Dan Bárta: Unavenému se mi hraje lépe, hlavu pak nezaměstnávají kraviny. Palác Akropolis je pro nás domovská scéna

Dan Bárta (2019) | Foto: Jan Tran, MonsterMusic

Skupinu Dan Bárta & Illustratospere čeká další štace Zvířený prach tour 2019 a plné ruce práce má kapela i s očekávanou deskou Kráska a zvířený prach. Její mnohokrát oceněný zpěvák si na nás však i tak udělal čas a během rozhovoru mimo jiné prozradil, jak skupina aktuální turné i přes komplikace zvládá, co jeho samotného i po 30 letech na hudební scéně stále inspiruje a došlo i na slova o plánech do budoucna s proslulou Alicí.

Čtěte také: Část podzimního turné Dana Bárty a Illustratosphere se pro nemoc přesouvá

Uskupení Dan Bárta a Illustratosphere aktuálně absolvuje Zvířený prach tour 2019, zároveň nás dříve či později čeká vydání desky Kráska a zvířený prach. Illustratosphera si navíc s tím vším připisuje již 20. rok své existence – užíváte si výročí?

My jsme si to v rámci pracovního zápalu jen uvědomili, ale tyhle výročí tolik nežijeme, že bychom vydali píseň „20 let anniversary“ nebo něco takového. Spíš jsme rádi, že těch 20 let můžeme hrát a že to tak zrovna vyšlo, to je fajn, ale moc na tom neulítáváme. Navíc budeme mít co nevidět desku – ta bude v rámci všech desek Illustratosphery celkem pátá v pořadí, což je taky jubilejní.

Takže nějakou bujarou oslavu neplánujete?

Během pár koncertů to můžeme zmínit, ale spíš když budeme chtít, oslavu 20 let si uděláme příští rok. První deska vyšla v roce 2000 a to se bude víc hodit, navíc 2020 to bude 20 let od 2000 – to budou všude samý dvojky a nuly a všichni budou nadšení. (smích)

Letos jsme Tě mohli vidět v Brně s Alicí, konkrétně na festivalu Vaňkovka Fest 2019. Váš koncert byl přitom pořadatelem označen jako jediný, který letos proběhne – jak se stalo, že najednou jako blesk z čistého nebe hraje Alice jeden koncert v Brně a nepřidá žádný další?

Já ty kluky rád vidím, jeli jsme šňůru po 25 letech, ale kdybychom jeli každej rok deset, dvanáct koncertů… Zahrát si jednou do roka je vlastně fajn. Abychom se viděli a udělali si takovej třídní sraz – a neudělali z toho zase regulérní kapelu se všema neduhama, který předtím měla. Je to takovej opatrnicko-fajnšmejkrovsko-marketingovo-udržovaco-kamarádskej systém, kdy si spolu můžeme párkrát zahrát a povyprávět si, jak se máme. A jakmile se to zase zakulatí, vletíme na to ve větším.

Takže za dva roky můžeme počítat s velkolepým turné Alice?

Nevím, jestli velkolepým, ale bude hezký zase zahrát, lidem i sobě, pár starých písní, no ne?

Určitě. Pojďme zpátky k Illustratosphere. Album vlastně ještě není venku, ale vy už jedete turné, které se s ním pojí. V jakém stádiu se tedy aktuálně deska nachází? Čeká se už jen na zmáčknutí červeného tlačítka a vypuštění do světa?

Písničky jsou natočený, zbývá pár kytar, jednu možná ještě předělám a tak, není to smíchaný. Deska je prostě ve stavu, kterej plně odpovídá autorsko-aranžérskýmu vlažnýmu startu a závěrečnýmu brutálnímu výpadku osoby s hlavní finální odpovědností. Takže teď jedeme šňůru s písničkama, většinu kterých jsme natáčeli víceméně živě, takže je umíme a tlačítko je oranžový a naštěstí svítí a rudne. Jsou i horší věci v životě, než posun vydání nové superdesky, která bude kulturní událostí sezony. (smích)

O hraní nových písní před publikem jsi řekl, že je to slast a zároveň i boj. Stává se vám někdy, že vám na koncertě nějaká nová věc vyloženě nevyjde?

Na začátku se to stává velice často, ale na druhou stranu aktivní muzikant našeho typu se strašně rychle dokáže poučit a v zásadě víme, kde jsme udělali chybu. Dokonce jsme asi dvě nebo tři věci z minulosti kvůli koncertům úplně přearanžovali, což taky není nic nenormálního. Daleko běžnější situace ale je, že něco vypadá velmi dobře na desce, živě se nám to ale hrát nějak nechce, nebo tak něco. (smích)

Z turné jste už stihli odehrát dva koncerty – oba za absence kytaristy Miroslava Chyšky, ale zároveň navíc s maďarským trumpetistou Kornélem Fekete-Kovácsem. Jak se vám v téhle neobvyklé sestavě hrálo?

Kornél není žádný vořezávátko, je to muzikant, který ctí univerzalitu a syntézu, což se velmi hodí, vnímá, poslouchá, což je důležitý. Umí hrát, aranžovat, psát… a měří skoro dva metry. Trubka je do Illustratosphere velmi vhodnej nástroj. Barvou a možnostma, rozsahem, stylem. Mám trumpetu rád. A udělalo to dobře nám, protože nás Kornél viděl a slyšel z venku. Líbilo se mu to, bavilo ho to, pochválil nám písně, styl, um, ponor a tak.

Našinec to občas potřebuje, i tu pochvalu, i to nechat se rozhodit, aby se mohl znovu a lépe narovnat a soustředit. Bylo to fajn. Mohli jsme ty naše písně znovu prozkoumávat, odhalovat jejich potenciály… To neomrzí. Tahle setkání týkající se výsostně muzikantskýho řemesla mají váhu, smysl, sílu a tak. Rozhodně, krom toho, že pobaví a přitáhnou posluchače, kteří se tak můžou zúčastnit něčeho výjimečného, zvednou sebevědomí. Čímž uklidní. Což se zúročí.

Turné vesměs opět probíhá v režimu co den, to koncert. Tento typ koncertování se vám po turné Mezi vrcholy tedy osvědčil?

Já to tak mám rád. Myslím si, že je fajn, s ohledem na všechny ostatní aktivity, pracovat v bloku. Jednak se na to člověk pořád soustředí, na rozdíl od jednotlivých výjezdů, a jednak když po čtrnácti dnech přijedeme a dáme si tři dny, abychom se zařadili zpátky do reality, máme toho v tu chvíli už hodně za sebou. Je to osvědčenej systém, myslím si, že kdyby to tak mohla dělat většina kapel, dělala by to.

Neprojevuje se s posledními koncerty už větší únava?

Já hraju unavenej docela rád. Ta energie na koncert zbyde vždycky a když není našinec vyloženě v kómatu nebo v bolesti, nebo nemá problém s hlasivkama, uhrát se to dá. A zároveň ta únava nedovolí ostatním kravinám, aby zaměstnávaly hlavu, takže když jsem lehce unavenej, paradoxně se mi hraje pěkně, líp se koncentruju, no, rozhodně nejsem tolik napřed. (smích) Mám to tak rád.

Zároveň se pokaždé jedná o klubovky. Stejná otázka – tento formát koncertování se Illustratosphéře osvědčil více, než třeba halové koncerty?

Bylo by super, zahrát si šňůru halových koncertů, ale nemyslím si, že by základna Illustratosphery byla taková, aby nám něco takového umožnila. (smích)

Jsou i menší haly…

Jasně… Když se hrajou velký festivaly, člověk trošku víc zabere, víc rozpřáhne náruč, ale to samotný hraní se zásadně nemění. A my navíc nejsme kapela, která by do svého hraní zapojovala velkou nákladnou světelnou show, při které bych prolétával nad diváky… I když jednou to musí přijít. (smích)

Rozhovor: Dan Bárta (2018): Natancuju i šest kilometrů za koncert, díky rádiu vím, co bych dělat nechtěl

Na turné vás opět doprovází i slovenský bubeník Martin Valihora. O něm se v médiích stále píše, že se jedná o novou tvář kapely, neberete ho už ale spíše jako stoprocentního Illustratospheřana?

Bereme, ale to na tom, že je novou tváří, nic nemění. Martin se zatím tváří, že ho to baví a říká nám, že jsme jeho rodina a takový americký věty. (smích) Ale pro tu novou desku je jeho vklad zásadní, dostal na spoustě míst volnou ruku a je to hráč s velkou výzbrojí, erudicí a představivostí a je velmi kreativní. Oživil a rozpohyboval i naše hraní, navíc má, jak říká Roman Holý, ze všech bubeníků bývalého Československa zdaleka nejkratší latenci, pokud poplete formu. (smích)

Všiml jsem si, že se často, když Illustratosphera hraje v Praze, vystoupení koná v Paláci Akropolis. Ani váš pražský koncert 8. října v tomto nebude výjimkou, co za tak častým výběrem tohoto klubu stojí?

Krom Akropole hrajeme někdy i v Arše, ale v té Akropoli hrajeme hlavně proto, že je to vlastně taková naše domovská scéna, tam jsme hrávali úplně první koncerty. A taky je to proto, že kapacita i prostor té Akropole nám odpovídá, nezůstane tam moc lidí venku a současně uvnitř nezůstane žádný prázdný prostor.

Když jsme se spolu bavili naposledy, nastínil jsi mi, jak vypadá Tvůj předkoncertový rituál. Přiznáš i, jak vypadá ten pokoncertový?

Sundám si mokrý hadry, dám si malý pivo, pokud je v dosahu a začneme s chlapci ten koncert rozebírat. Řekneme si, co jsme posrali, co nám vyšlo, co hrajeme moc rychle a jestli náhodou není něco v tom programu moc brzo nebo moc pozdě. Takže potom dáme ještě takovejch hutnejch dvacet minut analýze. A pak čučím a znovu si to přehraju a dám si, pardon, cigáro.

Dokážete to, co si po vystoupení řeknete, promítnout do koncertu hned další den?

To je právě výhoda koncertů ze dne na den. Dokážeme a děláme to tak. Můžeme velmi aktivně přehazovat pořadí nebo třeba přijít na to, že bychom si na další zvukovce chtěli vyzkoušet věc, kterou jsme už dva dny nehráli, zatímco to ostatní už máme v hlavě. Zvukovky využíváme vlastně jako zkoušky a proces osvojování je efektivnější.

Pozoruješ za těch 20 let koncertování s Illustratospherou třeba nějakou změnu v rozložení publika? Ohledně Alice často zmiňuješ, že publikum stárne s vámi, je tomu tak i u Illustratosphery?

Asi, možná, ano, fanoušci přece stárnou a fanynky zrají se svou oblíbenou kapelou, ale prominou a odpustěj, já zpívám se zavřenýma očima…

Odkud se na vašich koncertech berou písně z kategorie „škoda, že jsme si je nenapsali sami“? Můžeme s nějakými takovými počítat i na aktuálním turné?

Myslím si, že v rámci tý radosti si Stinga klidně zahrajeme. Hrajeme i nějakou věc, kterou předtím hrál James Brown a já jí znám v interpretaci Joni Mitchell a Seala. Spíš jsou to písničky, který jsou tak pěkný, že si to člověk chce prostě jenom zahrát. Škoda, že jsme si je nenapsali sami, znamená, že je tam spousta úcty k interpretaci a k písni.

Když jsem si zahrál s Dominicem Millerem Shape of My Heart jenom v duu, cítil jsem cele, že je škoda, že jsem si takovou písničku nenapsal sám, jak je to současně netriviální a přitom obyčejně znějící a sdělný. Takhle si představuju populární píseň v nejčistší a nejkřišťálovější podobě, kdy proti tý písničce nemůže nikdo nic říct, ani Bach. Taky bych to chtěl umět. (smích)

Když už jsme u těch cizích písní, už dlouho říkáš, že hudbu skoro neposloucháš – existují ve Tvé tvorbě vlastně ještě nějaké cizorodé hudební vlivy?

Jasně, že jo. Třeba půl roku zpět jsem na YouTube viděl pár věcí v rámci NPR Music Tiny Desk Concert. Živáky, komorní, hrajou někde v knihovně a jsou to všechno stars současný americký muziky. V té sérii byl i Mac Miller například, a to, jak frázoval, bylo tak dobrý, že když jsem další den hrál s Robertovým triem jazz, snažil jsem se to „rovnat“ jako on – zpívat z těžký doby a roztahovat drobný rytmický hodnoty až ke hraně, jako bych kluky neposlouchal. Takže tohle je ten vliv, ne, že bych začal kopírovat barvu hlasu nebo chtěl napsat něco podobnýho, ale spíš jde o přístup, intenzitu, ponor, autenticitu, no, formu. Přičemž pozor, jde o mikroposuny v řádu desetin vteřiny, to je těžko k povšimnutí, i když při hraní se čas kalibruje jinak. Stará muzika je taky fajn, taky z těchhle důvodů. Vypadávat z rutiny je zdravý.

Novej Brad Mehldau je skvělej. Anebo třeba River Man od Lizz Wright, to mi spíš potvrdí cíl, nebo tak něco. Slyšel jsem to někde v letadle – to dělám, když letím někam dál, tak si v letadle na těch obrazovkách vyberu sekci music a jedu alba podle abecedy hlava nehlava žánr nežánr všechny, je na to čas. Jinak se k „nabírání“ nedostanu. A občas najdu něco, co mě úplně zabije. Ne proto, že je to nejlepší na světě, ale že to trefuje přesně mě samotnýho. Nicméně pitomé, prázdné a ne dobře zahrané a zazpívané samo sebou rozeznám, o tom se nebavme, o to teď nejde.

Je tam spousta předvídatelnosti, ne úplně zábavných interpretací, staroby a podbízivostí – tohle jsou spíš takový třešně. Jakmile narazím na kus, který si chci poslechnout podruhý, zapíšu si to do telefonu a pak se k tomu vrátím na lepší poslech. Je to spíš výzkum – mnoho toho doposlouchat do konce nejde vydržet, nudí mě to, nevtahuje, z různých důvodů.

Ve vyjádření pro Týdeník Reflex ohledně Tvé účasti na demonstracích Milion chvilek pro demokracii jsi citoval větu „pravda je lež“ z knihy 1984 od George Orwella. Hledáš pro texty inspiraci i v knihách?

Jo? Byl jsem to já? No nic, k tý inspiraci… Někdy jo. Někdy se z nějakýho textu tak zvláštně vyjeví způsob, jakým se dá uchopit příběh. Nebo mi nabídnou úplně novej úhel pohledu – čtu a čtu a najednou si uvědomím, že čtu něco, čemu úplně rozumím, ale co mě doteď vůbec nenapadlo. A v tu chvíli mi ta knížka vlastně mění život a zavřu ji klidně uprostřed stránky nebo věty, protože přestanu myslet s tou knížkou a začnu myslet sám se sebou, přehodnocuju znova svět, hledám a pozoruju věci, lidi, sebe, tak, jak jsou vidět tímhle novým oknem a občas se to roztočí tak, že si všimnu něčeho, co by stálo za popis a napíšu si o tom dvě, tři krátký věty, nebo si zapamatuju ten pocit a vracím se k němu.

Třeba jsem četl novinový článek, kde se někdo strašně vytahoval, a napadla mě krátká básnička. Jmenuje se Veterán a zní: „pokud máte zájem oněmět, může vám ukázat sbírku ran“. A to už našinec zpozorní. Našel jsem hlavního hrdinu. Z Vonneguta Jr., z knížky Galapágy, kterou jsem četl před mnoha lety, jsem si po čase vzpomněl na takovou ne úplně hlavní postavu a její radikálně levicové převrácení, hezký obraz, no a šup, měl jsem polohu mluvčího. Spojilo se to. V týhle fázi už většinou klukům nebo Bětce říkám, že „už to skoro mám“.

Pak jsem si tam dolil pár autobiografických kapek; on se vždycky někdo najde, kdo se do tý formičky vejde, včetně mě, pak jsem si to celé párkrát opravdu intenzivně představoval… Pak jsem si někde bokem na papír připsal „pugét ručních palných zbraní“. To, jak jsou pak při zpěvu tyhle čtyři slova položený do doprovodu, je v přímém vztahu k Macu Millerovi, když už jsme byli u toho.
Od prvního vdechu do posledního výdechu to trvalo skoro rok a půl. Jmenuje se to #HeToo a bude to na nový desce. V tomhle a takhle knížky a psaný slovo inspirativní jsou.

Ještě co se knih týče, neplánuješ sám vydání nějaké – tentokrát třeba autobiografie? Ostatně, za ta léta na pódiích a ve studiích by se jistě materiálu už našlo dost…

Ne. Já si nic nepamatuju. Ale možná, vzhledem k tomu, že mi bude 50 a napsal jsem pro Illustratospheru zhruba 50 textů, tak bych ty texty mohl shrnout a udělat si antologii.

Poslední otázka – máte už s Illustratospherou nějakou představu o tom, co budete dělat, až turné skončí?

Já okamžitě napíšu další písničky a začne se okamžitě dělat na další desce. (smích)


Napište komentář

Jiří Růžek
O Jiří Růžek 269 Článků
Milovník rock'n'rollu, nadšenec do žurnalistiky a student mezinárodních teritoriálních studií na FSV UK. Mezi mé oblíbené interprety se řadí Motörhead, Slash, David Bowie, Jack White, Billy Talent a obrovská spousta dalších, sám pak hraji na bicí a elektrickou kytaru a ve zbytku volného času rád cestuji všude, kde to jde.