La Femme (tedy doslova „žena“) je skupina, která již nějaké roky ve světě zdařile reprezentuje svou rodnou Francii. Směrem ke globální popularitě kapelu vystřelila její více než slibně nastartovaná diskografie plná osobitých žánrových míchanic, emocí i psychedelie. Šestý studiový sourozenec s názvem Rock Machine ovšem do dosavadní dráhy skupiny pasuje pouze s velikou námahou.
Muzikanti hrající pod vlajkou La Femme se s velkými ohlasy proslavili především svým osobitým rukopisem, ve kterém je dost místa pro elektronickou údernost, živelnou muzikálnost, francouzskou hudební tradici a mužský i ženský vokál (zpěvaček v různých fázích ve skupině figurovalo i více najednou). Obdivuhodný tvůrčí zápal kapela předvedla zejména na triptychu Psycho Tropical Berlin, Mystère a Paradigmes, tedy na prvních třech deskách, na které snad žádný fanoušek nemůže dát dopustit. S trochu experimentálnější plackou Teatro Lúcido kapela zahájila svou volnou sérii desek, inspirovaných různými kouty světa (zmíněná placka je nazpívaná ve španělštině a odráží se na ní kultura Hispánského poloostrova i latinské Ameriky). Dosud přišel na svět ještě plážový pokračovatel Paris-Hawaï, u něhož snad poprvé bylo při poslechu obtížné zaujmout jednoznačné stanovisko. S nejnovější deskou s úderným názvem Rock Machine muzikanti situaci příliš nezjednodušili.
Čtěte také: La Femme v Roxy ukázali, proč tak snadno vyprodali dva koncerty
Už bezmála na první pohled budí dílko rozpaky tím, že je deska nazpívaná v první řadě v angličtině. Poměrně generický název Rock Machine na dojmech nepřidává a ještě méně pak ta skutečnost, že o vysloveně rockovou hudbu jde jen sotva. Je ovšem samozřejmě zrádné soudit album podle obalu, neboť nejdůležitější je bezpochyby sama hudba.
Úvodní track Clover Paradise dává důsledně na vědomí, že se muzikanti tentokrát věnují osmdesátkovému synthwave a také, že hlavní devízou desky bude zvuk. Rytmika od počátku nasazuje průbojnou dynamiku a kus práce je slyšet i za syntezátorovými vlnami, které se co do barvy zábavně prolínají a obměňují. Slova chvály nicméně příliš nezbývají na samotnou píseň a především její ústřední linku, s kterou si muzikanti příliš práce nedali. Určitý kus skladatelského citu a příjemný záchvěv „starých dobrých La Femme“ přichází hlavně v druhé půlce skladby s rozezpívanější variací základního motivu, což se poměrně úspěšně setkává s prolnutím se zabrnkaným kytarovým sólem.
Deska začala nízko a mnoho překvapení již nepřináší
Druhá skladba Venus poslechový zážitek bohužel příliš neobohacuje: nakolik je ženský vokál příjemně a jen těžko napodobitelně něžný, sama skladba zní jako vyloupená ze studnice francouzské hudební klasiky, nebo ještě hůře, z předcházející tvorby samotné kapely. Dojmy se vůbec nezlepšují ani s třetí skladbou jménem Ciao Paris!, u níž je sice poměrně snadné představit si cestovatelskou vášeň a bezstarostnost, ale která o mnoho více nenabízí. Jde v podstatě jen o bezmála prostoduchý popěvek, který zní spíše jako rozpočítadlo z dětského hřiště a který nezachrání ani zahrnutí frází z jiných jazyků, než je angličtina.
Hudebníci se při vší úctě zrovna dvakrát nepřetrhli ani v písni Love Is Over, jejíž instrumentální rovina představuje základní rytmickou formu žánru synthwave, z které se nepodařilo „vytřískat“ o mnoho více. Zarážející je opět nápěv, který zní jako napsaný ve frontě na poště a který vůbec nesměřuje k ničemu zajímavějšímu, než co bylo řečeno již v prvních taktech. Následující song Waiting in the Dark sice rovněž není zrovna Alenčina výprava za zrcadlo, nelze mu ovšem upřít jaksi „skutečnější“ výpovědní hodnotu a uvěřitelnější promítnutí samotných citů a vnitřních světů.
Ve skladbě My Generation je konečně cítit také jistá hravost, poměrně silný tah a rovněž mnohem slabší chuť desku vypnout a jít radši do postele. Do této skladby se totiž skupině podařily napasovat jak o něco záživnější hudební nápady, tak znatelněji širší emoční spektrum. Právě čitelné setkání pocitů, jakými jsou odevzdanost, rozlámanost, deziluze, rebelství či pokora, přináší posluchači v nejvyšší čas alespoň trochu zajímavou kapitolu z muzikantského života. Ve srovnání s minulými počiny jde ovšem stále o velmi krátce vylouhovaný pytlíkový čajíček. Pozornost nicméně zcela nezabíjí ani skladba Sweet Babe (spíše ji decentně nabuzuje). Tuto píseň lze náladou přirovnat k jiným „romanticky roztouženým“ výpovědím, kterých má skupina rovněž na rozdávání (z nejzdařilejších lze jmenovat skladby Tatiana nebo Divine Créature).
Obyčejné skladby v obyčejném jazyce
Skladba Yeah Babe vypráví o zhrzené lásce a dokáže žádoucí náladu skutečně navodit, přesto je těžké ubránit se pocitu, že tak šestice muzikantů činí mnohem povrchněji a obyčejněji, než jak se jí to dařilo dříve – zde se nabízí srovnání třeba s písní Elle ne t’aime pas. Nápěv ve francouzštině je sám o sobě trochu bolestnou vzpomínkou na alba zpívaná v mateřštině (s tím, že i španělština se k La Femme jaksi více hodila a zněla mnohem organičtěji). Ať si to hudebníci uvědomují, nebo ne, právě anglické (a ne zrovna hluboké) texty výrazně shazují dojmy z celého alba. Je rozhodně diskutabilní, jestli šlo o odvážný krok a tvůrčí svobodu, nebo spíše o strategický tah a posun na americký trh (kde ostatně kapela nedávno zahájila svou poměrně velkolepou tour).
Čtěte také: TIP REDAKCE: Francouzští La Femme jako synonymum propracované osobitosti
Skladba I Believe in Rock and Roll je naneštěstí spíše dalším rozporuplným okamžikem než písní, která by vzbudila chuť na opětovný poslech; morálka se ovšem trochu zlepšuje s hravou I Gonna Make a Hit, která rytmicky koketuje s houpavým ska. Taková skladba by však obvykle měla být spíše vtipným zpestřením a nikoliv pouze jedním ze světlejších ostrůvků. Větší výmluvnost – a konečně také příjemně naléhavé napětí – přichází se songem White Night. V něm zaslouží pochvalu také vokální provrstvení a plynulost. Zde je na místě zmínit, že se na desce poprvé představila zpěvačka Ysé Grospiron, která se přidala k Fanny Luzignant (ta byla v kapele nějakou dobu sama, jistý čas ale ženy zpívaly dokonce ve třech). Relativně zábavně a přesvědčivě zní také skladba Goodbye Tonight, která v jistém smyslu drží náladu předchozího songu a která dovede díky hlasům dvou zmíněných umělkyň pohladit i trochu potrápit. Závěrečná skladba Amazing se snaží o jisté „dramatično“ a během pěti minut délky dovede svou náladu několikrát trochu ozvláštnit. Tamburína a určitý prvek folkloru přivádí lehký dojem rituálu, v kontextu právě uplynulé desky je to ale bohužel jen velmi málo.
Okamžik je to zlomový, ale přesvědčivý nikoliv
La Femme se svojí Rock Machine nakopli novou éru s temnějším oděvem a zdá se, že také s ambicí dobýt Ameriku. Velká reklama na Times Square tomuto cíli jistě pomohla, používání umělé inteligence při tvorbě vizuálů na sociálních sítích je pak na úplně jinou diskuzi. Největší otázkou je ta, zda za to stála deska v angličtině a s naprosto odlišným hráčským i skladatelským naladěním. Ne že by nyní kapela nedokázala probudit emoce nebo roztancovat večírek, posluchačský zážitek je ovšem o poznání plošší než dříve a ochuzený o jakoukoliv invenční či psychedelickou nadstavbu. Může to znít jako příliš kruté odsouzení, ale zdá se, že skupina bezostyšně zahodila svoji velice atraktivní jedinečnost.
Udělali La Femme dobře, že se z ukolébavkových havajských vln vrátili zpátky k úderným rytmům? Rozhodně. Existují na poli melodické minimalistické elektroniky lepší a nápaditější kapely, než jsou oni? Také rozhodně. Je šesté studiové album plnohodnotným nástupcem prvních tří desek, kterými si kapela zajistila světový věhlas? Bohužel jen velmi stěží.
La Femme – Rock Machine
Skladby: Clover Paradise, Venus, Ciao Paris!, Love Is Over, Waiting in the Dark, My Generation, Sweet Babe, Yeah Baby, I Believe in Rock and Roll, I Gonna Make a Hit, White Night, Amazing
Vydavatelství: Disque Pointu
Celkový čas: 46:16 min
Hodnocení: 40 %
