Maskovaný předskokan Kittchen a něžná bytost s ďáblem v těle Anna Calvi předvedli ve čtvrtek 6. března v Lucerna Music Baru dechberoucí show. Oba dva si ten večer získali srdce publika, které si mohlo vykřičet hlasivky nadšením.
Ať budete souhlasit nebo ne, na naší české hudební scéně stále není dostatek pochopení pro podivíny jako je Kittchen. A je to hrozná škoda. Přimáčknout si kytaru na hrudník, rozcuchat hřívu a začít zpívat o nenaplněné lásce nebo o nespokojenosti se současnou politickou situací, je dneska ta nejsnazší cesta k úspěchu. U nás není nikdo Kittchenovi podobný, kdo by vybočoval z tohoto stereotypu a nasadil si na hlavu kuchařskou čepici s kuklou a rozezpíval se o atomových válkách. A právě proto je pro českého posluchače jeho muzika nezvyklá a tak těžce pochopitelná.
Včera však Kittchen vařil z tuze dobrých surovin – skvělého nazvučení, dobře naladěné kytary i jeho samotného. Hlavní přísadou bylo přístupné publikum, které mu už po druhé písničce zobalo z ruky. Ačkoliv měl kuchař jen půl hodiny na to předvést, co umí ukuchtit, stihnul se nejen rozpovídat o hlavním tématu svých písniček – chlastu, ale hlavně skvěle zahrát. Dokázal za tento krátký čas předvést své největší pecky, jako jsou Berlin, Exit, Fotr anebo třeba Uzený, ke kterému povyprávěl publiku historku o románku mezi Nicole Kidman a Lenny Kravitzem. Zároveň na počest hlavní hvězdy večera, Anny Calvi, si v průběhu vystoupení nalíčil rty sytě rudou rtěnkou.
Hlavním důvodem, proč měl toho večera tak velký úspěch, byla však zřejmě jeho interpretace. Hodně komunikoval s publikem a hlavně přidával na hlase tak silně, že musel být slyšet až k nedalekému divadlu Rokoko. Závěrečnou Bouřkou, kdy odložil kytaru a nechal hrát jen svůj telefon, se rozloučil s publikem se slovy „Je čas se rozloučit, je čas si zamávat“ a sklidil obrovský potlesk doprovázený řádnou dávkou skandování. Potlesk ještě ani neutichl a Kittchen už se balil. Doufala jsem, že měl z koncertu stejně skvělý pocit jako já a to mi následně potvrdil, když na svém Facebooku napsal: ,,Pro mě zevnitř masky asi nejlepší koncert, co jsem kdy sám odehrál.”
Ačkoliv byl při takovémto úspěchu přídavek na místě, nebyl čas, protože Anna Calvi potřebovala půl hodiny na dolaďování nástrojů, a tak byl čas na to si dát drink a čekat. Byl to však špatný nápad. I když byl už za Kittchena velký nával, na Annu už byla Lucerna doslova k prasknutí, a tak jsme se museli spokojit se čtvrtou řadou. V průběhu vystoupení se nám však podařilo prorazit si místo zpět dopředu i když za poněkud nelichotivých poznámek některých fanoušků. Přesně v deset nakráčela na pódium se svou kapelou ta, kvůli které se nedalo v Lucerně skoro ani dýchat. Všichni začali ve velkém jásat a po krátkém zaculení se do publika, kdy působila jako něžná dívenka s lokny, vzala do ruky kytaru a v očích se jí cosi změnilo. Najednou se z ní stala rozená femme fatale, žena vamp, sebejistá umělkyně – zkrátka všechno, co neznačí klid, jemnost a nevinnost.
Nikdy dříve jsem podobný žánr neposlouchala, ale hned první písničkou si mě získala. Během vystoupení zahrála snad všechny písně z nové desky a proložila je i několika kousky z prvního alba. Tou byla například skladba I’ll Be Your Man, která pro mě osobně byla ta nejlepší za celý večer. Z nového alba zazpívala Piece By Piece, Suddenly, Desire nebo Eliza. Všechno znělo nádherně, energicky a čistě a mně už k naladění té správné atmosféry scházelo snad jen oháknout se do smokingu a pokuřovat doutníček. V průběhu vystřídala několik kytar a během euforického potlesku se na pár vteřin opět změnila v tu něžnou dámu, která zde byla na začátku. Působila dojmem, jako by snad ani nevěřila, že se nám tak zalíbí. Pak se ale drastiky změnila zase v tu děsivou Annu, která to umí na koncertě rozjet. Začala nás probodávat očima, jako kdyby ona byla šelma a my potrava. Procházela se po pódiu a hleděla na jednotlivce, jako kdyby se nemohla rozhodnout, koho z nás pozře. Teď už věděla, že potlesk je zasloužený a bušila nám do hlavy svou dramatickou hudbu, místy kapela ztichla, abychom si více vychutnali její hlas. Občas nezpívala, jen hrála jak zběsilá na svou kytaru, chvílemi něžné a chvílemi chlapsky drsné melodie. Lidé už ani nevěděli, co dělají. Jen se nechali unášet muzikou, odhodlaně vzhlíželi ke své bohyni a předváděli leckdy až nereálné taneční kreace – to byli zřejmě v transu.
Poté, co mě spolkla, vychutnala si můj obdiv a zase vyplivnula zpět do reality, můžu s jistotou prohlásit, že jsem jí naprosto okouzlena a stane se mou hudební společnicí pro nejeden večer. Možná i s tím doutníčkem.
