Lucerna zažila velký návrat Against Me! – punk-rockových pánů (a dámy) srdcí všech outsiderů a fanoušků hudby, která nezná hranice mezi tím, co žijeme a co si dáváme do sluchátek. Rovnocennými supportéry jim tentokrát byli INVSN ze Švédska.
Stupeň natěšenosti před koncertem tandemu snů ve složení kultovních Against Me! a staronové superhvězdy nejen skandinávské scény INVSN snad ani nešlo změřit. Vědělo se předem, že to bude skvělý, že to bude jedinečný a hlavně, že to bude záležitost, která podnikne nemilosrdný útok na srdeční krajiny všech zúčastněných… Nicméně ani tak se Lucerna nevyhnula dojetí a utrpěla hudebně emocionální zásah na celý život, nebo alespoň jeho podstatnou část. A to včetně kovaných pankáčů a klubových veteránů všeho druhu. Jakákoli snaha o generálku na zvýšený psychický nápor ztroskotala a bylo úplně jedno kolik stovek repeatů alba Transgender Dysphoria Blues jste stihli absolvovat. Aktivace obranných mechanizmů byla tím spíš odsouzená k neúspěchu, že úkol zahájit památný večírek padl právě na INVSN. Severská parta se totiž chlubí vedle velké herní formy repertoárem, který umí taky pěkně rozsekávat.
S trochou nadsázky se dá říct, že nedávná minulost švédských INVSN (pův. Invasionen) staví mezi oba hvězdné účinkující, které v úterý vítr přivál do Lucerny, lehkou paralelu. Podobně jako Laura Jane Grace, resp. původně Tom Gabel, udělala v důsledku svého životního kroku z Against Me! kapelu mající ve své kronice revoluční před a po, i INVSN hodili do svého hudebního vývoje velké vidle. Rozhodnutí překabátit repertoár z rodného jazyka do angličtiny, zfeminizovat personální základnu a celkově tak nějak zatraktivnit fasádu švédské stálice, shromážděné kolem charismatu Dennise Lyxzéna (především z Refused), víc než pár jedinců vnímá jako chladný kalkul. Už dřív se INVSN vytýkala (byť s notnou dávkou respektu) snížená míra objevnosti, nebo přímo vykrádání hrobů vykopaných v osmdesátých letech během zlaté éry post-punku. A teď, když přišli s vypiplaným debutem, který je v tomhle směru vyloženě nahrávkou na smeč, si zase pěkně zavařili. Ale co, kdo chce hejt, vždycky si zdroj najde. Píše se rok 2014, prostoru pro invenci tady objektivně není mnoho, tak proč nerozdávat body za osobitost, umění napsat song, který táhne a rozdávání srdce na dlani?
Fotogalerie z koncertu
INVSN potvrdili, že navzdory všem těm změnám v základech jsou pořád ta samá kapela. Minimálně po zvuku, který jen nepatrně potemnili a zpestřili přídatnými back vokály v holčičím provedení. K tomu si představte trochu větší dávku ingrediencí á la Joy Division, The Cure nebo Depeche Mode a máte obrázek o jejich aktuální tváři. I bez pódiového tlačení na pilu a výraznějších light efektů INVSN vyrobili atmosféru hodnou headlinerů večera, kterou díky vyváženosti a výraznému hitovému potenciálu debutové desky s lehkostí sobě vlastní udrželi od začátku čísla až do konce. Navzdory tomu, že celý setlist vykazoval nadprůměrný náboj a v podstatě neměl slabé místo, jakmile přišel na řadu největší hit Down In The Shadows, nešlo se ubránit otázce, proč sakra nemají všechny songy takový? Jó, to jsou ty highlighty,.. INVSN se ale každopádně nemusí obávat, že zapadnou do stínu. Rozhodně mají na to být mnohem víc než ten synťákovej vedlejškák Dennise Lyxzéna z Refused. Po tomhle turné a letní festivalové sezóně bez nejmenších pochyb.
To, že INVSN i po interním převratu neprodělali radikální změnu, není nic zas až tolik překvapivého, v případě Against Me! už je to ale trochu jiná věc. Tom Gabel je teď Laura Jane Grace, kolem kapely se vznáší závan kontroverze, album Transgender Dysphoria Blues sklízí takřka masový úspěch,… Jeden by tak nějak čekal, že od posledního setkání s Against Me! bude hodně věcí jinak. A ono houby! Oblouk napjatého očekávání se s příchodem Laury a spol. na prkna Lucerny uzavřel a namísto nesmělého oťukávání starých známých se odehrálo velké shledání s rodinou. Žádné rozpaky a okolky, Laura Jane Grace je natolik přesvědčivá a sebejistá ve své nové životní roli, že v její přítomnosti máte pocit, že podstoupit přeměnu pohlaví je úplně přirozená věc. Navíc, za doprovodu hudebním manifestem transgenderové bytosti šlo zkrátka o nebývalou ukázku síly lidské osobnosti.
Transgender Dysphoria Blues je deska plná univerzálních hymen pro outsidery, do kterých se položíte tak snadno, že ani nevíte jak. Když máte srdce zjihlý, jste nasraní, když na vás někdo udělá voblož, nebo prostě jenom máte blbou náladu, vždycky je tu po ruce, aby vás spolehlivě přesvědčila o tom, že sounáležitost existuje, punk není mrtvej, nebo alespoň ta jeho základní složka, a že všechno se dá nějak překonat. S tou správnou hudbou tím spíš. Against Me! to v Lucerně demonstrovali do úmoru. Při Black Me Out, titulní Transgender Dysphoria Blues, Unconditional Love a…vlastně permanentně tekly slzy doslova proudem a nebylo to kouřem z cigaret v očích ani září reflektorů, ale normálním pohnutím. Věci ze zlatého fondu Against Me! jako I Was a Teenage Anarchist nepřestávají i po letech brát slova z úst a přinášet úlevu, kterou nevytřískáte ani z nekonečné řady panáků. Tohle je důvod, proč je tahle kapela láskou na celý život. Bezpodmínečnou a nenahraditelnou…Kdo v úterý dorazil, odnesl si Lucernu v srdci – v tom doslovném i přeneseném slova smyslu.
