Hudební legendy, dobyvatelé hudebních hitparád a udavatelé tehdejšího stylu a trendu Black Eyed Peas se po čtrnácti letech vrátili znovu do Prahy. V roce 2010 vyprodali O2 arenu, tentokrát zápasili s menšími venkovními prostory Žlutých Lázní. Původní nepřízeň počasí se sice vyjasnila a kapela svůj set odehrála pod širým nebem, z jejich nesourodého setu však zůstával chvílemi rozum stát. “Kde je ta láska?” a nebo spíše “Co se to s nimi stalo?”.
Black Eyed Peas původně začínali jako trojice Will.i.am, Apl.de.ap, Taboo a v tomto seskupení vydali na přelomu tisíciletí dvě prvotní, méně známé, alba Behind the Front a Bridging the Gap. Až po přizvání právoplatné zpěvačky a zároveň čtvrtého člena se dostavil celosvětový boom, do posledního místa vyprodané arény a celodenní rotace v rádiích i hudebních televizích. Nebylo jim úniku. Jejich počáteční tvorba se točila kolem rapu a hip hopu, chyběly tam však nezaměnitelné vokály a charisma zpěvačky Fergie. Status ikon a jedné z nejznámějších popových kapel tohoto tisíciletí se zpěvačkou přišel a vlastně s jejím odchodem také odešel. Zájem o novou tvorbu a kapelu jako takovou začal značně upadat, a to především i kvůli absenci větších hitů. Tomu nasvědčovalo i vybrané místo českého koncertu. Fergie na pódiích nahradila filipínská zpěvačka J. Rey Soul.
Čtěte také: Troye Sivan předvedl Praze krátkou, ale zato propracovanou a euforickou show
S patnáctiminutovým zpožděním před natěšené publikum naběhla hlavní trojice s dvojčlennou doprovodnou kapelou. Let’s Get It Started! Ten kdo si neposlechl cokoliv nového od odchodu Fergie nebo se neinspiroval pár videi z jejich posledních vystoupení na YouTube, musel být značně překvapený, že i hit z roku 2004 zní jinak než před dvaceti lety. Pozměněné tempo jedné z největších hitovek kapely a energie působící tak na půl plynu nebylo to pravé ořechové na začátek. Jenže ona to byla předzvěst toho, jak bude většina večera vypadat. Nová tvorba mezi tu starší v konceptu nezapadala tak, jak by se očekávalo a změněné aranže u některých starších písní zase působily nepřirozeně. Zrovna tam, kde měla fungovat nostalgie na první dobrou.
Poslední dvě desky Translation a Elevation se primárně točí kolem latinského popu. Věci z nich i naživo evokují rádiovky interpretů jako jsou Luis Fonsi, Daddy Yankee a nebo (pro pamětníky) třeba chorvatské trio Karma. Namixovat tohle dohromady se zbytkem energické a euforické tvorby kapely nebyl lehký úkol a bohužel přesně to byl jeden z hlavních průšvihů celkového večera. Boom Boom Pow nebo Pump It byly jistě světlými momenty, jen to skákání mezi ranější a nynější érou a celkovým tempem vystoupení působilo zmateně, nesoudržně a podivně. Zpěvačka J. Rey Soul má pěvecký rozsah dost možná lepší než Fergie, ale chybí jí její šarm a kouzlo, díky kterému se čtveřice stala hvězdami největšího formátu. Není se tedy čemu divit, že byla na pódiu téměř do počtu a že se kapela prezentuje znovu jako tříčlenná.
Každý ze zakládající trojice si v první polovině vysloužil svou samostatnou chvilku slávy. Tu nejlépe využil Will.i.am. Jeho část byla jakýmsi středobodem vystoupení, kdy to prostě mělo šťávu a působilo to tak, jak by si mnozí z nás koncert Black Eyed Peas přesně představovali. This Is Love, #thatPower a Scream & Shout s Britney Spears na obrazovce patřily k tomu nejlepšímu ze včerejší zahradní párty ve Žlutých Lázních. Hned se nabízela myšlenka, zda by Will mohl příště do Prahy přijet sám, a k tomu navazující otázka, zda by to celé vlastně utáhl. Dost možná ano. Kapela čas od času předváděla synchronní tanečky, nechyběl ani chrlící oheň nebo pára. Konfety zůstaly doma. Kdo nebyl přesvědčený o kvalitách již dopředu a nechtěl kupovat zajíce v pytli, ten si pronajal loď a díval se přímo z břehu Vltavy. Na to kapela vtipně reagovala freestyle improvizací.
Čtěte také: Červenec v hudebních akcích: Legendy žánrů, australský rock nebo dvojkoncert Eda Sheerana v Hradci Králové
Druhá polovina koncertu byla mnohem svižnější a přirozenější. Během výborné a energické Don’t Stop the Party zvuk malinko kolísal, jako by se někdo paradoxně snažil ten večírek ukončit dopředu. Neukončil, ještě se chvíli pokračovalo. Následovala v éteru často do morku kostí opakovaná The Time (Dirty Bit) a příjemná old school Where Is the Love? Především mileniálové si v ten moment alespoň na okamžik chrochtali blahem. O hořkosladký konec se postaral mashup I Gotta Feeling, Meet Me Halfway a My Humps. Logo kapely se zbarvilo do naší trikolory, česká vlajka se na pódiu objevila hned posléze. Gesto to bylo hezké, ale ono to vše okolo už nezachránilo. Finální refrén I Gotta Feeling byl tak nekonečně natahovaný, že ani ten závěr nepatřil k vrcholným momentům včerejška.
Black Eyed Peas jsou celosvětové ikony, které není snad nikomu třeba představovat. Právě proto od nich člověk očekával světovou show a prvotřídní zábavu, kde se bude hit střídat za hitem a poleví se leda tak na konci. Kapela však odehrála rozporuplný set, kde se dav sice přiměřeně bavil, ale tak či onak bylo poznat, že to nebylo ono. Těch světlých momentů bylo během necelé hodiny a půl velmi málo. Celé to působilo jako revival, který nechal návštěvníkům v hlavě zbožné přání, že se do Prahy zase podívají i s Fergie a plnou produkcí hodné jejich odkazu a repertoáru. Tak třeba příště.