Jan Nedvěd: Nemyslím si, že zpívající muzikanti jsou důvodem něčí nespavosti

Jan Nedvěd | Foto: Jan Svoboda

Jan Nedvěd je začínající zpěvák a muzikant, který má našlápnuto na slušnou kariéru. Momentálně vydává písničky pod vydavatelstvím Mad Baker Music, píše hudbu pro reklamy a dabuje. Prozradil nám i to, co si myslí o vyhlášce tykající se pouličního umění.

Jak jsi se dostal k hudbě? Který nástroj byl tvůj první?

Když jsem byl malý, rodiče mě poslali na základní školu s rozšířenou výukou hudby. Od takových 4 let jsem chodil na hudební teorii, abych se tam dostal, protože jsem musel udělat příjímačky. Od první třídy jsem pak chodil na klavír a do sboru. Po pár letech jsem začal hrát na basu a akustickou kytaru.

Kdy tě napadlo, že hudba je to, co chceš dělat zbytek svého života?

To mě napadlo asi, když mi bylo tak sedmnáct. No možná dřív. Ale takový ten skutečný pocit, kdy jsem chtěl mít kapelu, mě popadl v sedmnácti během ročního pobytu v USA. Tam tě totiž ve všem hrozně podporují. Tady mi nikdo žádný nástroj nepůjčil. Chtěl jsem hrát na bicí, ale tady mi řekli: „Můžeš jen tady, v pátek od osmi do devíti, s učitelem.“ V USA, když se rozhodneš, že chceš na něco hrát, půjčí ti ten nejlepší nástroj třeba na rok a můžeš hrát, kdy chceš a poskytnou ti i zkušebnu. Prostě totálně jiný způsob podpory a neskutečně mnoho možností.

Vždycky jsi chtěl dělat ten styl, který teď děláš?

Asi ano. Vždycky jsem hrál na kytaru a na klavír, vždycky jsem chtěl dělat takový brit-pop, pop-rock. A dneska tomu říkám inteligentní pop. Protože nechci, aby to byla písnička o třech akordech. Myslím si, že se to dá dělat chytře a aby to bylo zároveň i chytlavé.

Na začátku června jsi hrál na festivalu Praha Žije Hudbou, který bojuje proti vyhlášce Magistrátu hl. města Prahy o pouličním umění. Jaký na to máš názor? Souhlasíš s touto vyhláškou a obecně s přístupem, který k tomuto vedení Prahy má?

Já, jako muzikant, považuji busking jako základní věc pro nynější hudbu. To, že my dnes posloucháme nahrávky a že se koukáme na YouTube, je všechno derivát toho, jak ta hudba vznikla. Lidé dřív hráli po večeři na náměstích atd. A my najednou prapůvodní myšlenku té hudby regulujeme. Jediný důvod, který k tomu máme je ten, že to nějakou minoritní část společnosti otravuje. Já chápu, že některým lidem může vadit hluk i to, že jim po okny na Praze 1 chodí opilí lidé, ale nemyslím si, že hrající a zpívající muzikanti jsou důvodem něčí nespavosti.

Kdyby se to přesto muselo regulovat, jak bys to udělal?

Jestli to chceme nějak regulovat, tak fajn, po 22. hodině nikdo hrát nemůže. To si myslím, že je dobrý strop. Proč si prostě někdo nemůže jen tak stoupnout a začít hrát? A pokud se to někomu nelíbí, tak ať jde dál a neposlouchá. Ale přijde mi úplně nesmyslné, že v 11 hod musím hrát na jednom břehu Vltavy a ve 12 hodin na druhém. Opravdu by mě zajímalo, kdo tohle vymyslel.

Koncerty, na kterých jsi byl a nejvíc tě ohromily?

Jeden z těch, co mi v hlavě zůstal a zůstane určitě napořád, byl koncert Oasis, na kterém jsem byl, když mi bylo něco kolem dvaceti a jel jsem za Oasis do Manchesteru. Bylo to neskutečné, bylo tam asi 80 tisíc lidí. Myslím, že tenkrát tam Oasis měli asi čtyři  koncerty a všechny vyprodali. Lidé tam byli úplní blázni a chovali se opravdu hrozně. Lili po sobě pivo a dělali šílenosti. Především teda britští fotbaloví fanoušci. V tom davu jsem se hrozně bál o svou přítelkyni. Čekali jsme na Oasis několik hodin, protože byla spousta předkapel. A když konečně začali Oasis hrát, fanoušci protrhli přední zábrany, hrůza. Pak musím říct, že kdo na mě opravdu zapůsobil, byl Robbie Williams, na kterém jsem byl kdysi dávno. Toho si vážím jako showmana a člověka, který opravdu dobře pracuje s emocemi lidí. Na jeho koncertě se lidé dokážou jednu chvíli opravdu radovat a další písničku zase brečet. On to s lidmi prostě umí. A pak koncert Coldplay.

Tvá dvě nejoblíbenější alba?

Když bych to vzal ze starší doby, tak zase Oasis a deska Master Plan. Ta je famózní. Druhé album je současnější a to jsou Tame Impala, album Currents. Nejsem úplně fanouškem psychedeliky, ale tohle je opravdu skvělá psychedelika. Tohle album jedu už několik let v kuse a pořád tam nacházím něco nového, kvůli čemu tu desku miluji.

Naopak nejlepší koncert, který jsi odehrál ty?

Já měl asi nejlepší koncert tady v Praze na Žižkově, bylo to na v létě na Parukářce. Vystupovali jsme tam s kapelou až někdy kolem 21. hodiny. Krásné bylo to, že už skoro nesvítilo slunce, ale pořád ještě bylo vidět. Lidé byli úplně všude a bylo to jako celek strašně příjemné. Někteří znali i texty. Tenhle koncert byl v rámci festivalu a to je přesně to, co chci dělat. Chci, aby lidé pochopili, proč jim hraji nějakou smutnou písničku a cítili to se mnou. To samé i naopak, když jim hraji něco veselého, přesně jako Robbie Williams.

Jak u tebe probíhá vznik nové písničky?

Podle mě to takhle má většina muzikantů. Buď mám nějakou náladu, ať už hodně dobrou nebo hodně špatnou. Průměr se nepočítá, ten je špatný. Když je mi průměrně, tak nenapíšu nic. Mně se nejlíp píšou písničky, když mám depku. Nebo si sednu k pianu a začnu si jen tak hrát. A když z toho vznikne nějaká melodie, která se mi líbí, tak se postupně na to snažím navazovat. Pak si to nahraju a nechám to trochu uležet. Za pár dní se k tomu vrátím, začnu upravovat a časem se dopracuji k nějakému výsledku. Vždycky se bojím, aby ta písnička neztratila takovou tu „syrovost“, protože občas, když poslouchám už hotovou nahrávku, mívám pocit, že je taková víc uhlazená a že jsem tomu spíš ubral. Je to o tréninku.

Ty děláš i hudbu do reklam. Považuješ to za svůj velký úspěch?

Rozhodně ano a jeden z největších. Pocit, který jsem získal po tom, když jsem přesvědčil tvůrce reklam a znělek, že je má hudba dobrá, byl skvělý. Před dvěma lety jsem se poprvé dostal k projektům jako skládání hudby pro reklamu a pro televizi. Takže jsem napsal třeba znělku pro pořad Hyde Park Civilizace, který stále běží. Na tu znělku jsem fakt pyšný, i proto, že já osobně mám tenhle pořad moc rád. Takže mám radost, že má hudba našla uplatnění i z té druhé strany. Tvůrci tohoto pořadu jsou opravdu famózní. To samé u reklam. Napsal jsem hudbu třeba pro Invii, Modré z Nebe, Corny, Emco, OBI atd.

Máš nějaký hudební sen, který by sis chtěl splnit?

Mně by asi stačilo, kdybych věděl, že si třeba za rok můžu zahrát na pěti až deseti open air festivalech, kam na mě přijde třeba tisíc mých fanoušků. Ale aby přišli vyloženě na mě. Chci se cítit mezi svými. Chci, abych věděl, že oni mají rádi mě a já je. Chci to dělat kontinuálně a vědět, že to není jednorázová akce. Hudba mě opravdu baví a miluji živé vystupování. Dále mám ještě jeden sen spíše materiální. Přál bych si, abych mohl svojí písničku slyšet na rádiu typu Evropa 2. Myslím si, že má hudba na to má.

Chceš naše čtenáře na něco pozvat, něco jim vzkázat?

Určitě si pusťte mou písničku Real Love, protože ta asi nejvíc vystihuje to, co chci dělat. Dále mě sledujte na mých sociálních sítích, tam se, mimo jiné, dozvíte i potřebné info o koncertech.


Napište komentář

Petra Charvátová
O Petra Charvátová 72 Článků
Už od mala miluji muziku. Momentálně, a myslím, že už definitivně, jsem se našla v indie stylu - indie-rock, electro-indie, sad-core, desert rock apod. Hraji na bicí, kterým předcházelo spoustu jiných nástrojů. Mezi mé nejoblíbenější interprety patří Lake Malawi, The Kooks, The 1975,Glass Peaks, Banfi, Youth Club, LP, London Grammar,Arctic Monkeys, Linkin Park a spousty dalších.