Před startem hlavní koncertní sezóny naskočil jako nová posila kapely Cocotte Minute bubeník Martin Švec. Toho můžete znát z mnohaletého hraní v Plexis. Jak se mu v kapele hraje nebo proč odešel z Plexis se dozvíte v našem rozhovoru.
Po 27 letech jsi odešel z Plexis. To je zajímavé číslo v souvislosti s Klubem 27. Co bylo příčinou odchodu?
No ono to bylo 26 let. Hrál jsem v Plexisovjance od roku 1995. Tehdy šel hrát do Plexis Dušan Lébl místo Johnnyho Jukla a já jsem se tam pak sklouzl s ním, protože jsem s ním hrál v kapele a Plexis nakonec potřebovali i bubeníka. No a konec v Plexis – vloni na jaře jsme se pokusili navrhnout Petrovi změnit pár věcí v jeho přístupu k životu, kapele, aby jsme Plexis udrželi v chodu nějakým progresivním životem, bohužel to nedopadlo, tak jsme Dušan, Eda a já loni v říjnu v Plexis skončili.
Čtěte také: Boston Manor: Nejsme politická kapela, ale svět a lidi v něm nám nejsou ukradení
Jak na tuto éru vzpomínáš?
No ta éra trvala přes čtvrt století, takže na zážitky bylo dost času. Splnil se mi můj sen hrát na bubny na velkých podiích, v kapele, kterou jsem předtím poslouchal jako fanoušek. Díky Plexis jsem potkal spoustu lidí, se kterýma bych se, coby slušný chlapec z Velkých Přílep, nikdy jinak nepotkal. Začal jsem tam hrát v polovině devadesátek, takže jsem za tu dobu zažil asi úplně všechno, co se zažít dalo. (smích)
Není tajné, že Petr Hošek žije sebedestruktivním životem – stačilo vidět jednu epizodu z Kmenů. Jak se ty udržuješ v kondici?
No v kondici se snažím být, díky svému pokročilému věku skoro pořád, musím cvičit, aby tělo nebolelo a nerozpadlo se. A mám dvě malé děti, tři a šest let, takže si sebedestruktivní život, na rozdíl od Petra, dopřát bohužel nemohu. (smích)
Bál ses, že už si nikdy nezabubnuješ v souvislosti s tímto odchodem?
To zas ne, tak já hraju kromě kapely ještě v pár představeních v Divadle Minor, což je zase něco jinýho a je to super, pak taky občas hraju s pár kamarády, takže s bubny bych byl v kontaktu pořád. Ale je pravda že kdybych nezačal hrát s “papiňákama”, tak by bylo letošní léto od roku 1995 první bez letních festivalů, což by bylo asi pro mě docela nezvyk a nevím, co bych dělal.
Pro tuto chvíli „Punk is dead“ a jsi nová posila Cocotte Minute. Nabídka přišla včas po odchodu z Plexis?
No předem bych ani neřekl, že je v Cocottech punk mrtvej, Zeller je vzor anarchisty a za těch prvních deset koncertů jsem už stihnul s kluky zažít hodně punkový situace, viz kleknutí přeplněný dodávky v půl pátý ráno za Brnem a následný odtah do Prahy. Jinak k té nabídce – jsem rád, že jsme se domluvili, protože mi hraní koncertů po tom půlroce už začínalo docela chybět a hrozně mě to baví.
Zvažoval jsi dlouho, že do toho půjdeš? Byl jsi fanouškem kapely?
Celé to se to dalo dohromady celkem rychle a spontánně, v únoru jsme se s Martinem zkontaktovali, oni řešili nějaký věci se Štěpánem, já zájem o bubnování v CM měl, takže jsme to doladili asi za týden a protože se blížilo jarní tour, tak na konci února už byla první zkouška na koncerty. Vyloženě fanoušek CM jsem nebyl, ale s kluky jsme se různě potkávali, na festivalech atd., takže jsem o kapele věděl dobře.
Jak tě kluci mezi sebe přijali?
Jsme už všichni velký kluci, takže všechno v pohodě a klidu myslím. I když jsem jim v Novém Jičíně spálil spojku u Bohouška (pojmenování kapelní dodávky – pozn. red.), snad mi to někdy odpustí. Jinak se všichni snažíme odevzdat kapele co nejlepší práci a v tom jsme všichni za jedno.
Jak dlouho ti trvalo nacvičit nový repertoár?
No nebyl moc čas na dlouhé učení, snažil jsem se o to, abych se naučil písničku nebo dvě za den. Měli jsme všehovšudy čtyři zkoušky. Byl měsíc na pilování repertoáru na jarní tour, kde už se na těch zkouškách řešili různý finty atd., takže jsem se to musel všechno naučit cca za 10 dní. Každou písničku jsem si nejdřív 48 a půl krát naposlouchal ve sluchátkách a pak teprve jsem si to šel zahrát na bubny. No. Herr Švec.
Čtěte také: Adys: Úspěch může potkat i text napsaný za tři minuty
Když porovnáš kapely Cocotte Minute a Plexis, v čem se liší přístup a samotné fungování kapely?
To ještě asi nemůžu hodnotit. U Cocotte Minute jsem zatím krátce a odehrál jsem pár koncertů. Jak už jsem ale říkal, profesionální přístup všech, včetně skvěle fungující crew okolo kapely a podle mě jasná vize kapitána Zellera, může kapelu dostat ještě někam výš. U Plexis už tohle možný nebylo, bohužel.
Snažíš se ctít skladby, tak jak jsou, nebo tam při hraní vkládáš svůj rukopis?
No nejdřív se to snažím naposlouchat a naučit, tak jak to je na nahrávce. Když si to pak přehrávám na bubny ve zkušebně, tak už to nějak hraju s tím, aby se mi to hrálo dobře a s postupem času a počtem odehraných koncertů si tam přidávám jiný věci, které mě napadnou hrát jinak třeba, a myslím si o nich, že jsou, pak záleží na tom, jestli to tam sedělo nebo ne, to je různý. Nebo třeba David řekne: “To tam prosím tě už nikdy nedělej, to mě ruší,” tak ho nechci rušit a nehraju to tam no. (smích)
V jednom starším rozhovoru jsi vzkázal fanouškům: „Poslouchejte dobrou muziku a říkejte lidem jenom pravdu.“ Co je podle tebe dobrá muzika? A co se týká pravdy, myslíš, že se svět utápí ve lži?
Já jsem někdy dělal rozhovor? No nevím tedy… nevím… dobrou hudbou myslím tu, která třeba může obohatit tvůj život, ať už z poslechu, slyšíš song nebo hudební motiv, třeba tě dojme nebo nasere, ale každopádně z ní získáš nějaký pocit, něco ti dá a samozřejmě, čím pozitivnější, tím lepší. Že si prostě řekneš, jak takhle hezkou věc nebo zpěvovou linku vůbec může někdo vymyslet! Není to jenom vata, kterou někdo protlačí do rádia, a neustálým omíláním furt dokola to začnou lidi poslouchat.
Autorka rozhovoru: Hana Bukáčková