Francouzskou kapelu La Femme z nějakého důvodu neláká koncertovat východně od Německa, a tak tito muzikanti nejsou moc známí ani v České republice. Jejich dosavadních pět desek jsou nicméně samy o sobě plnohodnotným posluchačským zážitkem – pokaždé jde o vynalézavou žánrovou míchanici, ovšem se zachováním vlastní tváře a jedinečného rukopisu. Pojďte se s námi s tímto unikátním tělesem seznámit blíže!
Francouzská hudební skupina La Femme v duchu živočišné žánrové alchymie spojuje pop, psychedelii, punk, elektroniku, francouzskou kulturní poetiku a jistě také mnoho dalšího. Tou hlavní tajnou přísadou je ovšem nezdolná muzikantská vášeň a mysteriózní vnitřní energie, s jakou se nesou a spojují všechny nápady a melodie. Bezmála každá skladba od La Femme dokáže s neuchopitelnou samozřejmostí předat množství čistých emocí, či spíše namalovat pomyslné mistrovské dílo plné odstínů všech barev.
Všechno začalo školním přátelstvím zpěváka a klávesisty Marlona Magnéeho a kytaristy Sachy Gota. Tito dva muzikanti své mladé roky prožili ve městě Biarritz na pobřeží Atlantiku kousek od španělských hranic, život v turistickém letovisku je však dostatečně nenaplňoval. Uzdu svému hudebnímu vyžití mohli skutečně uvolnit až po přesunu do Paříže, kde se dva kamarádi naplno oddali myšlence spojit odkaz skupin jako Velvet Underground či Kraftwerk s polozapadlým dědictvím francouzské hudby 60. a 70. let. Po první EP desce se na vlastní pěst vydali na DIY turné po severní Americe, čímž vzbudili zájem francouzských labelů. Další dvě EP desky ovšem stále sklízely úspěch spíše v úzkých kruzích.
Posily v kapele a odzbrojující debut
Opravdový průlom přišel až s debutovou deskou Psycho Tropical Berlin. To už byla kapela posilněna o basistu Sama Lefevra, bubeníka Noého Delmase a především o zpěvačku Clémence Quélennec, jejíž jemný melodický hlas povznesl výraz kapely na další úroveň (přinejmenším co do kontrastu ke svému mužskému protějšku). Album působí jako skutečný výbuch svobodné hudební tvorby poskládané do dynamického celku. La Femme ukázali, že se nebojí úderných rytmů, psychedelického oparu, zpěvné melodiky ani inspirace minulými dekádami (typicky např. u Gotovy kytary, kde lze slyšet i stopy šedesátkového surf rocku). Deska vyvolala bouřlivý ohlas mezi fanoušky a kritikou nejen doma ve Francii, ale pomalu i za hranicemi.
Čtěte také: Novinka od Riverside je posluchačsky přístupná, ale i technicky precizní
Kapelu poté posílil perkusista a klávesista Lucas Nunez Ritter, a to v dobách, kdy se chystala následující deska jménem Mystère. Na ní si dali muzikanti za úkol představit o něco temnější zvuk a také zdůraznit elektronickou složku své muziky. Opět šlo o vyrovnané dílko, přesto se zvláštní obliby dočkala hlavně naléhavá čtyřakordovka Où va le monde? (Kam jde ten svět). Významnou kapitolou poté bylo předskakování světově oblíbeným Red Hot Chilli Peppers a také vlastní tour po západní Evropě a Spojených státech Amerických. Na následujícím počinu jménem Paradigmes La Femme nejčitelněji přiznali svůj francouzský původ; pomohli si tím použitím big bandu i příklonem ke stoner rocku. Tato deska se dočkala dokonce i vlastního celovečerního filmu. Přes veškerý šarm země galského kohouta se na albu objevil také song Le Jardin zpívaný ve španělštině: ten naznačil další vývoj, neboť tomuto jazyku La Femme věnovali celou další kapitolu své tvorby.
Okouzlení hispánskými vlivy
Během koncertování po Španělsku a jižní Americe muzikanti nasákli oblibou k tomuto koutu světa a především k jeho hudební kultuře. To se do velké míry projevilo na desce Teatro Lúcido už v tom, že jsou všechny písničky ve španělštině. Ani hudební stránka ovšem nezahálí – již v intru posluchače pohltí orchestrální aranžmá a kastaněty připomínající prérijní spaghetti-westernové filmy. Ve druhé části desky zase došlo na silnou inspiraci tamějším venkovským folklorem, mimoto však počin obsahuje také našláplou elektroniku, chuť experimentovat s moderními možnostmi zvuku i chytlavé melodie tak, jak byli dosud fanoušci La Femme zvyklí. Pod kůži se zarývá hlavně song Sacatela, který je svou atmosférou čistě plážovou, vysluněnou záležitostí – v této rovině ovšem působí oproti konkurenci o poznání sofistikovaněji.
Čtěte také: Populární The 1975 zaplní pražskou halu Fortuna
Do dnešních dnů se kapela pochlubila ještě jedním počinem, který z dosavadních vibrací opět trochu vybočuje. Zatímco se dosud muzika La Femme hodila jak do klubu, tak k běžnému poslechu či do ložnicového soukromí (či zkrátka kdykoliv kamkoliv), album Paris-Hawaï sází hlavně na pomalé tempo a roztahané slide kytary, a tak pasuje především na klidný večer u moře a jen málokam jinam. I to lze ovšem považovat za silnou stránku, neboť v tomhle směru kapela odvedla jak jinak než skvělou práci. Francouzská kapela La Femme je ve zkratce nesmírně vynalézavá, neposedná i hudebně profesionální. V současnosti jde na evropské půdě bezesporu o jednu z vůbec nejinvenčnějších hudebních skupin, která se nenechává ničím omezovat a která stojí za povšimnutí i u těch, kterým běžně nic neříká pop, elektronika ani Francie.
