Americké duo jménem The Black Keys se za osmnáct let od svého založení vypracovalo mezi skutečnou špičku na poli rockové muziky. Před pěti lety tato kapela vydala album Turn Blue a dlouho to vypadalo, že bude jejich posledním. Toto léto se však konečně objevila studiová novinka a skutečně jde o velmi zdařilou práci.
Skupinu The Black Keys opravdu tvoří jen dva muzikanti, nezpochybnitelným faktem však je, že si skutečně vystačí sami a mají za sebou řadu studiových desek té nejvyšší kvality. Jedná se o zpěváka a kytaristu Dana Auerbacha a bubeníka Patricka Carneyho. Oba se znali již z útlého dětství, kdy spolu vyrůstali ve stejné čtvrti města Akron ve státě Ohio.
Skutečně se ale skamarádili až v době, kdy chodili na střední školu. To už nechybělo mnoho času k jejich vůbec prvnímu jamu, kdy se psal rok 1996. Oba se tou dobou na své nástroje teprve učili a k samotnému počátku historie Černých klíčů ještě nějaká ta chvilka zbývala. Muzikanti se znovu sešli v létě roku 2001, kdy se Auerbachovi nedařilo navázat trvalou spolupráci s žádnou kapelou. S Patrickem krátce poté nahráli pár prvních demo nahrávek, avšak počátky nebyly zrovna nejjednodušší. Po nějakém čase podepsali smlouvu s malým nezávislým labelem Alive, přestože za sebou neměli ještě ani jeden koncert.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Australští King Gizzard a jejich neskutečná tvůrčí invence
Krátce po prvním vystoupení, tedy na jaře roku 2002, Dan s Patrickem konečně nahráli i svou první řadovou desku. Dostala název The Big Come Up. Počáteční tvorba The Black Keys byla pochopitelně někde jinde než ta nynější, avšak v žádném případě nešlo o mizernou amatérskou práci. Zvuk desky je (už vzhledem k tehdejším poněkud nuzným podmínkám) drsnější a špinavější. Na celém albu není nic jiného než Carneyho bicí a Auerbachova kytara a vokál a žánrově jde mnohem více o blues, které jako kdyby vytáhli z těch nejhlubších bažin amerického středozápadu. Kromě autorských věcí (jichž byla většina) nabídli i covery od rozličných umělců – namátkou od bluesového klasika Muddyho Waterse, na singlu se pak objevila písnička She Said, She Said od The Beatles.
Trnitá cesta k úspěchu
Debutová deska se sice kdovíjak zázračně neprodávala, kritici ji však cenili již v té době. Aby se mohlo uskutečnit první tour The Black Keys, oba muzikanti si přivydělávali sekáním trávníku pro svého pana domácího. Následující deska přišla nedlouho poté. Dostala jméno Thickfreakness a vznikla během čtrnácti hodin. Rok 2003 byl pro kapelu již o něco vstřícnější – zahráli si na festivalu v Texasu, předskakovali Beckovi a objevili se v televizi v show Conana O’Briena. Dostali zajímavou nabídku, kdy se měla jejich písnička objevit v reklamě na majonézu. Kapela však oželela lákavých 200 tisíc liber a spolupráci odmítla.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Seznamte se s novou hard rockovou generací, nástupci velikánů Led Zeppelin i AC/DC
Přestože kapela dál neúnavně tvořila a vydávala jeden song za druhým, kýžený úspěch se stále jaksi neukazoval (z části snad i proto, že byli The Black Keys často porovnáváni s úspěšnějšími The White Stripes – v obou skupinách byli pouze dva členové, obě pocházely ze středozápadu a rovněž žánrově si byly blízké).
Na další reklamu už kvůli své nouzi oba muzikanti kývli, a tak písničku Set You Free použila automobilka Nissan. Další řadová deska měla název Rubber Factory a natáčela se v bývalé továrně na pneumatiky. Pro kapelu to byl vůbec první útok na americkou hitparádu Billboard 200, album se objevilo na 143. příčce. Následovaly dvě živé desky, řadovka Magic Potion a menší deska s cover verzemi, přes početné spolupráce s televizí měl ale skutečný úspěch teprve přijít. Klíčovým pro něj byl producent jménem Danger Mouse, který se pustil do práce na páté studiové desce jménem Attack & Release. Bylo to vůbec poprvé, kdy The Black Keys nahrávali v profesionálním studiu a s producentem. Album vystoupalo na 14. příčku v Billboard 200.
Překonání krize a dosažení vrcholu
Krátce poté bohužel Patricka Carneyho potkal rozvod a v těchto těžkých časech Dan Auerbach nahrál svou první sólovou desku jménem Keep It Hid. Patrick takový krok nenesl zrovna lehce, a tak se coby baskytarista přidal ke kapele Drummer a vydal s ní album Feel Good Together. Ještě téhož roku se však oba muzikanti usmířili a začali znovu fungovat jako Černé klíče. Následující řadové album jménem Brothers už bylo opravdovým hitem – skvěle se prodávalo (v Billboard 200 uspělo na 3. místě) a vzniklo k němu několik kvalitních videoklipů. Muzikantsky bylo skvěle zvládnuté a barevné, neboť Dan Auerbach tou dobou ve studiu hrál i na baskytaru a klávesy, což samozřejmě pomohlo na cestě k bohatějšímu zvuku.
Čtěte také: Překvapení i zklamaní na Rock for People 2019: Co se podařilo na výbornou a co nevyšlo podle představ?
Hned rok nato přišla deska El Camino, která byla snad o něco ráznější a přímočařejší než její předchůdce. Producent Danger Mouse se opět naplno zapojil do práce (na Brothers se podílel pouze na jediné věci) – tentokrát se na všech skladbách podepsal rovněž jako spoluautor. Album mimo jiné přineslo i písničku Lonely Boy, která patří k těm nejznámějším a v televizní reklamě se objevila dokonce i v České republice.
Jak The Black Keys zmodrali a co bylo potom
Roku 2014 přišla deska Turn Blue, jež byla na dlouhou dobu považována za poslední. Dan s Patrickem na ní vsadili spíše na melancholičtější tón (oproti El Camino určitě) a více se ponořili do psychedelických nálad. Album kapele přineslo celé tři nominace na Grammy a opět také velmi solidní prodeje. Tour proběhlo následujícího roku, poté však The Black Keys fakticky přestali existovat a oba muzikanti se věnovali jiným projektům. Patrick Carney působil jako producent, mimo to je autorem písně k animovanému seriálu BoJack Horseman. Auerbach založil psychedelickou skupinu The Arcs a stihl s ní vydat desku Yours, Dreamily. Poté se pustil do práce na své druhé sólové desce Waiting On a Song.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Iggy Pop, Tenacious D aneb Kolaborace SUM 41 s jinými umělci napříč žánry
Letos The Black Keys vydali desku Let’s Rock. Tentokrát na ní Dan s Patrickem pracovali opět jen dva a hudebně jako by se vrátili zpět k časům Brothers a El Camino. Přinesli skvělou kolekci písniček klasického rockového střihu a snad se dá říci, že fanoušci dostali vše, co mají na The Black Keys rádi – od příjemného Auerbachova falzetu a jeho originálních kytarových riffů po Carneyho důrazné bicí. Zajímavé je, že poprvé po několika deskách na Let’s Rock vůbec nejsou klávesy, vůbec to ale není na škodu a kytarový zvuk albu sluší. Co bude s The Black Keys dál, to ukáže až čas, Dan s Patrickem se ale bez sebe jen těžko obejdou, tak nás snad čekají další a další kvalitní desky.
