Ska se u nás nikdy netěšilo nějaké přehnané oblibě, rozhodně ale neplatí, že by nemělo co nabídnout. Oplývá Karibikem, osobitou rytmikou i teplým zvukem žesťových nástrojů.
Celé to začalo na slunném karibském ostrově jménem Jamajka. Tradiční ostrovní hudbou bylo mento, zábavná směs evropských, karibských i afrických rytmů, ve které se navíc hrálo na hudební nástroje všech tří regionů. Za rytmu bongo bubínků se o melodii staraly nejčastěji housle nebo banjo. Vzhledem ke své poloze mohli mladí lidé na Jamajce snadno poslouchat americká rádia, a tak podlehli rhytm’n’bluesové hudbě Raye Charlese a dalších hvězd té doby.
Další vývoj americké populární hudby se jim již příliš nelíbil a rock’n’roll už zněl příliš agresivně. Raději zůstali u r’n’b a později ho začali kombinovat s tradiční hudbou své rodné země. Vznikl tzv. shuffle a narození samotného ska už bylo na spadnutí. Mladí hudebníci byli starší generací vedeni hlavně k jazzu (na ostrově tehdy fungovalo několik velkých big-bandových orchestrů). Z toho si muzikanti ‘vypůjčili’ především široké použití žesťových nástrojů, které jsou pro ska tolik typické.
Začali navíc používat typický ‘houpavý’ rytmus, jenž byl sice dvoučtvrťový, dával ale velmi neobvykle důraz na druhou dobu. Hudba se hodila k tanci a jen podtrhla veselí, které v zemi panovalo po konci britské nadvlády v roce 1962. Z hvězd tehdejší doby můžeme jmenovat např. Byrona Leeho nebo Prince Bustera.
V té době se také zrodil styl oblékání, který dodnes používají fanoušci specifického žánru. Špinavé ulice byly tehdy plné nebohých chlapců bez práce. Nazývali se rude boys a po vzoru amerických gangsterů nosili obleky s úzkými kravatami, černými klobouky a černými brýlemi.
Netrvalo dlouho a ska stvořilo další dva žánry, pomalejší rocksteady a rytmicky poněkud rozdílnější reggae. Oba bloky už zdaleka tolik nestály na dechových nástrojích, a zejména díky obrovské popularitě Boba Marleyho získalo reggae oblibu po celém světě.
Ska ale zůstalo stranou jen na chvíli. Již v šedesátých letech se spolu s imigranty dostalo do Velké Británie. V hitparádách se úspěšně držely některé typicky ‘skáčkové’ písně. Opravdový zájem o tradiční ska ale přišel na konci 70. let, kdy se po velkém přívalu reggae hudby někteří muzikanti začali zajímat o to, ‘co bylo předtím’.
Ska v jejich pojetí bylo navíc ovlivněno punkem, a tak se písničky výrazně zrychlily. Hudba dostala označení 2Tone. Nová podoba ska získala své jméno po nakladatelství Two Tone Records. Jeho majitel navíc začal používat šachovnicový vzor, který je dnes pro ska typický. Přestože to nebyl prvotní záměr, fanoušci jím vyjadřují rovnost mezi černými a bílými. Nejdůležitějšími skupinami byly zejména The Specials nebo The Madness.
V následujících dekádách se ska stále častěji spojovalo s punkem, čímž získalo velmi energický ráz. Ve 21. století je velmi populární španělská skupina Ska-P a taktéž dceřiná kapela The Locos. Pozoruhodné je, jak velkou mají The Locos popularitu v České republice. Dalo by se dokonce říct, že jsou slavnější v zahraničí než doma. Ve své image se blíží více punku, stejně tak jejich hudba je rychlejší a říznější. Pořád si ale The Locos nechávají oba základní prvky hudby ska, synkopický rytmus i dechovou sekci.
V Čechách se při slově ska snad každému fanouškovi vybaví jako první skupina Sto zvířat. Její styl je rozhodně osobitý a spoustu si toho bere i z jiných hudebních sfér, již na první pohled ale ‘zvířata’ vypadají jako typický ska band.
Čistokrevně ‘skáčkové’ jsou i jejich nejznámější písničky. Nejdůležitějším členem skupiny byl dlouhou dobu zpěvák a kytarista Petr Ostrouchov, po významné změně v obsazení se ale na místo zpěváka zpoza bicích posunul výtvarník Jan Kalina, který při zpěvu hraje rovněž na karibské bubínky a spolu se zpěvačkou Janou Jelínkovou tvoří nezaměnitelnou dvojici. Písnička v ukázce je ovšem zpívaná ještě Petrem Ostrouchovem.
Zapomínat bychom rozhodně neměli ani na kapelu Prague Ska Conspiracy. Dnes je tento název poněkud zavádějící, protože hudebníci z názvu slovo ‘ska’ vypustili a naprosto se od žánru odvrátili, ve své době ale patřili k nejvýraznějším představitelům této škatulky u nás.
Po celé Evropě je dnes známá rovněž bosenská skupina Dubioza kolektiv. Nebylo by ale správné označovat je za stoprocentní ska. Stejně jako Sto zvířat se inspirují v řadě hudebních stylů, mimo jiné i v hudbě své vlasti. To všechno navíc v poněkud tvrdším kabátu. I textově se více dotýkají politiky, což pro klasické ska moc typické není.
Ska nikdy extrémně populární nebylo a není jím ani dnes. Tento žánr si ale vždy nalezl své oddané fanoušky i muzikanty, které nikdy nepřestane bavit ohlížet se do Karibiku padesátých let a ve veselých melodiích smířeně zpívat o problémech každodenního života.
