Brněnská Fléda přivítala jeden z koncertů Lake Malawi, kterým vypomohlo domácí duo IAN. Tato kombinace slibovala mnohé, a tak vlna britpopu mohla roztancovat natěšené publikum v kultovním klubovém prostředí.
Brněnská kapela IAN, mix akustické kytary a violoncella. Při nástupu duo začalo pumpovat do publika svůj prvoplánový pop, který byl sice ochucen velice příjemnou barvou hlasu frontmana a zajímavým prvkem violoncella, nicméně očekávaná jinakost scházela. Navíc zpěvák hned v úvodu pronesl do mikrofonu definici kýče, a to v podobě věty: „Jste tady všichni sladcí,“ čímž některým přihlížejícím musel podrazit už tak rozklepaná kolena úplně.
Po úvodním rozpačitém partu ovšem přispěchal na pódium bubeník, který jako by vdechl kapele život. V tento okamžik se začala davem linout potřebná energie, která do této chvíle byla uvězněná někde v backstagi. Violoncello se přirozeně nechalo vtáhnout do kompaktního projevu a zpěvák Ian Yvese se pro mnohé proměnil ve svého britského kolegu Eda Sheerena. Set gradoval v podobě rozpustilého a neotřelého songu Pictures, který sklidil zasloužené ovace. Vybuzeným IAN se zanedlouho naplnil čas a po velice současně znějící baladě She svou show za hlasitého potlesku zakončili.
Na scénu se tou dobou připravovali netrpělivě očekávání Charlie Straight. Tedy Lake Malawi, promiňte. Kde kdo by řekl, že Albert už má něco za sebou, ale na pódiu působil zase tak krásně naivně, jako to v naší kotlině zřejmě umí jen on a Tomáš Klus. Nadšený dav tak pomalu mohl začít vstřebávat nový look i produkci současného projektu třineckého rodáka, která překvapivě nezněla vůbec poddajně.
Albert převlékl svou kapelu do zcela jiného zvuku, dalo by se říct dospělejšího, a bylo znát, že si s tím ještě zřejmě ani oni sami nevědí úplně rady. Na druhou stranu nechybělo frontmanovo pobíhání napříč publikem spolu s kytarou a dvoumetrové výskoky z ozvučení ve snaze rozhýbat své fanoušky, což se dařilo jen z části. Největší ohlas tak zaznamenal při sólu na piáno, kterým doprovodil svůj už etablovaný hit CoCo a poprvé tak rozezpíval i část Flédy.
Z této skutečnosti plyne, že si fanoušci budou muset zvyknout na to, že Charlie Straight nerovná se Lake Malawi a dát Albertovi, potažmo jeho kapele, čas. Už jen to, že udělal krok do neznáma, se zdá být na české poměry nevšední počin a je třeba ho ocenit, včetně současného zvuku. Jedním dechem nutno dodat, že přidaná hodnota v podobě jeho charisma ho donekonečna zachraňovat nemusí. Neviděl bych to ale tak Černě.