Japonští post-rockoví titáni Mono zamířili po třech letech do Prahy, aby představili aktuální, již desátou, studiovou desku. Tour patří ovšem k oslavě dvaceti let existence kapely, takže se klub Underdogs dočkal i velkých hitů.
Mono si se sebou přivezli jako předskokany britskou cellistku Jo Quail a formaci Arabrot. Od post-rocku to byl žánrově krok jiným směrem v obou případech, přesto si ale Jo Quail, její loopingové techniky a charismatická hra na elektronické cello získala diváky natolik, že ji potlesk vyprovázel ještě dlouho po posledních tónech.
Arabrot přišli s mnohem živelnějším vystoupením, při němž zazněl například i cover songu Sinnerman od Niny Simone. Skupina z Norska sice dokáže odpálit strhující představení, pro neznalce jejich hudby byl ale tento noise rockový koncert možná příliš avantgardní a stylově vzdálený od následující japonské čtveřice. Leckdo už tak spíše nedočkavě vyčkával na hlavní hvězdy.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Chester Bennington, Ian Curtis nebo Avicii. Talentovaní umělci, kteří si vzali život
Ta nastoupila na téměř dvouhodinovou show téměř beze slov. Mono za sebe nechali promlouvat muziku a nechtěli ji přerušovat zbytečným mluvením, což celému večeru jen dodalo silnější atmosféru. Jediná slova byla poděkování fanouškům za podporu v průběhu dvaceti let kariéry. Právě tolik let totiž přijela japonská kapela do Prahy oslavit. Představila sice zejména nejnovější album Nowhere Now Here a skladby z něj jako After You Comes The Flood nebo Breathe, největší úspěch ale u diváků sklidily právě starší počiny – Dream Odyssea a hlavně Ashes in the Snow.
Mono vzali návštěvníky klubu Underdogs do jiné dimenze, kde existuje jen hudba a nic jiného. Intenzivní, hlasité a do klimatických závěrů doladěné písně plnily celý klub takovým způsobem, že každému fanouškovi musel běhat mráz po zádech. Atmosféru pak ještě více podtrhl song Halcyon (Beautiful Days), který kapela odehrála spolu s předskakující Jo Quail.
Rozhovor: Kimbra: Osobnostní růst je pro mě jako příliv a odliv
Někteří diváci se však možná jen těžko srovnávali s tím, že toho na stagei moc neviděli. Oba kytaristé totiž seděli po stranách pódia, takže na ně byl výhled jen z prvních řad, před kterými si stejně oba zakrývali tvář vlasy. Neseděla pouze baskytaristka Tamaki Kunishi, která se mezi oběma členy pohupovala v rytmu bohatých melodií uprostřed stage. Ve skvělém světle se pak ještě představil Dahm Majuri Cipolla, nový bubeník kapely, a to zejména u poslední skladby Com(?), kdy u téměř šestnáctiminutové písně málem vypustil duši.
Mono na sebe prostě při show nechtějí upoutávat moc pozornosti, jejich opravdové představení je jen samotná hudba. Také díky tomu jsou živá vystoupení těchto legend pokaždé velmi silným zážitkem. Jen je trochu škoda, že si u klidných pasáží koncertu tohoto typu často někdo z publika neodpustí hlasité povídání.