První únorové pondělí přijela oživit Brno dechová kapela pocházející z malé rumunské vesničky. Fanfare Ciocărlia ve volném překladu znamená zvuk skřivana, melodicko-rytmická hudba této charismatické formace má v sobě však víc než jen švitoření. Pánové tu mimo jiné představili nové album Devil’s Tale.
Hned po vstupu do klubu Fléda jsem si nemohl nevšimnout čtyř členů Fanfare Ciocărlia, kteří seděli kousek od baru. Pánové popíjeli lahodný zlatavý mok a s úsměvy na tvářích pozorovali krásy českých žen. Lidé procházející kolem hlavních hvězd večera, kteří téměř splývali s davem, byli mile překvapeni jejich blízkou přítomností.
Něco málo po čtvrt na osm se na osvětleném pódiu objevil slepý, ale o to více hudebně nadaný, romský muzikant Mário Bihári, kterého doprovázel DJ Gadjo.cz alias Martin Juráček. Nevidomý hudebník zaplnil Flédu melodickými zvuky své harmoniky. To, co tento geniální umělec předváděl, se téměř dá přirovnat ke kouzelnickému číslu. Lidé pod pódiem s údivem pozorovali zběsilou práci s harmonikou za doprovodu cikánského zpěvu. Mezi písněmi, které Mário Bihári zahrál, nechyběl cikánský hit Andro verda dukos nane, který je znám především z filmu Cikáni jdou do nebe. Po pár odehraných skladbách doplnil Biháriho šikovný DJ Gadjo.cz, jenž dodával rytmus prozatím poklidné atmosféře na Flédě. DJ přidával na tempu a každý sebou začal chtě nechtě vrtět. Mezitím slepý umělec výborně improvizoval se svou harmonikou do balkánských rytmů. Po skončení vystoupení těchto dvou muzikantů následoval bouřlivý potlesk. V tuto chvíli byli všichni skvěle naladěni na to nejlepší.
Blížila se devátá hodina a přítomní už netrpělivě vyhlíželi rumunské draky. Přestávka netrvala ani deset minut a na pódium nastoupili čtyři členové Fanfare Ciocărlia. Ti byli oblečené celí v černém a v rukou třímali nablýskané tuby a rohy. Krátce po nich se pódium postupně začalo zaplňovat ostatními členy kapely. Začátek byl poklidný, ale po vstupu maestra Radulescu přešel rytmus do vyšších obrátek. Ostatní členové byli oblečeni do slušivých červených košil, až na mladého trumpetistu, který měl na sobě tričko. Po zahajovací fanfáře přišla na řadu úvodní řeč, kterou měl na starosti mistr perkusí Nicolae Ionita.
Přečtěte si také reportáž z pražského koncertu
Vášnivá hudba Fanfare Ciocărlia neuvěřitelně rozžhavila atmosféru v sálu. Z každého zahraného tónu sršel jižanský temperament. Tito rumunští muzikanti neubírali na tempu a každý pod pódiem se svíjel v rytmu balkánské muziky. Možný odpočinek, který však očividně nikdo nepotřeboval, přišel během pomalejší skladby Lume, Lume, po níž následovala píseň Caravan. Během zběsilého hraní si někteří členové střihli taneční kreace, za které by se nemuseli stydět ani ve Star Dance.
Hit střídal hit a lidé v plném sále neúnavně poskakovali. V zahraném repertoáru nechyběly skladby jako Iag Bari či hit z filmu Emira Kusturici Černá kočka, bílý kocour. Zajímavé bylo také podání skladby z Jamese Bonda. Jakmile zazněl dotaz „Do you like it?,“ nemohl nikdo odpovědět jinak než ano. Po půl jedenácté se blížil pomyslný konec, když se členové Fanfare Ciocărlia začali loučit sólovými ukázkami. Poté, co se odebrali z pódia, nastal bouřlivý potlesk, který je vyhnal ze zákulisí znovu na jeviště, kde ještě obšťastnili publikum přídavkovou salvou balkánských rytmů. Zdál se být už úplný konec koncertu, ale to by nebyli rumunští cikáni, aby se se svými nástroji nevydali mezi rozvášněný dav.
Slovy Costici Cimai Trifana: ,,Někdy, když lidem říkám, že pocházíme ze Zece Prajini, mají domnění, že pocházíme z konce světa. Ale tady, na konci světa, je pravé místo po tvorbu hudby.” Z konce světa se tato veselá kapela objevila i v brněnské Flédě, kde předvedla koncert, na který budeme dlouho vzpomínat. Fanfare Ciocărlia hudbou zkrátka žijí a těm, kteří tento nevšední zážitek nezažili, jej do budoucna vřele doporučuji!
