Slovenský hudebník Patrik Korinok tento červenec vydal pod pseudonymem I am planet debutové EP Silene stenophylla, jemnou miniaturu inspirovanou prvky minimalismu.
Patrik Korinok v lednu tohoto roku oslovil houslistu Martina Liptáka, aby doprovodil jeho klavírní party, a mohlo tak vzniknout dílo vypovídající o autorově (nejen) hudebním přerodu. Je zvláštní ten reminiscenční efekt hudby. A nejlépe takového efektu dosáhnete právě kombinací dvou stálic západního hudebního dědictví, jakými jsou klavír a housle. U poslechu Silene stenophylla je taková reminiscence vyvolaná už od prvního okamžiku. Ono jemné, melancholické zažehnutí první skladby, tedy klavír zahraný od vysokého k nízkému, postupně se připojující hlas houslí. Kde já tohle už slyšel?
Autor sám říká, že Silene stenophylla „…je organické album, které obsahuje přesně to, co obsahovat má. Nic zbytečného navíc.“ A skutečně tomu tak je. Ona přiznaná jednoduchost je sympatická a vlastně se i tak trochu opírá o autorem zmíněnou minimalistickou inspiraci. Když budeme ostře dělit, tak minimalismus můžete buď nepochopit, nebo mu propadnout. A nárok na chápání minimalismu si povětšinou klade intelektuální přístup k věci, takže takové to podchycení autorova záměru s tím, že výsledek je už spíš jenom třešničkou na dortu. A autorův záměr? „Silene stenophylla je nahrávka, která se ve velké míře opírá o přírodu, její nálady a jejich vliv na člověka.“ Takže můžeme do poslechu vkročit s touto znalostí a očekávat například vize podzimních procházek zamlženým lesem, jak o tom napovídá obal alba.
Já jsem ale zvolil přístup tabula rasa, samozřejmě že ne důsledný, což už ani nejde, a pokusil se nedotčen znalostmi a intencemi prostě poslouchat. A tady došlo k rozkolu v jedné rovině a nevyhnutelnosti ve druhé. Hudební redaktor by měl totiž pracovat s hudbou jako s fenoménem, a každý takový jednotlivý hudebník, jednotlivé album jsou v podstatě zavěšení v síti odkazů, podobností a vztahů s ostatními. A tak ono vytržení a prosté popsání pocitu z hudby může působit naivně. Co se týče té nevyhnutelnosti, jde o to, že jsem se tomu stejně nevyhnul a musel se při poslechu ptát, jakému publiku tohle kratičké album vlastně patří. Je vlastně melancholicky laděná hudba určená jen k melancholickým chvílím, nebo má mít tu sílu melancholii vyvolat? Jistá imprese, pocit, ten tu je, ale jako by nebyla síla. Milovníku ambientu tak vlastně může splynout s průměrem a stát se jen chvilkovým, příjemným pozastavením. Chvilkovým ne snad kvůli počtu skladeb (čtyři), ale kvůli oné slabé intenzitě. Nebudu to nějak dál rozpitvávat. Prostě mě Korinkův–Liptákův počin docela nudil. Mix houslí a klavíru by měl, jak bylo na začátku naznačeno, v rukou zkušených hudebníků téměř v jakémkoliv případě zahrát na univerzální strunu hudebního vnímání a příjemně ji rozezvučet. Nechci říct, že tady k tomu úplně nedošlo. Nicméně vnímání hudby je z větší části hlavně individuální záležitostí (teď vynechávám fenomén trendů). Respektive i její hodnota. A já ani nemám v úmyslu posluchače od Silene stenophylla odrazovat, ba naopak. A budu jenom rád za to, jestli se i mně samotnému podaří najít ten správný bod, z kterého budu Korinkův počin moct plně docenit.
I am planet – Silene stenophylla
Skladby: Adelidae, Labes, Silene Latifolia, Silene Stenophylla
Celkový čas: 25:45
Vydavatel: Self-released
Hodnocení: 60 %
