z prvních interakcí mezi kapelou a fanoušky kytarista James Iha, který se před šesti lety vrátil po dlouhých osmnácti letech zpátky ke Corganovi a Chamberlinovi. Šlo vidět, že chemie mezi členy funguje na jedničku. Rychlejší kousky (a že jich tentokrát bylo hodně) občasně vystřídaly pomalejší melancholií obalené písně Today nebo Tonight, Tonight. Během druhé zmíněné O2 universum zářilo v barvách duhy. Největší část vystoupení si vysloužily skladby z alba Mellon Collie and the Infinite Sadness, v závěsu s předchůdcem Siamese Dream a nejnovějším albem z roku 2023 ATUM: A Rock Opera in Three Acts. Zbylá alba byla zastoupena po jedné skladbě.
Čtěte také: King Gizzard and the Lizard Wizard ve Foru Karlín aneb učiněná psychedelická průraznost
Během hodiny a tři čtvrtě této hudební nirvány se nezapomnělo ani na rarity, které dnes nenajdeme ani na streamovacích platformách nebo cover Zoo Station od kolegů U2 z Irska. Nebylo potřeba vizuálů, efektů či obrazovky – stačil ten čirý nestárnoucí rock od samotných průkopníků z konce osmdesátých let. Uprostřed vystoupení došlo na emotivní skladbu Disarm, která pojednává o zneužívání, jímž si zpěvák v raném věku prošel. Naskakuje husina a člověk zamačkává slzy.
Letos je to přesně třicet let od jejího vydání, ten smutek a Corganova bezmoc v hlase však dokáže člověka dostat do kolen i dnes. Pronikavé vokály se naživo zaryjí až pod kůži. V setlistu nechyběla ani skvělá Mayonaise, o které zpěvák tvrdí, že je díky ní rád, že jsou stále na světě a mohou ji pro lidi stále hrát. Následovaly hymny outsiderů Bullet With Butterfly Wings a nejznámější 1979. Vzpomínalo se na mládí a hromadně se zpívalo. Večer uzavřely dnes již naprosté klasiky alternativního rocku Cherub Rock a Zero. Není potřeba přídavku. Kapela ze sebe vydala vše.
The Smashing Pumpkins odehráli v Praze průřez celou svou dlouhou hudební kariérou a neopomněli snad ani jeden z větších hitů. Arénových kapel, které dokáží dav uhranout živou hudbou bez nadbytečných efektů a pozlátka je málo, proto je to taková rarita. Vystoupení bylo o poznáni lepší než to před pěti lety, zde vše fungovalo jak mělo a ani zvuku nebylo co vytknout. Praha zažila jeden z nejlepších koncertů tohoto roku a bude těžké jej překonat.