Pražská kapela Discoballs zahrála ve čtvrtek 3. října na studentském festivalu T-music Back to School v pražských Holešovicích. Tato osmičlenná parta hraje převážně ska, nicméně do toho mísí také žánry jako je punk, rock’n’roll, soul, pop a hlavně disko. Rozhovor pro Monstermusic poskytla zpěvačka Anna Vondrysková, pozounista Vítek Černík a basák Jakub Smrček.
Jste všichni z Prahy?
Anča: Vlastně všichni ne. Někdo je z Prahy, někdo z okolí. Původem jsme z celé republiky, ale všichni momentálně bydlíme v Praze.
Vás je osm, skládá vaší hudbu jeden z vás nebo se podílíte na tvorbě všichni stejně?
Anča: Většinou přijde s nápadem kytarista, do toho se přidají zpěvy a dechy. Je to spíš nabalování jednoho na druhé.
Vítek: Takže kolektivní práce. Bývá to proces na měsíc, dva.
Jak jste se dali dohromady?
Anča: Tak co se týče mého příchodu do Discoballs, tak já jsem již třetí zpěvačka. Už přes čtyři roky. Hudbě jsem se věnovala ještě před Discoballs a chtěla jsem zpívat ska. Na Discoballs jsem chodila, když jsem byla mladší. A přes kamarádku jsem zjistila, že zpěvačku hledají, takže jsem přišla na jejich konkurz. Tam jsem něco odzpívala. S blátem na hřišti, jak se říká. A pak mi tedy dali vědět, že by mne brali.
Jakub: Náš první kytarista hrál s bubeníkem už dlouho, byli z jednoho baráku. Bubeník měl nějakou kapelu a kytarista chtěl hrát také. Tak začali zkoušet. Potom sehnali konečně pořádného basáka – mě, a udělali jsme kapelu.
Vyměnili jste hodně členů, od kdy fungujete v této aktuální sestavě?
Vítek: Tato aktuální sestava funguje rok a tři čtvrtě.
Anča: Poslední příchozí člen byl kytarista, který nahradil toho bývalého, protože ten se kapele nestíhal věnovat.
Máte nějaký vzor společně jako kapela?
Anča: Vůbec!
Vítek: Každý z nás by chtěl hrát prostě Discoballs. Nicméně když jeden z členů má nějakou oblíbenou kapelu, tak se najdou vždy minimálně tři lidi, kteří ji úplně nesnášejí.
Anča: Já třeba nesnáším ska punk a oni to pouštějí pokaždé, když někam jedeme.
Co ten název, Discoballs, je to myšlený nějak proti disko hudbě? Jak vznikl?
Vítek: To vůbec! Naopak! Tady ten název vymyslel náš basák.
Jakub: To byla náhoda. Když jsme to vymýšleli, tak mne to slovo napadlo. Ale vůbec mne nenapadla ta kulatá věc, co je na diskotékách. Prostě jsem si říkal, že muzika má mít koule. A koule jí dává basa. A já na tu basu hraju víceméně disko. Takže disko-koule – Discoballs.
Proč jste si zvolili jako jazyk zpěvu angličtinu?
Anča: Já jsem neměla na výběr. V kapele se zpívalo anglicky, takže já musela také. Ale spíš je to z důvodu, že když se jede do ciziny, tak je lepší zpívat anglicky, než tam něco žvatlat česky. Navíc když v té angličtině zapomenu text, tak se to dá nějak uplácat. Je to pohodlnější.
Vítek: Přesně z toho důvodu se začalo zpívat anglicky. Protože anglický texty mohou být klidně i naprosto hloupé a přesto zní dobře. České texty musí být se vtipem, s nápadem, a to má hodně málo českých kapel. A v zahraničí je to zkrátka daleko použitelnější, než kdybychom tam zpívali česky.
Vy hrajete poměrně krátkou dobu a už jste jedna z předních nejen českých kapel ska scény, čím to je? Je to třeba tím, že je tu málo ska kapel?
Vítek: Je to vlastně sedm let už. Máme zhruba sedmdesát koncertů ročně, a když na každém koncertu získáme další dva, tři fanoušky, tak se to nasčítá. Ale jde hlavně o to, že u nás je ta scéna hodně semknutá. Náš první koncert byl s Fast Food Orchestra v Rock Café, kde bylo asi pět set lidí. Jsou to naši kamarádi. Vzali nás tam jako předkapelu. A takhle si tady pomáhá většina lidí. My jsme tedy nemuseli projít tu několikaletou cestu, jako většina kapel, po malých klubech s počtem diváků dvaceti kamarádů, ale začali jsme rovnou takto. Čímž jsme si tu cestu zkrátili. Nicméně, snažíme se dávat do toho všechno a snažíme se hrát co nejvíce. Další věc je ta, že ska na české scéně za poslední čtyři roky hodně vymizelo. Bohužel, účast na koncertech začala opadávat, načež začaly opadávat i kapely.
Věnujete se všichni pouze kapele?
Anča: Každý má svou školu, práci. Náš druhý trombonista je už ženatý a tohle je tedy spíše náš společný koníček, který zabere spoustu času, ale stojí to za to.
Vydali jste již dvě alba, fanoušky určitě bude zajímat, jestli už připravujete další. Jak jste na tom?
Anča: Ano, konečně připravujeme další. Již máme vybrané písničky a čeká se jen na to, až se to dá dohromady.
Vítek: Za měsíc bude bubeník natáčet bicí, což je start. To znamená, že listopad (prosinec) bude ve znamení nahrávání a na začátku ledna bychom to chtěli v Praze pokřtít.
Máte nějaké překvapení na novém albu?
Vítek: Máme dvě, v podobě dvou písniček navíc, ale to všechno se dozvíte, až to vyjde.
Na festivalu Back to School jste hráli letos poprvé. Je v něčem jiný tento festival?
Anča: Pro mne je tento festival jiný naprosto, protože ještě tak čtrnáct dní zpátky jsem nevěděla, jestli ho odjedeme. Pro mne je to jakýsi back to stage po měsíci.
Vítek: Je jiný v tom, že tu hrají po nás kapely jiného žánru, tudíž my se můžeme představit širšímu spektru publika.
V jakém městě, kde festival Back to School probíhal, jste se cítili nejlépe?
Vítek: Kvůli Anniným zdravotním problémům jsme museli předchozí stanoviště tohoto festivalu vynechat, tudíž je toto naše teprve druhá zastávka. Předtím jsme hráli akorát v Olomouci. A tady je to tedy o hodně lepší. Zejména kvůli tomu, že v Olomouci byla hrozná zima a vítr. Trpěli jsme tak my, aparatury, nástroje a samozřejmě i fanoušci.
Stala se vám na cestě na tento festival nějaká neobvyklá věc?
Anča: Musím říci, že naštěstí ještě ne, jelikož je to teprve druhý odehraný koncert a dnes jsme přijeli tramvají. Ale jinak máme smůlu pokaždé. Jednou jsme srazili srnku, jindy se zlomil klíč v zapalování, dokonce nám nešly otevřít dveře od dodávky, ve které jsme měli úplně všechno. Proto říkám, že naštěstí zatím ne.
