Úmorné vedro, čtyřicet tisíc lidí, dlouhé fronty na všechno a třeba taky nenápadně dokonalá dramaturgie, i takový byl předposlední festivalový den v Dolních Vítkovicích.
Colours se už naplno rozjely a než bys řekl švec, je tu poslední den. Ve městě to konečně trochu žije, barevný týden mění Ostravu znatelně k lepšímu, festival jí vždy píchne injekci s živou vodou do žil a ona tepe. V industriálním areálu nebylo včera lehké se schovat někam, kde by nebylo dalších tisíc lidí a nesvítilo tam ostré slunce, kterého už mají všichni leda tak plné zuby. Stejně tak nebylo snadné najít stánek s čímkoli, kde byste stáli méně než čtvrt hodiny a kde jste kolikrát ani nevěděli, na co právě stojíte frontu. Tyto nepříjemnosti naštěstí provázela dobrá muzika, především večer se v Dolních Vítkovích předvedli skvělí interpreti, kteří si předávali štafetový kolík na dvou hlavních pódiích.
Ocelové město ožilo barvami. Začal festival Colours of Ostrava
Colours of Ostrava 2014 podruhé aneb severská exhibice
Prvním z nich byl americký písničkář John Grant. Jeho vystoupení, zprvu melancholické, později živé a podkreslené dynamickou elektronikou, bylo sympatické a nalákalo na ArcelorMittal stage spoustu zvědavců, kteří buď posedávali jen tak v udusané trávě, vystávali fronty nebo se vepředu pohupovali do rytmů softrocku. Jeho krásný hlas, hodně otevřené texty a příjemné vystupování okouzlily nejednoho. Tělem se vám rozlilo jakési teplo (zvlášť když jste obeznámení s Grantovým pohnutým osudem), které vám nedovolilo spustit z něj a jeho husté bradky zrak. John zahrál na desítku písniček ze svých dvou alb, mezi nimi nechyběly nejznámější hity jako Black Belt či GMF s asi nejlepším refrénem á la I am the greatest motherfucker that you’re ever gonna meet, a zařadil se celkem překvapivě a dost nenápadně mezi nejlepší vystupující letošních barev. Za zmínku jistě stojí také koncert Ólafura Arnaldse, islandského hudebníka, který si zahrál v doprovodu smyčcového kvartetu v Gongu (čtěte tady).
Zeppelini v podání Roberta Planta
Asi největším tahákem třináctého ročníku byla pro mnoho lidí legenda jménem Robert Plant, základní článek britských Led Zeppelin. To ostatně ukázala i vyšší koncentrace zástupců starší generace, kteří si přišli zavzpomínat a v areálu tak výrazně zvýšili věkový průměr. Plant do Ostravy se svou kapelou Sensational Space Shifters přijel po osmi letech; tenkrát v roce 2006 na něj přišlo asi patnáct tisíc lidí, letos čtyřicet. Rozjezd koncertu byl pomalý, jeho druhá půlka však byla úderná a pořádně rocková. Zpěvák dav rozhýbal hlavně zeppelinovskými songy jako Black Dog či Whole Lotta Love, které prokládal svými world music sólovkami, a rozhodně nezklamal. Jásalo se ještě dlouho potom, co odešel.
V pohybu se zůstalo i při koncertu newyorských Darkside, kteří se svým vystoupením celkem dobře vyrovnali dánskému elektrobohu Trentemøllerovi, který ve Vítkovicích vystoupil v pátek. Darkside do barevného programu přibyli, když byl festivalový line-up už hotový, Zlata Holušová ale nemohla odolat a pány Nicolase Jaara a Dava Harringtona si prosadila. Rozhodně to nebyla chyba, Darkside totiž loni vydali Psychic, jednu z nejlepších desek svého žánru, a mají skvěle našlápnuto k vytvoření dalších opusů. Experimentální ambient, temnota požírající vše živé, světlo schopné rozčarovat a neuvěřitelná kopa hrozně zvláštní energie, která vás přiková k zemi a ohýbá vás v kolenou. Darkside jsou nálož skvělé a promyšlené elektroniky s explozemi beatů, vychytaným kytarovým doprovodem a jakousi tajemností. Je to přesně ta muzika, která se nedá poslouchat potichu, koncert s velkou dávkou decibelů je proto jednou z nejlepších možností. Pánové ukázali, že si své místo v programu vydobyli právem a rovnou se zařadili mezi to nejlepší, co jsme letos mohli slyšet.
Bastille tečkou za sobotním programem
Program sobotního večera uzavírali britští popíčkáři Bastille. Ti se naopak moc nevytáhli, na jaře v Praze zahráli mnohem lepší koncert. Většinu jejich hracího času na Colours to byla docela monotónní nuda, která však v doprovodu chytlavých rádiových písniček rozpohybovala ohromné množství lidí. Bastille se snaží o velkolepost a velkolepě snad i všechno na oko působí (hlavně písničky), moc jim to ale nejde. Kapela kolem zpěváka Dana Smitha zahrála album Bad Blood skrz na skrz, k tomu třeba i Of The Night, remake dvou slavných skladeb z devadesátek. Svůj set zakončili Bastille ultravelkolepou Pompeii, jejíž eh-eh-oh-eh-oh znělo z různých koutů areálu ještě dlouho do noci…
