Kid Kapichi kromě potravin přivezli do Prahy své druhé album s názvem Here’s What You Could Have Won s náloží politicky kousavých tracků pro moderní pracující třídu. Se sebou vzali podobně laděnou partu Snayx.
Jako předkapela Nothing But Thieves zaujali české posluchače Kid Kapichi už loni, byť některé třeba jen díky tomu, že po dva roky pandemie nebylo mnoho možností vidět zahraniční interprety. Tehdy však šlo o mnohem klidnější show. Tentokrát přijela anglická čtveřice s novou deskou a připravená s ní dostat Futurum do varu. K tomu jim měla pomoct supportující skupina Snayx. Každý občas udělá chybu a podcení předskakující kapelu, nebo ji rovnou vynechá, Snayx byli ukázkovým příkladem, proč se to nevyplácí. Po vlažnějším začátku přidávali na osobité post-punkové údernosti s každou další skladbou, a dokonce zahráli i cover songu Doorman od Mura Masy a slowthaie, který zrovna v den koncertu vydal čerstvou desku.
Tematicky se do konkrétního dne trefil i start hlavní show, k patečnímu večeru velice pasoval začátek v podobě songu 5 Days On (2 Days Off) o neustálém zápřahu v práci, dokud nám “nebouchne hlava”. Co se týče setu, ten mají Kid Kapichi uhlazený precizně jako knír hlavního zpěváka. Asi pomohlo, že už mají za sebou celou tour, než zítra zakončí evropské zastávky v Polsku, každopádně nové album znělo skvěle. Starší skladby jako Violence sice nezůstaly nijak pozadu, aktuální deska ale zaznamenávala pod pódiem největší úspěch. A oprávněně.
První půlku setu zakončila klidná Party at No. 10, romanticky znějící, ale lyricky jizlivá skladba o tom, že se na politiky nevztahují stejná pravidla jako na obyčejné lidi, kterou kapela složila, aby se snadno nezapomnělo, co jsou “tories” schopní v Británii vyvádět. Zpěvák Jack Wilson si před songem rýpnul do Borise Johnsona a i z publika se ozvalo pár nelichotivých výkřiků na adresu britského ex-premiéra (i když na poměry punkové show ještě vlastně umírněné). Nicméně zbytek koncertu kapela nevěnovala politickým komentářů. Možná až překvapivě, vzhledem k tématům, kterým se ve své tvorbě věnují.
Recenze: Bob Vylan na čerstvé desce adresují neduhy Anglie výbušným punkem a svéráznými texty
Druhá půle představení byla podstatně nadupanější a živější, počínaje headbangovou New England, kterou Kid Kapichi nahráli s duem Bob Vylan. Po ní si dali kluci pauzu, aby rozdali publiku potraviny, které sami nepotřebují. Zatímco banán by se na osvěžení v mosh pitu hodil (byl pouze jeden!), rozházené brambůrky byly méně dobrý nápad, protože na následnou Rob The Supermarket to začalo na parketu podkluzovat. Někteří si kvůli tomu nepříjemně zabruslili ještě v závěrečném circle pitu.
Smash the Gaff je na aktuální desce hudebně nejagresivnější položkou, a tak si ji čtveřice zcela ideálně nechala jako přídavek – tím druhým byla pak Death Dips. Pokud byla první půlka show pomalejší, energie těchto dvou tracků to vykompenzovala. Do pitu ze stage skočili i členové předkapely, zpěvák Charlie Herridge ten večer už poněkolikáté – s jeho postavou ho nešlo minout, pokud vám zrovna plaval přes hlavu.
Čtěte také: Yard Act: Snad se jako civilizace posuneme vpřed dřív, než zničíme planetu a poštveme se proti sobě navzájem
Kid Kapichi nic moc nenatahovali, za méně než hodinu vyždímali publikum i svůj set. Možná už jim trochu dochází po týdnech tourování fyzické síly, aby skákali po pódiu od začátku do konce, ale hudebně zvládají vše s přehledem (a zvuk ve Futuru jim určitě dopomohl). Nová deska je jako dělaná na živá vystoupení a vydařená premiéra kapely jen potvrzuje, že Kid Kapichi jsou bezpochyby z nejnadějnějších jmen anglické scény.
