V pátek 3. října vystoupila v Paláci Akropolis liverpoolská progresivní metalová klasika Anathema. Do Prahy se kapela vrátila téměř přesně po dvou letech a opět dokázala, že není jen skanzenovou zábavou pro nostalgické metalové fanoušky z 90. let.
Anathema přijela do Prahy představit aktuální desku Distant Satellites. Během stejnojmenného tříměsíčního evropského turné navštíví 42 hudebních sálů ve 20 zemích. Anathema má u nás velmi stabilní a oddanou posluchačskou základnu s širokým věkovým záběrem. Vzhledem k historii kapely se ale není čemu divit. Dokáže oslovit generaci propadnuvší doomové melancholii už začátkem 90. let, stejně jako mladší posluchače, kteří kapelu začali poslouchat třeba až s aktuálním albem. A skladba publika na jejich pražském koncertě tomu opravdu odpovídala.
Hudební formace kolem bratří Cavanaghů se v polovině 90. let dostala na špičku doom metalové tvorby. Původní sestava souvisela s kapelami, jako jsou Cradle of Filth nebo Porcupine Tree. Často byli srovnáváni například s Paradise Lost či My Dying Bride, v současnosti třeba s Radiohead. Postupem času se Anathema stále více vzdalovala metalovým břehům a vydala se do prog-rockových vod, aby dnes zakotvila někde na pomezí rocku, post-rocku a bůhví ještě jakého rocku, vždycky ale po svém. Z bohaté diskografie jmenujme desku The Silent Enigma, kterou se proslavili, či A Fine Day to Exit. Ať už jejich hudbu klasifikujeme jakkoli, nejdůležitější na tvorbě Anathemy je melancholická, temná atmosféra, krásné texty, hra se zvukem a smysl pro téměř nepostihnutelný detail, který tvoří jedinečnou emocionalitu jejich skladeb.
Jako support na turné si Britové vybrali rakouské prog-rockové trio Mother’s Cake. Byla to dobrá volba. Mother’s Cake se dali dohromady v roce 2008 a od té doby jejich hvězda roste nejen v Rakousku. V Akropoli předvedli energií sršící, technicky bezvadně provedený set skladeb, které čerpají ze sedmdesátkového art rocku. Jejich debutové album Creation’s Finest určitě stojí za poslech. V Akropoli Mother’s Cake jejich funky hard-rock pěkně šlapal a dobře připravili půdu pro napjatě očekávanou Anathemu.
Před nástupem hlavních hvězd večera se sál zaplnil až do posledního místa. Možná i do místa, které tam už nebylo. Anathema umí s publikem velmi dobře pracovat. Obecenstvo v Akropoli zpívalo, tleskalo do rytmu a nechalo se dojímat od prvního do posledního songu. V úvodu zaznělo mohutné intro v podobě několikadílné skladby The Lost Song. Představení aktuální desky pokračovalo melancholicky zasněnou Ariel či post-rockovou baladou Anathema. Dobrou polovinu pátečního setu tvořily právě skladby z poslední řadové desky Distant Satellites, uvedené v bohatém aranžmá. Ovšem nehrálo se pouze z aktuálního alba. Do zbrusu nových skladeb se velmi přirozeně prolínaly notoricky známé pecky Closer či Thin Air. Před koncem zazněla balada z nejdojemnějších, Natural Disaster, u které s trochou nadsázky ždímají probrečené kapesníky i dvoumetroví metaláci. Tady na plné pecky předvedla své kvality zpěvačka Lee Douglas, která se z doprovodné vokalistky stala jedním z hlavních pilířů současné sestavy a Vincent Cavanagh už bez ní, lidově řečeno, nedá ani ránu. Drobný subjektivní dojem z jejího vystoupení je, že v počátcích svého působení v Anathemě, kdy bývala na pódiu nesmělejší a nervóznější, vyzněl její projev v kombinaci s krásným vibratem v hlasu autentičtěji.
Ovšem o to syrověji pak působil poslední přídavek, jeden z největších hitů kapely, Fragile Dreams. Bratři Cavanaghové a oba bubeníci se do toho řádně opřeli (s Anthemou aktuálně na turné hraje jako druhý bubeník Portugalec Daniel Cardoso, známý např. z projektu Head Control System) a nenechali plný sál na pochybách o tom, že se dokáží vrátit k metalovým kořenům. Návštěvníci pátečního koncertu možná čekali delší set, trocha času do policejní hodiny pravda ještě byla a kapela na současném turné hraje i delší koncerty, ale aspoň se můžeme těšit na příště. Anathema předvedla, že Distant Satellites je kvalitní počin, jakkoli si na něm někteří recenzenti ukájí své grafomanské sklony a do zblbnutí mysli opakují, že to není ta stará dobrá Anathema. No ano, není a nebude a to je vlastně dobře. Na Anathemě je zábavné právě to, jak moc dokáže měnit výraz, přestože její tvář zůstává v základních obrysech stejná.
Malá, ale potřebná poznámka ke zvuku. I když Anathemě intimní atmosféra menších klubů sluší, jenom přece by asi hutné aranže lépe vyzněly ve větším prostoru, než je bývalé divadlo. Ať už se jedná o klub pro 500 lidí, nebo open-air festival pro tisíce návštěvníků, Anathema pořád umí rozněžnit, roztleskat a občas i roztančit. Atmosféra v Paláci Akropolis byla skvělá a na kapele bylo znát, že je hraní baví. Doufejme tak, že liverpoolské matadory něčeho, co bychom mohli nazvat třeba kdysi-metal, budeme moci brzy vidět na velkých open-air akcích typu Brutal Assault, jak už tomu v minulosti párkrát bylo… a bylo to velmi dobré.
A zmiňujeme-li kdysi-metal, do téhle kategorie se pomalu ale jistě začínají zařazovat i mistři švédského death metalu Opeth , které Obscure Promotion přiveze do pražského klubu Roxy už 29. října. Sekundovat jim bude velmi zajímavý francouzský shoegazový projekt Alcest. Máme se tedy na co těšit, a to už velmi brzy.