The Black Keys se na novince nebáli překvapit, ale moc jim to nepomohlo

The Black Keys | Zdroj: facebook.com/TheBlackKeys

Dvoučlenná kapela The Black Keys pocházející z příjezerního amerického státu Ohio v dubnu 2024 přinesla svou dvanáctou studiovou desku. Lze říci, že do vývoje jejich diskografie zapadá jako určitý přirozený článek. Přestože je ovšem producentská a muzikantská práce jak jinak než na úrovni, v řadě okamžiků se posluchač neubrání jisté rozpačitosti, že forma začíná převládat nad obsahem.

Americké duo dobře známé jako The Black Keys tvoří kytarista, zpěvák a skladatel Dan Auerbach a jeho věrný bubeník Patrick Carney. Po bluesrockových počátcích v garáži se oba muzikanti proslavili hlavně deskami BrothersIn Camino, na kterých svůj zvuk osvěžili za pomoci producenta vystupujícího pod přezdívkou Danger Mouse. Tyto počiny se také jen hemží těmi vůbec nejoblíbenějšími písněmi, které kapela napsala, jakými jsou Lonely BoyHowlin’ for YouLittle Black Submarines nebo Tighten Up. Po této fázi přestává být jasné, s čím The Black Keys přijdou na další desce. Stihli (a bezpochyby na výsost po svém) přičichnout k psychedelickému popu i zamlženému hard rocku klasičtějšího střihu. Dvanáctá deska vydaná v dubnu 2024 dostala jméno Ohio Players a opět jde alespoň z části o poměrně překvapivou kolekci.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Cesta The Black Keys od skromných počátků po nejnovější desku

Už od prvního songu This Is Nowhere je při poslechu silně cítit, že tvorba desky proběhla v úzké spolupráci s Beckem, svébytným bardem populárním již od první půle 90. let. V úvodní skladbě se tak děje v alespoň přibližné rovnováze: logika vedení melodie je beckovská stejně jako zahuštěný zvuk, ovšem ve vyznění hudebních nástrojů si The Black Keys svůj rukopis zachovávají. Slabší je to s následující skladbou Don’t Let Me Go, která je od začátku do konce po všech stránkách generická a bez původního nápadu a která je (ačkoliv je to k nevíře) pod úroveň obou interpretů.

Mnohem lépe se poslouchá pilotní song desky, a sice rozjuchaná píseň Beautiful People (Stay High). Ta je sluníčkově podbízivá jen do zdravé míry a zůstává v ní slušný kus jižanského boogie s tahem na branku. Další skladby ovšem posluchačské dojmy zase spíše kazí a důvod je jasný: zdá se, že je pro kapelu (a zřejmě i pro Becka) velký kus dřiny vypotit ze sebe alespoň pár zajímavých nápadů, které nejsou pouze opakováním stokrát řečeného. V takové situaci pak lze vzít za vděk kostrbatým zahrnutím rapu, který je ovšem sám o sobě jako rána do obličeje (avšak nikoliv v tom žádoucím smyslu). Přestože song Candy and Her Friends začíná velice slibným beatem i nápěvem, přizvaný Lil Noid ji posílá do hudebního propadliště. Nejde ani o to, že by byl špatný rapper – žánrový kontrast zkrátka jen přišel bez jakékoliv souvislosti nebo čitelné vnitřní logiky, ačkoliv Patrick Carney hostovi moc hezky zabubnoval.

Čtěte také: King Gizzard přinesli s velkolepým dvojalbem jeden z mnoha vrcholů své diskografie

Následující I Forgot To Be Your Lover náladu o něco zlepšuje, jelikož se jedná o velmi vkusně zaranžovaný cover písně od soulového zpěváka Williama Bella z roku 1968. Ke světlejším místům, ve kterých lze navíc číst rukopis The Black Keys i Becka poměrně rovnoměrně, patří také skladba Please Me (‘Till I’m Satisfied). Rovněž píseň You’ll Pay je dobrou ukázkou důrazného boogie, kterým se kapela nejvíce proslavila. Skladba Paper Crown ovšem opět vyvolává otázku, zda skutečně posloucháme album od The Black Keys. Od začátku je totiž čistě Beckova nejen v tom, že v ní má tenhle kalifornský uličník hlavní vokální part, ale také ve způsobu, jak je zkomponovaná, zahraná a smíchaná. Účast rappera dobře známého jako Juicy J je pak jen další úlet, který může na desce potěšit jen málokoho.

Čtěte také:  Pražská ARCHA+ pohostí The Cult na jejich čtyřicátiny

Skladby Live Till I DieRead Em and Weep nás vrací zpět do bluesové bažiny a dokonce s příjemným nádechem hipízácké psychedelie, přesto se může posluchač přistihnout, že od obou songů na začátku čeká víc, než ve výsledku dostane. Fever Tree je poměrně dynamickou baladou, těžko se ovšem brání pocitu, že je základní motiv odkudsi nestydatě vykradený. Podobné pocity nepůvodnosti naneštěstí vzbuzuje i závěrečná Every Time You Leave. Nejen tato skladba, ale bohužel také valná část desky Ohio Players ukazuje, že The Black Keys začínají mít nouzi na opravdu dobré nápady. Příliš jim nepomohl ani zástup studiových muzikantů, mezi kterými nechyběl ani hvězdný Noel Gallagher. Nezbývá než ocenit alespoň těch pár dobrých skladeb a doufat, že se příště kapela vytasí s něčím opravdu skvělým a hodným svého jména.

The Black Keys – Ohio Players

Skladby: This Is Nowhere, Don’t Let Me GoBeautiful People (Stay High), On The GameOnly Love MattersCandy and Her Friends (feat. Lil Noid)I Forgot To Be Your LoverPlease Me (Till I’m Satisfied)You’ll PayPaper Crown (feat. Beck and Juicy J)Live Till I DieRead Em and WeepFever TreeEvery Time You Leave
Vydavatelství: Nonesuch Records
Celkový čas: 44:02 min

Hodnocení: 50 %


Napište komentář

Michal Tykva
O Michal Tykva 402 Článků
Narozen 1999 v Kolíně, nyní si užívám rozmanitého studia na FHS UK a především ještě rozmanitějšího světa muziky