Two hearts, one beat – dokonalá definice dua Kieslowski. Ti ve středu 12. února spolu s kapelou Manon meurt vnesli harmonii a pohodu do pražského Jazz Docku a potěšili tak velký počet fanoušků alternativního folku okořeněného o pár beatů a zasněný shoegaze.
Asi bych nečekala, že se v dnešní době může někde sejít tolik fanoušků folku, ale jak je vidět, stačí přidat pár beatů, trochu vášně a spoustu emocí a příchozím se nebude chtít odejít domů. O kráse alternativního popu se tak publikum přesvědčilo díky dvojici Kieslowski, kterou lze trefně definovat jejich vlastním textem two hearts one beat. Duo zahrálo v poklidné a melancholické náladě v pražském Jazz Docku a jejich hudba spolu s výhledem na světélkující Vltavu byla úchvatná a romantická, což může znít jako patos, ale od toho měla hodně, opravdu hodně daleko.
Kapela se před pár dny vrátila z Normandie, kde spolu s producentem Honzou P. Muchowem pracovala na nové hudbě. To je, jak sami avizovali, dost rozhodilo, protože měli hlavy plné jiných a nových tónů, jenže jazzrockové publikum si zatím žádá klasiku, proto museli zůstat u ní. Marie Kieslowski se smíchem hlásala, že takové publikum je ,,na dvě věci“. Tak jako tak, zazněly písně inspirované Normandií, ale i písně, které všichni známe a máme je rádi. Nechyběly perly jako song Na nože, Andělská či Za horama. Trochu těch beatů v podobě remixů dodali do hudby dua Kieslowski známí producenti jako Kittchen, Moimir Papalescu a další.
V rámci koncertu se promítal i uhrančivý videoklip od producenta Honzy Čechtického k písni Bloky, Smeče. Dalším zpestřením pro celé vystoupení bylo vcelku šílené a lehce hypnotizující video z dílny Bonuse alias Temný Síly – takový ohlas na olympijské hry trochu jinak. Dost těžko říct, co bylo jeho cílem, ale pasáže o Rusku a Rusech, kteří se neumí oblíkat, chlastají a vymysleli Lenina, si získaly velké ohlasy. Kapele návštěva Francie evidentně prospěla a z malé úvodní ukázky se máme na co těšit.
Hudebníci si sem tam stěžovali na zvuk a na to, že slyší i publikum dýchat, melancholii občas prokládali vtípky na účet všech, počínaje panem zvukařem až po bídnou wi-fi v Normandii, nechyběl ani prodej dosti stylových vinylů a rozdali i pár autogramů. Publikum popíjelo, natáčelo, jásalo, pokřikovalo – ostatně jako vždycky, když se koncert podaří. Věřte, že o této brýlaté blondýnce a sympaťákovi v trochu těsné vestičce ještě uslyšíme.
Po krátké pauze se předvedla i zasněná rakovnická kapela Manon meurt, která potvrdila, že shoegaze ještě rozhodně nevymřel a stále si dokáže najít své místo na české hudební scéně. I přesto, že spolu nehrají příliš dlouho, nejevili naprosto žádné známky začátečnictví a na publiku bylo vidět, že je jednoduše okouzlili, a tak si také potvrdili renomé nového objevu domácí scény.
Celý večer se nesl v harmonické a pohodové náladě podpořené příjemným prostředím Jazz Docku, už je tedy potřeba jen dodat – více takových koncertů!
