Monumentální čtyřdenní festival Brutal Assault ve středu navnadil všechny přítomné metalisty, aby je ve čtvrtek obdařil ještě vydatnějšími koncertními prožitky. Zásluhu na tom měla opravdu silná hráčská jména – muzikanti své subžánry představili s obdivuhodnou technikou a zpravidla se specifickým rukopisem. Pevnost Josefov rozhodně zažila další den plný očekávání, zda lze vůbec překonat právě slyšené.
Snad i ten nejvzdálenější stan v zeleni kolem pevnosti nadobro probudili mladí američtí Necrot, kteří svůj death metal hrají sice poctivě postaru, nicméně v úctyhodném tempu a s bezmála neslušnou důrazností. Britští Pupil Slicer posléze připravili živnou půdu žánrově spřízněným Bodysnatcher ze Spojených států. Hledání moderních coreových přístupů zaslouží v obou případech uznání a totéž lze říci o jejich nezkrotném zápalu.
Čtěte také: Brutal Assault 2024 prožil ukázkový úvodní den s Exodus nebo Motionless in White
Německá Obscura překvapila zpěvnými, nosnými melodiemi i pádnými (rovněž) death metalovými údery ve vyvážené bilanci. To vše pospojovala obratnými přechody vyžadujícími skutečnou muzikantskou zručnost. I přes drobné technické potíže na začátku se obecenstvo rychle dočkalo nevyhnutelné hudební smršti a kytarových sól jako z nezkrotného gejzíru. Co do burácivé živelnosti je překonali Escuela Grind ze Spojených států s dvěma dámami v sestavě. Všichni muzikanti předvedli dravý, živelný výkon plný vášně a vrátili program zpět na neúprosně tvrdé koleje. Američtí Havok se nato vytasili s pořádně drzým rukopisem, a to i na poměry thrash metalu. Pořádný ječák, našlapané rytmy a kvílící sóla jsou pro muzikanty naprostou samozřejmostí, kterou dokážou až po okraj vměstnat do své neutuchající show.
Recenze (2023): Novinka od Riverside je posluchačsky přístupná, ale i technicky precizní
Britští Oceans Ate Alaska mezitím na Obscure stage přišli s výrazně hluboko posazeným zvukem, tedy patrně v duchu svého katastrofického názvu. Punc jedinečnosti takovému naladění dopřál zpěvák, který hbitě osciloval mezi hrozivým growlem, útrpným ječákem i čistou melodikou. Snad na udržení pozornosti či pro pocit neotřelosti kapela neváhala sáhnout ani po elektronickém zvuku. Za sílícího deště se na hlavním pódiu zjevili polští Riverside. Kapela patří mezi naprosté špičky progresivního rocku a přestože by mohlo na metalovém festivalu jít o menšinový žánr, muzikanti svými nebeskými výkony přilákali slušný shluk moknoucích či opláštěnkovaných. Zpívající baskytarista Mariusz Duda nadto pomohl všeobecné náladě svým smyslem pro humor a sympatickou sebeironií.
Kdo zatoužil po vysloveném extrému, ten musel vzít zavděk francouzskými Blockheads na Obscure stage. Jednou věcí byl intenzivní kontakt s publikem, tím hlavním ovšem samotný hudební přednes. Mladá kapela dělá nejlepší možné jméno agresivnímu a raketově rychlému subžánru grindcore, a to už tím, že tradiční pojetí dokáží posunout přinejmenším nápaditým rytmickým rozložením. Na hlavním pódiu poté přišel diktát amerických Incantation. Šlo o neúprosnou kulometnou palbu, z které se rozvibrovalo celé Císařovo náměstí. Muzikanti pozvedli čtvrteční laťku brutality na skutečně kacířskou úroveň. Dlužno poznamenat, že kapele krásně šly také táhlejší pasáže, které zazněly neméně znepokojivě.
Na pohodovějších vlnách posluchače pohoupali kanadští Dopethrone na Obscure stage. Pochlubili se fungujícím spojením jako těsto rozváleného stoneru na pomezí s ještě roztahanějším doomem a neučesaného spádu jako v říčních peřejích; obojí ovšem bylo známkou hlavně čisté muzikantské energie a živelnosti, jež byla z kapely cítit . V popředí areálu souběžně zaujmuli prostor američtí Whitechapel se svým progresivní deathcorem (hlavně co do až na hranu vystavených breakdownů) a svými zapeklitě kostrbatými přechody. Pro samy muzikanty byla ovšem nejspíš zásadní hlavně hluboká vnitřní výpověď, která šla z jejich hudby v poměrně skličujícím duchu slyšet.
Mladí belgičtí My Diligence vdechli v komorním Octagonu do ovzduší progresivní stoner metal posunutý do melodického epična. Posluchači mohli ocenit také to, jak si vzájemně odpovídaly jednotlivé linky a jak jsou muzikanti blízko ovládnutí umění hudební gradace. Na hlavní stage se místo toho u americké kapely Madball do hlavy vtloukalo dilema, zda jsou muzikanti víc naštvaní, nebo šílení – dost možná však jejich kouzlo spočívá v kombinaci obojího. Na žánrově rozmanitém festivalu byl touto skupinou výborně reprezentovaný americký hardcore přístup.
Rozhovor (2019): God Is An Astronaut: Nemohli jsme se smířit s tím, že vidíme sedmiletého chlapce v rakvi
God Is An Astronaut z Irska mohli na “obskurním nádvoří” pro mnohé sloužit jako zajímavý oblouk k výše popsaným Riverside. Rovněž od této kapely není na místě očekávat vyslovený metal, o to víc však hudebníci dokáží překvapit svým vybroušeným progresivním rockem, který jako by se v nejvýznačnějších plochách nesl na klidných pobřežních vlnách. V sevřeném Octagonu začalo být velice horko s nástupem švédských thrash black speed metalistů Bewitched. Během tohoto koncertu byly na tomto malém pódiu otevřeny brány do pekla dosud nejšířeji. Severská čtveřice bere inspiraci především z prazákladů řádně osoleného thrashoblacku v duchu Venom, tento styl ovšem předvedli s těžko uvěřitelnou mladou dravostí.
Američtí “thrashovci” Forbidden na hlavní stage rovněž ukázali pořádný důraz natlačený do každého úderu a publikum už z takové podívané bylo v prudkém varu. Kapela se snažila hnát do skutečného extrému tempo i důraznost, ovšem techniku ani skladatelskou nápaditost jim také upřít nemůžeme. Na Obscure stage vzbudili pozornost Born of Osiris ze Spojených států, pro které je podobně jako pro loňské Nile přímo esenciální estetika starověkého Egypta. Ve svém projevu se obecně snaží o vskutku vypočítavou (a vypečenou) matematiku a zaslouží o to větší uznání, že se jim takováto techničina nevymyká z rukou ani naživo. Přestože snad nikomu nepřísluší pochybovat, že mají hudebníci svou tvorbu do detailu promyšlenou, nabízí se však otázka, nakolik lze vycítit staroegyptské ovzduší zrovna z hodinářského žánru jménem djent.
Australská metalcore kapela The Amity Affliction vnímá svou tvorbu jako svého druhu zpovědnici a bylo to slyšet také na hlavní stage. Dynamika a tempo rozhodně nechyběly, s plačtivými melodiemi si taková forma ovšem neprotiřečí. Z jednotlivých muzikantů byla (trochu paradoxně řečeno) největší radost poslouchat bubeníka, jehož obratná hra byla snad i více než jinde neodmyslitelnou kostrou všech skladeb. Ukrajinská kapela 1914 poté na Obscure stage ukázala, jak z prvků death, black a doom metalu ukout pevná železa subžánru nazývaného war metal. Hudba skupiny zněla skutečně jako válečné běsnění a při jejím poslechu bylo jen těžko možné nesoucítit s oběťmi nesmyslných ozbrojených konfliktů. Je rovněž nasnadě, že zrovna pro ukrajinskou kapelu je takové téma naneštěstí něčím mnohem víc než pouze náplní písniček.
Britští Carcass souběžně na Císařově náměstí ukázali, proč se již roky počítají mezi naprosté klasiky žánru death metal. Jejich ostré riffy nepostrádaly brutalitu, ale ani jistou hravost, s kterou si jednotlivé linky s ohromující lehkostí odpovídaly. Do morku kosti vydřená souhra bubeníka a basisty byla nejlepším možným odrazovým můstkem pro nezdolná kytarová sóla. Spolu se skotačivou kompozicí a neúnavným zpěvem basáka Jeffa Walkera šlo jednoznačně o příslovečný tah na branku.
Američtí The Obsessed jsou jedněmi z takzvaných kmotrů doom metalu a všechny přítomné na octagonovém dvorečku jistě potěšilo, že se před nedávnem vrátili na scénu. Je až podivuhodné, s jakou nápaditostí dovedou ždímat své hard rockové kořeny a plynule je ozvláštňovat o tempo, disonanci i údernost. Baroness pocházející rovněž ze Spojených států se na Obscure stage připojili k těm, co nám ukázali, jak si se svou tvorbou nejenom vyhrát, ale také pohrát. Vytasili se s ultimátním žánrovým kombem, kterým ve výsledku posouvají především progresivní metal, ale kde mají své významné místo také prvky sludge, stoneru, space rocku i noise music. Jejich set jako knedlíky nakynul do vláčné posluchačské nádhery a člověk nevěděl, co obdivovat dříve. Hudba kapely ovšem není prvoplánově překombinovaná, a tak bylo velmi uvolňující nechat se bezmyšlenkovitě nést na osobitých vlnách.
Čtěte také: Srpen v hudebních akcích: Rozlučka Mr. Big, návrat oblíbených Pixies a zastoupení předních českých hvězd
Z kapely Testament byl na hlavní stage těžko popsatelným způsobem patrný jejich jižanský původ z amerického regionu Mexického zálivu. Bez problémů srozumitelný byl ovšem jejich nadupaný thrash metal, který postrádal byť jen vteřinu odpočinku (ovšem kdo by o něco takového vůbec stál). Plné nasazení skupiny vedlo k rozvášnění celého mohutného davu na náměstí a krom toho v podstatě nebylo songu, při němž by nedošlo ke stage divingu.
Jednou z perel, které bylo sice snadné opomenout, ale které se rozhodně vyplatilo poslechnout, byl koncert tria Tulus, které se podílelo na vzývané vlně norského black metalu z kraje 90. let. Publiku v Octagonu předvedli neúprosnou syrovost, v níž měl ovšem každý tón své nehybné místo. Kdo se cítil spíše na kalkulačkový 8bit, měl skvělou příležitost u ambientní KAL stage. Tu totiž v pokročilém večeru ovládl italský Arottenbit, který se sice zdařile angažuje jako metalový producent, ale jehož magie tkví právě ve vynalézavých DJ setech. Na umělci je pozoruhodné také to, že za poměrně dlouhou dobu svého působení nenahrál jedinou desku a pouze sází na sílu svých živých koncertů a ústní předání mezi žánrovými vyznavači. Na Brutalu bylo zjevné, že mu další fanoušci rázem přibyli.
K očekávaným headlinerům patřili celý den norští Satyricon, které od roku 1991 tvoří ikony Satyr a Frost. V nejčistší podobě svého typického přístupu svébytně vystřídali několik poloh black metalu, celý set ovšem souzněl v rámci osobité (a zbožňované) vnitřní logiky. Program na dvojici hlavních pódií na Emperor’s Square ve čtvrtek uzavřela kapela Vomitory, jež od roku 1989 patří k nejdéle hrajícím reprezentantům švédského death metalu. Nezapře se v nich ani skandinávský původ a zkušenosti z žánrového formování, ani nápaditost a chuť posouvat svůj zvuk a rukopis ambiciózním směrem. Kapela se rozhodně nenechala zahanbit a vtáhla všechny přítomné do smrtícího víření, ve kterém snadno zaniklo, že šlo zvukově spíše o kouli.
Čtvrtek byl na Brutal Assault ve zkratce plný tradiční i neotřelé muziky, a sice v porci vrchovaté jako pro hladového slona. Je více než jisté, že se návštěvníci mají během dvou zbývajících dnů ještě na co těšit.
