Dallas Green, někdejší člen post-hardcorové kapely Alexisonfire, zavítal v neděli 9. února se svým projektem City and Colour a doprovodnou kapelou do klubu v Dlouhé ulici, aby se s touto muzikou vůbec poprvé představil pražskému publiku. Z rodné Kanady s sebou přivezl nejen předskokanku Hannah Georgas, ale také téměř dvouhodinovou show plnou zvuků kytar a perfektního hlasového projevu.
Green si cestičku k tuzemskému publiku vydláždil především skrze post-hardcorové Alexisonfire, což ostatně dokázal i velký počet příchozích, kteří na první pohled rozhodně nevypadali jako přední vyznavači kytarového folku. Vypadá to, že stejně jako dozrál on sám, dozráli i jeho fanoušci. O rozpadu Alexisonfire se celkem dlouho šuškalo, až nakonec v prosinci roku 2012 odjeli svou final tour. Velký úspěch této kapely dokazuje například také to, že lístky na londýnskou show, která byla součástí tohoto rozlučkového turné, byly vyprodány za rekordních pět minut. Kapela tehdy několik koncertů přidala, poté se však členové rozešli svými vlastními cestami. Více jak desetiletou hardcorovou minulost Greena připomínala už snad jen jeho kůže posetá tetováními všech možných barev a tvarů. U City and Colour totiž po ní není ani známky.
Fotogalerie z koncertu
Předskonankou City and Colour byla (nejen) na pražském koncertě zpěvačka Hannah Georgas z Vancouveru, jejíž jméno je u nás takřka neznámým pojmem. V rodné Kanadě je však hodně oblíbená, což dokazují i čtyři nominace na Juno, tamní nejprestižnější hudební cenu. Tato nenápadná a nepříliš výrazná ženština dokázala vystřihnout příjemné, zhruba půl hodinové vystoupení o několika skladbách, za které by se nemusela stydět ani před o dost větším publikem, než jaké bylo toho večera v Roxy. Třicetiletá Georgas, která má na kontě už dvě dlouhohrající alba a jedno EP, stihla zahrát snad všechny své singly a k tomu i něco navíc. Největších ovací publika se jí ale dostalo při skladbě Someday z její poslední eponymní studiové desky, která vyšla před dvěma lety. Sečteno podtrženo, příjemný začátek ještě příjemnějšího večera.
Dallas Green úderem deváté hodiny večerní vystoupal na pódium v typické kostkované košili spolu se čtyřčlennou doprovodnou kapelou – klávesistou, bubeníkem, basákem a hráčem na elektrickou kytaru. Přivezl si s sebou také kvalitní zvukaře, protože vše toho večera znělo takřka bezchybně, nevyjímaje ani otvíráky Of Space and Time a The Lonely Life z poslední studiové desky The Hurry and the Harm, která vyšla v červnu minulého roku a kvůli níž se celé toto turné koná. Soudě podle ovací, které se City and Colour za každou odehranou skladbu dostalo, bylo tuzemské publikum více než nadšené.
Po několika písních odehraných s kapelou si hudebník střihl také pár akustických sól, které byly vůbec tím nejlepším z celého koncertu. Jedna z těchto akustických věcí, skvělá Body In a Box z alba Bring Me Your Love, byla kromě kytary doplněna také hrou na foukací harmoniku, kterou měl připevněnou pod bradou. Právě v těchto chvílích bylo všude kolem cítit, jak moc dokážou některé písničky člověka emocionálně rozstřelit. V Body In a Box se totiž zpívá o umírání, pohřbívání a hledání světla. Když si to spojíte s Greenovým procítěným projevem a krásně srozumitelnou angličtinou, cítíte se najednou hrozně malincí.
Během koncertu jsme mohli slyšet skladby ze všech studiových alb, které od roku 2005 pod taktovkou City and Colour vyšly. V druhé části vystoupení zazněly mimo jiné snad všem přítomným známé písně Sleeping Sickness, Little Hell či Thirst. Nejenže má Dallas takřka bezchybný hlasový projev, jeho hra na kytaru, které se věnuje už pěknou řádku let, je také výborná. Zdaleka ne zaplněný sál Roxy (nemluvě o balkónu, jenž zel prázdnotou) kapelu stále odměňoval hlasitými gesty. Když tak skončila poslední skladba, nikomu se domů ještě nechtělo, a to i přesto, že za námi byla už dobrá hodina a půl. Po malé pauze přišlo na přídavky. První z nich, asi nejznámější singl The Girl, věnoval zpěvák své sestře, která ten den slavila narozeniny. Na pódium se vrátil sám, v první části skladby si dal duet se svou akustickou kytarou, až poté se k němu přidal zbytek kapely. Po dalších dvou písničkách ale všichni zmizeli v útrobách klubu.
City and Colour v Roxy dokázali, že v jednoduchosti se skrývá krása. Stačí pár nástrojů, pár jednoduchých světel a skvělý hlas a výborný koncert je na světě. Charisma sálající do všech světových stran doplněné o častou komunikaci s publikem působily společně velice příjemně. Skladby navíc byly živým projevem tak nějak oživené, což zní z podstaty slov sice logicky, není to však pravidlem, mnohdy byly totiž dokonce lepší než z nahrávek. Zpěvák je mimo jiné též nepochybně majitelem jednoho z nejlépe zabarvených hlasů, které lze vůbec slyšet. City and Colour proto řadím do kategorie must see, takže jestli k nám Dallas Green znovu zavítá, rozhodně si to nenechte ujít. Ti, kteří v Roxy byli, se mnou jistě budou souhlasit.
