My, koncertoví indie šílenci a nadšenci, to moc dobře známe – nejméně půl roku se těšíme na koncert, osm hodin čekáme před halou (nejlépe v dešti, v mrazu nebo naopak v absolutním a nesnesitelném vedru), koncert trvá hodinu a my se vracíme domů. V tenhle moment nastávají pro většinu z nás tzv. pokoncertní deprese. A jak to vypadá?
Fáze první: Euforie
Tohle je pozůstatek toho, kdy se mačkáš v kotli a zpíváš (možná i brečíš) s tou svojí oblíbenou kapelou svou nejoblíbenější písničku. Po cestě na autobus doufáš, že za tebou kapela poběží, řekne ti, že si tě všimla a že s nimi zrovna právě ty zažiješ ten nejlepší a nezapomenutelný mejdan svého života, o kterým budeš vyprávět ještě svým vnoučatům.
Fáze druhá: Úvaha
To se prostě zasekneš a uvědomíš si, co všechno se to vlastně opravdu stalo – buď se o to hlasitě podělíš se svými přáteli, které máš kolem sebe, nebo to strávíš jen tak sám a potichu. Někteří (v dnešní době spíš většina) využívá tuto část k přidávání fotek na kdejaké sociální sítě s citáty o životě. Během téhle fáze se můžeš setkat s vlastním prohlášením, že tenhle koncert ti navždy změnil život, že Fall Out Boy zachrání rock’n’roll a že si jejich CD vezmeš s sebou do hrobu.
Fáze třetí: Uvědomění si
Počkat… Právě sis řekl, že ti tenhle koncert změnil život. Pochopíš a plně si uvědomíš, že se už nikdy nebudeš cítit tak, jako na TOM koncertě, že NIKDY už nezažiješ NIC podobného. A žádný popisek na světe nedokáže nikdy nikdy popsat tvoje emoce.
Fáze čtvrtá: Realita
Další den se vrátíš do života. Ten se ale po předešlé noci zdá nesnesitelný. Celý den chodíš a říkáš: „Tohle nemá smysl. Tohle není život. Včerejší koncert, ten měl, to bylo něco, to mělo smysl. Tohle nezvládám.“
Fáze pátá: Pocit vyvrhele
Chceš se rozveselit, rozhodneš se sdílet všechny své fotky a videa se svými přáteli, ale jediné, co dostaneš za odpověď je: „Oh, to je fajn“ nebo „Vypadá to dobře“. Ale absolutně nikdo není schopný pochopit, že to nebylo jen FAJN, ani to nevypadalo jen DOBŘE, ale bylo to to nejlepší, co svět mohl stvořit. V tomhle momentě si uvědomíš, že nemáš žádné přátele, kteří by ti rozuměli a cítili to stejně jako ty.
Fáze šestá: Stalking
Dobře, možná to tvoji přátele nechápou, ale fanoušci, kteří tam byli s tebou, určitě ano. Chceš další příležitost a půjdeš přes mrtvoly, abys ji získal. Začínáš hledat podobné fanatiky (pardon, pravé fanoušky) a stalkuješ. Každý den refreshuješ profily na Instagramu, jestli nešli náhodou na další koncert. Ale tím tvůj stalking ani zdaleka nekončí. Samozřejmě, že sleduješ kapelu a to už úplně všude a nejradši bys dal kamery i k nim do koupelny, ale to bohužel (díky Bohu) nejde. A tak končíš u sledování rodinných příslušníků každého člena kapely. Partnery začínaje, sestřenicí přes páté koleno konče.
Fáze sedmá: Absence sebekontroly
Jsi v momentě, kdy tvůj bezcenný a smutný život může zachránit jen další koncert. Projíždíš seznam měst turné. Příští týden má kapela sedm koncertů v Evropě. Jsi ochotný vydat veškeré své peníze, skončit pod mostem a to jen proto, abys to zažil znovu. A mohl to zažít znova… Wow, počkat! To zní jako závislost. Máme závislost?
Fáze osmá: Přijetí
Ano, jsme závislí. Ano, jedem na dalších sedm koncertů, protože si prostě nemůžeme pomoct. Co když další turné bude až za dlouho? Nemůžeme čekat! Tady si buď opravdu koupíš lístky, podstupuješ dokola všechny fáze, nebo nebo si nějakým zázrakem uvědomíš, že je to zcela mimo tvé možnosti a trpíš, a čekáš, až to nějak půjde.
Fáze devátá: Žití
Nakonec všechny pokoncertní stavy přejdou a ty se budeš moct koukat na fotky z koncertu ne jako na bezduchý odraz noci, kterou už nikdy nezažiješ, ale jako na krásnou vzpomínku, která tě udrží do dalšího mučení.
