Slovenská kapela Fermata vzbudila velikou pozornost již svými prvními deskami ze 70. let. Její posluchači ji plným právem považují za synonymum kvalitní a vynalézavé jazz-rockové fusion, která je srovnatelná s největšími světovými jmény tohoto žánru. Koncem loňského roku skupině vyšla deska Backstage, která skvěle navazuje na klasická alba a zároveň přináší leccos nového. Podívejme se na osudy jedinečné hudební klenotnice, která se pod názvem Fermata skrývá.
Skupina jménem Fermáta vznikla roku 1973 ve slovenském hlavním městě. Její jméno je výrazem z hudební terminologie a lze jej nahradit výrazem „koruna“. Od osudů kapely si nelze odmyslet osobnost multiinstrumentalisty a především kytaristy Fero Grigláka. Tento bez nadsázky hudební génius začal v 60. letech se svou první kapelou ve velkém projevovat bezmeznou fascinaci rockovou hudbou, a to již ve svých šestnácti. Nedlouho poté se stal součástí kapely zpěváka Pavola Hammela, který krátce předtím oslnil tuzemské posluchače deskou Zvoňte zvonky (ta se dočkala také označení „slovenský Seržant Pepř“). Mladý Griglák tedy naskočil do tryskem rozjetého vlaku. Sám Hammel chodil prosit rodiče neplnoletého umělce, aby ho pouštěli na koncerty (o festivalu v chilském Viña del Mar ani nemluvě). Zpěvák v kytaristovi správně viděl nebývale vyzrálého hudebníka – ten Hammelovi nadělil autorství řady skladeb včetně nejznámější Medulienky.
Čtěte také : TIP REDAKCE: Budgie aneb neprávem polozapomenutá hard-rocková vykopávka
Griglák nicméně zvolna toužil po hlubším sebevyjádření a shodou okolností se ocitl v kapele Collegium Musicum u varhanního virtuóze Mariána Vargy. Svým špičkovým výkonem se roku 1971 navždy otiskl na dvojalbu Konvergencie a zejména pak v živě nahrané Suitě po tisíc a jednej noci, která citlivě i dravě oživila témata vážné hudby (zejména od Rimského-Korsakova). Dodnes je neméně výmluvná a z velké části hřejivá také vánoční suita P.F. 1972, písňové pásmo Piesne z kolovrátku s přizvaným Hammelem i experimentální Eufónia – všechny čtyři kompozice se pyšní délkou kolem chytře seskládaných dvaceti minut. Grigláka nicméně začalo časem mrzet, že pro samé koncertování nezbývá mnoho času na kompozici nových skladeb, kde by se mohl autorsky vyjádřit.
Roku 1973 se jak jinak než náhodou setkal s Tomášem Berkou, znamenitým hráčem na klávesové nástroje a druhým dlouholetým pilířem právě založené Fermáty. Skladby a desky začaly vznikat bezmála jako na běžícím páse. Mezi roky 1975 a 1981 vyšlo šest naprosto klasických dlouhohrajících kousků (jinými slovy, bezmála každý rok jeden). Zároveň se nedá říct, že by je čtyřčlenná kapela sekala jako Baťa cvičky – všechny desky se nesou v duchu odlišné zastřešující myšlenky a různí se mezi sebou i svými náladami. Na eponymním debutu se kapela spíše zvolna rozkoukávala, k slyšení jsou ovšem přinejmenším zajímavé odkazy na vážnou hudbu a především velká chuť pustit se do toho a svobodně tvořit. Hned následující Pieseň z hôľ (1976) pak přináší prvky lidového folklóru a atmosféru slovenských hor a přírody. Dunajská legenda (1980) vypráví o bájných i doložených slovanských knížatech (skladby na ní budí doslova příběhové a trochu fantaskní dojmy) a Biela planéta (1980) zase o světových objevitelích od Amundsena po Livingstonea.
Se světovými oceány, pustinami a vzdálenými končinami přišel další drobný kotrmelec co do posluchačské nálady. Za vůbec nejzdařilejší počin celé diskografie bývá považována deska Huascaran (1977). Ta je věnována československé výpravě horolezců na stejnojmenný jihoamerický vrchol. První skladba znázorňuje jejich přípravu a druhá pak tragédii, která se jim při výstupu stala osudnou. Devastující sesuv půdy tehdy zavalil nejen horolezce, ale také dvě čtyřicetitisícová města. Zbylé dvě skladby pak tematizují obnovení myšlenky a symbolické dobytí vrcholu jinou výpravou našich horolezců. Konceptem desky je tedy lidská solidarita a pocta všem obětem této těžko představitelné velehorské katastrofy.
Čtěte také: Michal Kaščák: Je třeba se snažit, aby byl svět co nejsvobodnější
Je rozhodně více než na místě zmínit, že za úspěchem Fermáty stál nejen tandem Grigláka a Berky, ale také těžko pochopitelná hráčská chemie s baskytaristy i bubeníky. Tyto posty se zprvu měnily vlastně s každou deskou, ovšem od Dunajské legendy byl součástí kapely basový mág Fedor Frešo, který byl již tou dobou skutečnou ikonou. Mimo jiné se proslavil jako stěžejní součást zmíněné desky Konvergencie a svá hudební kouzla předvedl i v M. Efektu kytarového hrdiny Radima Hladíka. Za bicí soupravou se po Peteru Szapu a Cyrilu Zeleňákovi od Huascaranu více než přesvědčivě usadil Karol Oláh. Až na bezeslovný vokální projev na poslední zmíněné desce byla hudba Fermáty vždy instrumentální, což nikdy nevadilo absolutně ničemu. Všichni čtyři muzikanti v sestavě se s jistotou doplňovali a zvali posluchače na dobrodružné hudební výpravy, při kterých nehrozí nuda ani na vteřinu.
Jakýmsi návratem do městské civilizace se co do nálady stala deska Generation (1981). Hvězdná sestava na ní ze sebe vykřesala, co jen mohla, a nebránila se ani decentnímu koketování s prvky funku nebo latinskoamerického světa. Poté završil klasickou éru počin jménem Ad Libitum (1984), který se liší především tím, že jsou na něm skladby zpívané a že silněji tíhnou k rocku. Dílko silně vybočilo ze stávajícího rázu a mezi nejzdařilejší desky by ho zařadil asi jen málokdo; přesto se za něj muzikanti stydět rozhodně nemusí (zvlášť v kontextu tehdejší pop music). Nedlouho poté v mladém věku nešťastně zemřel bubeník Karol Oláh, čímž se tvorba Fermáty na nějaký čas odmlčela. Klávesista Berka se začal věnovat spíše divadlu a filmu – osvojil si scénickou výtvarnou práci stejně jako skládání hudebního doprovodu.
Příští inkarnaci Fermaty (už s krátkým A) založil Griglák krátce po revoluci, kdy se dal dohromady s o generaci mladšími hudebníky. Kytarista tou dobou nakopl stylově trochu odlišnou vlnu kapely, kdy tíhl spíše k instrumentálnímu progresivnímu rocku. Od desky Simile (1991) hraje jeho kytara skutečný prim, nelze však říci, že by mu zbylí muzikanti dělali jen křoví. Jednou ze skladeb na desce, ke kterým je radost se vracet a která může vystihnout tehdejší tvůrčí ovzduší, může být Spomienka na Amsterdam s hladivým a zcela typickým Griglákovým rukopisem. Snad všichni posluchači nicméně museli ocenit, když se na desku X (1999) vrátil ikonický Fedor Frešo na basu. Snad jen na okraj může být na místě zmínit, že ono písmeno „X“ neznamená jen desáté album v pořadí, ale také značku pro neprozkoumanou oblast na mapě (a takové hledačství je ostatně cítit z velké části diskografie). O klíčovém postavení Grigláka jako kytarové ikony i skladatelského motoru pak vypovídá už to, že deska Next (2005) vyšla pod hlavičkou „Fero Griglák & Fermata“. Během této fáze se skupina i na koncertech soustředila zejména na nové kusy, alespoň z jisté části však připomínala i staré klasiky (například jistý průřez Huascaranem, který je živě k slyšení dodnes).
Čtěte také: Everything Everything: Get To Heaven je nadčasová deska, její témata jsou stále aktuální
Další skutečný zlom přišel, když se po letech obnovila spolupráce Grigláka a Berky, tedy někdejšího hráčského i autorského tandemu. Původně bylo v plánu přepracovat některé z ohromného množství zmíněných scénických kompozicí, na kterých oba pracovali v předchozích letech. Pro odlišný hudební charakter však z drtivé většiny přišli s materiálem zcela novým. Roku 2019 tak spatřilo světlo světa album Blumental Blues na motivy stejnojmenné Berkovy knížky o letech dětství a dospívání (Blumentál je název čtvrti v Bratislavě).
Přestože je samozřejmě posluchačsky cítit, které dvě osobnosti za dílem stojí, deska je co do atmosféry značně unikátní. Snad ještě silněji to lze slyšet u opravdu čerstvého studiového následovníka, který vyšel koncem loňského roku. Nejnovější deska Fermaty nese název Backstage a inspirovala ji opět stejnojmenná autobiografická knížka od Berky. Ta tentokrát pojednává o životě v divadle a v zákulisí; tento duch na desce nenesou jen názvy skladeb, ale samozřejmě v první řadě hudební obsah. Jistě že je obtížné takto čerstvou placku stavět na roveň s klasickými zářezy ze 70. a 80. let, které mimo jiného bezpečně prověřil už i nemilosrdný test času. Jedná se ovšem o velmi osobitou výpověď s řadou brilantně propracovaných nápadů, jak se ostatně sluší na takto významné osobnosti slovenské hudby. Kapela (bez Berky) stále koncertuje, a to poměrně vydatně a usilovně. S vybraným citem a zjevnou radostí předává své vynalézavé skladby dlouholetým i novým příznivcům.
Závěrem zbývá snad už jen poznamenat, že Fermata v čele s Griglákem a Berkou znamenala pro československý hudební rybníček s dobově omezenými možnostmi skutečně významnou kapitolu co do svébytné a velmi vynalézavé fúze jazzu a progresivního rocku. Fáze s mladšími muzikanty nastartovaná počátkem 90. let je pak skvělou ukázkou, jak může muzikant velikosti Grigláka se ctí překlenout plynoucí roky a neustrnout hudebně na místě. Tím spíše to lze říci o dvou nejnovějších deskách a obnovené spolupráci s Berkou. Jako by se jimi naplnil oblouk příběhu jedné výjimečné kapely, která by u nás jen stěží hledala obdobu.
Napište komentář