Australští Hiatus Kaiyote nejsou v Česku prozatím úplně žhavým tématem, ačkoliv mají rozhodně co nabídnout. Jejich hudební souhra za roky společného hraní srší originalitou, neradi se nechávají škatulkovat do určitých hudebních žánrů a hned několikrát byli nominováni na cenu Grammy. Pojďme si blíže představit tuto alternativní partu jako celek i coby jednotlivce.
Čtveřice Hiatus Kaiyote odstartovala společnou dráhu v roce 2011 v australském městě Melbourne. Jejich hudební styl nelze zcela přesně zařadit, jelikož rádi propojují odlišnosti, a dávají tak vzniku ojedinělým dílům. Ve skladbách najdete prvky moderního jazzu, samby, africké hudby, funku sedmdesátek, progresivního rocku, rozléhající se zvuky elektronických příměsí a mnoho dalších. Nai Palm (zpěv, kytara) tvoří umělecky abstraktní texty, v jednotlivých skladbách si pak různě pohrává a experimentuje se zpěvem, například v Only Time All the Time: Making Frineds with Studio Owl na konci jamuje se sovou, která jim vlétla do studia. Celkově mají na svém kontě již dvě vydaná alba a pyšnit se mohou nominací písní Nakamarra a Breathing Underwater na cenu Grammy.
Čtěte také: ZAOSTŘENO NA: Rockový Slunovrat Mini mění headlinera, U2 se vrací s ikonickými klipy na YouTube
Inspirace v anime od studia Ghibli, interpretace Thrilleru od Michaela Jacksona a hold Steviemu Wonderovi
Velkým úspěchem australských rodáků byla především druhá deska Choose Your Weapon (2015). V celém albu je obsaženo 18 skladeb o délce 70 minut a celé se nese na vlně psychedelie. Paul Bender (baskytara) album přibližuje se slovy, že se jedná o jeden obří komplex puzzle. Nejde však jen o rozmanitý žánrový obsah, ale taktéž o jednotlivé skladby, kde každá z nich vypráví svůj vlastní příběh. Tvorba Nai Palm se skládá i z reakce na filmovou tvorbu známého režiséra Hayao Miyazakiho od studia Ghibli v songu Laputa nebo Prince Minikid. S nápadem k Prince Minikid přišel Simon Mavin (klávesy) a název odkazuje na anime Princezna Mononoke. V textu pak Nai zpívá o svém papouškovi Charliem Parkerovi.
Strašidelný Swamp Thing je zase interpretací Michaela Jacksona a jeho písně Thriller. Celá je ve formě vyprávění o strašidelných kreaturách a je postavena na kultovní knize Parfém bláznivého tance od Toma Robbinsona. Nai Palm k tomu zmínila, že má sklon psát písně, které by mohly být i zfilmovány. V tomto případě by byla postavou, která by nás vedla ke smrti. V písni Breathing Underwater zase vzdává hold Steviemu Wonderovi, jehož texty byly nedílnou součástí jejího dospívání a vnímání hudby. Je to odlišná forma love songu, než jak ho normálně známe. Není nutně romantický, protože má láska mnoho podob.
Čtěte také: TIP REDAKCE: 6 alternativních videoklipů, od kterých se nebudete moci odtrhnout
Pak je tu píseň Building a Ladder, která je sama o sobě velmi pozitivní. Nai se svěřila, že ráda píše pozitivní hudbu, když se sama necítí dobře, aby se z toho dostala. Rovněž skrze texty chce pomoci ostatním lidem, kteří se cítí podobně jako ona. Snaží se činit tak, jak by sama chtěla aby jí pomohl někdo druhý v podobné situaci. Jádrem textu je, že ačkoliv člověk v danou chvíli trpí, nakonec to skončí a vy zkrátka nesmíte ztrácet naději. Zároveň je to ideální písnička k živému vystoupení, kde publikum úplně nesouzní s kapelou. Přes slova „Building a ladder of love to you, and I hope that love you build one too“ se snaží fanoušky blíže oslovit, aby se s ní mohli takzvaně sejít na půli cesty.
Bird lady propojená s přírodou
Nai Palm byla odjakživa umělecká duše, jelikož se její máma věnovala choreografii a malování, tudíž byla kreativita u nich doma vždy podporována. Jednou dokonce nechala v domě polepit zdi papíry, aby po nich mohla Nai se sourozenci všude kreslit. Naneštěstí si ale musela Nai v jedenácti letech projít traumatickým obdobím ze ztráty obou rodičů. To mělo poté velký dopad na to, jak smýšlí o světě. Musela se následně dost stěhovat, proto tvrdí, že pro ní domov nikdy neznamenalo místo, ale například různé druhy vůní, písničky, zvířata a lidi, se kterými se cítí dobře. V jednom ze svých dočasných domovů se poprvé úzce sblížila s domácím mazlíčkem štěnětem psa dinga, jež je velmi podobný kojotům. Ten chodil do jejího pokoje každý večer a tiše sedával u postele, když se necítila nejlíp. Bylo to poprvé, co zažila tak hluboké souznění se zvířetem.
Nomádský styl života ji poté poznamenal i po stránce stylu oblékání a způsobu, jakým se snaží sama sebe vyjádřit. O tom více prozradila v projektu Confronting Grief with Nothing But Nature, kde odpovídá na velmi osobní otázky a odpovědi sdílí s neskrytě proudícími emocemi. V tomtéž projektu rovněž uvedla, že jsou dle jejího názoru zvířata mnohem více empatická než lidi. „Cítí všechno. Jsou s tebou a nic nechtějí na oplátku. To je ryzí a nejpůvodnější forma přírody,“ svěřuje se Nai Palm se svými myšlenkami.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Nesmrtelný David Bowie aneb 5 nahrávek, které vyšly až po jeho smrti a vy byste je měli slyšet
Mnoho vzpomínek na události, kterými si prošla zakomponovala také do svých tetování. Prvním byla jednoduchá čára vedoucí od pravého koutku rtů k bradě. To má z období, kdy se v patnácti letech ujala a starala o osiřelé mládě vrány. Ptáče přiletělo Nai na obličej a udělalo u pusy škrábanec, jelikož se dožadovalo krmení. Když se ho musela poté vzdát a pustit zpátky do přírody, zdál se jí následující noc sen, že si totéž místo potetovala. Další den tak skutečně učinila a udělala si tetování jako připomínku.
Nejdřív se nauč hrát, potom se do toho zamiluj
Během své společné cesty si Hiatus Kaiyote získali nespočet fanoušků po celém světě a koncertování se dočkali i po Evropě. Jejich ambice však nejsou ani zdaleka komerčního rázu. Drží se svého specifického stylu, který vznikl díky osobitému přístupu každého z nich. Perrin Moss (bicí) kupříkladu byl matkou brán jako malý k různým kmenům do přírody, kde se hrálo na bubny. Doma následně často zněly africké nebo kubánské melodie. Intenzivněji se ale začal věnovat hraní na bubny pouhé dva roky před nástupem kapely. Na rozdíl od Simona Mavina, který se učil hrát na instrument už od raného věku. Simon byl rodinou vychován ke klasické hudbě, k té si ale nikdy nedokázal pořádně najít cestu. Hudbu jako takovou si zamiloval až o patnáct let později na univerzitě, kde začal hrát se spolužáky.
Čtěte také: TIP REDAKCE: 5 alb, u kterých se vyplatí deluxe edice
Hiatus Kaiyote je neskutečně originální uskupení, které se s žádnou jinou kapelou nedá beze slova zaměnit. Nai v jednom rozhovoru uvedla, že pro ní hudba vždy představovala nejlepší formu terapie a uzdravení, a tak se skrz muziku snaží propojit se svými fanoušky a pomáhat. Toho se po posledním vydaném albu opravdu dočkala a odměnou jí byl velmi pozitivní feedback.