Notoricky známí Hooverphonic z Belgie se po dvou letech od posledního koncertu v Lucerně opět představili českému publiku. Tentokrát v rámci doprovodného turné k aktuální desce Reflection.
Kapela v roce 2008 utrpěla vážné poranění, když z jejích řad vystoupila dlouholetá tvář, zpěvačka Geike Arnaert, aby se mohla věnovat sólové dráze. Jak by mnozí mohli očekávat, odchod hlavního identifikačního prvku pro evropskou hudební stálici neznamenal ani skon, ani nenastartoval vleklý boj o život. Oboje by bylo pochopitelné. Vždyť mezi Hooverphonic a Geike se s přimhouřeným okem dalo umístit rovnítko. Belgičtí zástupci šmrncovního adult popu se z toho ale naštěstí rychle vylízali přeobsazením hlavního kapelního postu výrazně mladší, avšak rovněž velice charismatickou, Noémie Wolfs.
Foto: Hooverphonic, 29. 9. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
Fanoušci Hooverphonic nejsou žádní inkvizitoři. Na milost vzali nástupkyni dlouhovlasé blondýny s pronikavýma očima už při jejím prvním styku s Prahou v roce 2012, kdy dorazili s deskou The Night Before a vyzbrojení symfonickým orchestrem. Nikoli však bezvýhradně. Přeci jen, bylo to poprvé a na přítomnost objemného smyčcového doprovodu, který chvílemi hrál prim, nemusel každý být úplně zvědavý. Na podruhé to bylo s Noémie o něčem jiném. Letos vydané album Reflection je jí tak trochu ušité na míru. Do repertoáru, který vznikl před počátkem její vlády, stačila dorůst, a bylo to slyšet.
Koncert otevřela oddechovka Boomerang, kterou Hooverphonic nedávno doplnili videoklipem. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z nejvýraznějších tracků na novince, volba padla na úrodnou půdu. Rozmysl byl patrný napříč celým setlistem, který navzdory tomu, že byl z převážné části zasvěcen právě Reflection, nepostrádal hity ze zlatého fondu. Výběr z toho nejlepšího, co kdy Hooverphonic vydali, reprezentovaly skladby jako 2Wicky, zlidovělá Mad About You, doják Vinegar & Salt nebo Sometimes, bez nichž by vylézat na pódium bylo nesmyslným riskem značného zklamání fanoušků. A že jimi Lucerna ten večer jenom přetékala!
Ne, že by Hooverphonic v roce 2014 nedokázali přijít se silnými písněmi. Opak je toho pravdou a prokázali to kromě úvodní Boomerang zejména také půvabnou Amalfi, na kterou si publikum muselo počkat až do závěrečné části koncertu, nebo komorní Bad Weather. V porovnání s nimi a zbytkem písniček, které by si s přehledem zasloužily místo v hudební encyklopedii, však zbytek vyzněl jako příjemná vata, která pouze znásobila jejich výraz. Není to úplně fér vůči Noémie, protože v kapele objektivně odvádí víc než maximum toho, co by se od ní dalo očekávat. Tím, že se odvážila nastoupit za mikrofon právě Hooverphonic, jí ale nezbývá než unést tíhu pár těch poznámek…. Jde jen o nedůležité detaily – takhle naživo, v těsném obklopení několika set párů nohou příchozích a po domácím průřezu celou diskografií, jsou to nicméně detaily, které člověk pocítí.
Na pódiu Noémie působila jako dokonalá, chladně odtažitá bytost s hlasem o síle zvonu, která má tu moc podmanit si vás a okouzlit, postrádala však živočišnost Geike. Tam, kde předchůdkyně mladé frontwoman uměla kousnout a drze hrábnout do nitra duše, Noémie zůstává uzavřena do své role a klouže po povrchu jako nesmělá, lehce zasněná víla. To není výtka, jenom srovnání, kterému se však člověk neubrání. Na vině není Noémie, jde o to, že ani dokonalost někdy nestačí. Nový repertoár populární formace je sice pořád nadprůměrný, trochu ale kulhá. Nepomohlo mu ani zpestření dvěma backvokalisty, kteří se chvílemi v důsledku ošizeného ozvučení jejich partů, stávali lehce nadbytečnými tajtrlíky s kytarou v ruce. Hooverphonic střídali tempo, seč mohli, Alex co chvíli vysekával vtipné průpovídky… To však také není spolehlivou zárukou, že koncert bude mít potřebný spád od začátku až do konce.
Variací na bondovky (Anger Never Dies), tarantinovskými flashbacky (Devil Kind Of Girl, Roadblock), nejen podprahovými ozvuky francouzského movie hitu Untouchlabes (Erased), rádiovkou Ether a podobně, zkrátka nemají Hooverphonic šanci dostat se dost hluboko pod kůži, aby se pro vás koncert nestal velice dlouhým čekáním na minulost (viz například markantní odezva k jediné výrazně pohyblivější pecce The World Is Mine). Ta se jejich pódiovým projevem naštěstí prolínala do té míry, že vás nikdy nenechali čekat dlouho. Snad se Hooverphonic podaří dohonit svůj vlastní stín co nejdřív – nevyužitý potenciál se tu pořád najde. I kdyby ne, faktem zůstane, že letošní koncert v Lucerna Music Baru byl velmi výjimečně vydařený a prokázal životnost Hooverphonic, na které se pořád vyplácí chodit. To je pointa. Tečka.
