Ohromující zážitek a srdečnou atmosféru měli možnost včera zažít návštěvníci koncertu geniálního muzikanta Nicka Cavea, který vystoupil se svou kapelou Bad Seeds v pražské O2 areně a nabídl dvou a půl hodinové vystoupení. Nejvíc si koncert užili fanoušci z prvních řad, se kterými Cave prožíval každičké slovo a sděloval všechny emoce. Zazněly skladby z nejnovějšího alba Skeleton Tree i léty prověřené klasiky.
Velmi očekávané návštěvy legendy post punku a alternativního rocku Nicka Cavea se včera konečně dočkaly tisíce fanoušků. Museli si však počkat o patnáct minut déle, než bylo avizováno, a tak byla celá tato dlouhá čtvrthodina protkána napětím a stále se stupňující nedočkavostí. O to větší pak přišla radost, když zhasla světla v sálu, z pódia začala zářit fialová a rozeznělo se intro.
Se skladbou Anthrocene se konečně zjevila kapela i samotný Nick Cave, který svou pouhou přítomností vyvolal vlnu nadšení. Alespoň v sektoru stání se všichni začali naklánět a Cavea na pódiu pohledem hledat. Plátna za kapelou i po stranách totiž zůstala tmavá. S další skladbou, opět z nejnovějšího alba Skeleton Tree, Jesus Alone, se projekce konečně spustila a nádherně dokreslila atmosféru celého večera. Detailní záběry na frontmana střídající se s pohledy na jednotlivé muzikanty totiž byly černobílé a daly tak divákům pocit, že se vrátili do minulosti a ocitli v dokumentu o zrodu alternativního rocku.
Novému albu zůstal Cave věrný i u třetí písně Magneto. Zdálo se jako by příběh písně vyprávěl každému zvlášť, každého se to svým způsobe dotklo, a tak byli všichni do skladby vtažení. Někteří dokonce doslova. Nick Cave totiž svá slova prožíval natolik, že vzal ruku jednoho z diváků, kterou s notným pocitem naléhavosti a pronikavým pohledem dlouze držel. Jediným pohybem si pak k sobě přitáhl další ruce a působil jako spasitel z nebes, který má něco na srdci.
O tom, že srdce má, se ostatně diváci mohli na vlastní kůži ujistit při Higgs Boson Blues. Po vyzvání slovy: „Can you feel my heart beat?“ nabídl své srdce předním řadám, ze kterých se vztyčovaly ruce a pokládaly se na jeho hruď. Zbytek publika si podmanil lehounkými gesty a přímo ovládal pohyby každého diváka.
Následovaly klasičtější i nové skladby a melancholie se plynule střídala se šílenstvím, ve kterém muzikanti div nerozbili svoje nástroje. Ohromný aplaus vzbudila píseň Jubilee Street, jež byla jedna z mála, kterou Cave jakkoliv uvedl. To že moc nemluvil ale ničemu neškodilo. S publikem totiž dokonale komunikoval svými gesty, pohledy a samozřejmě především muzikou. Při dalších skladbách se kromě davu zmocnil i klavíru a do všech srdcí se vryl především dechberoucí písní Into My Arms.
Z klidu pak ovšem rychle přešel do rychlejšího tempa a společně s kapelou představil skladby jako Girl in Amber nebo Red Right Hand. Pak však přišlo opět zklidnění a velkolepá projekce dámy zpívající Distant Sky. Po ní následovala jen Skeleton Tree, velké děkování publiku a odchod celé kapely. A samozřejmě i vytleskání si kapely zpátky. Show totiž ještě neskončila a to nejlepší mělo teprve začít.
Cave ovládal publikum, stačilo malé gesto a celý sál ztichl, po dalším gestu se roztleskal. K písni Satgger Lee si dokonce přizval část publika na pódium a zvládal dál komunikovat jak s ním, tak i s tou částí, co zůstala pod pódiem. Při další skladbě dokonce s některými tančil, objímal je a vlastně působil, že je to starý dobrý známý nás všech, nebo laskavý učitel, co chce svým žákům něco předat. Takhle to působilo hlavně v části, kdy lidé na pódiu seděli a on na ně shlížel s upřímnou laskavostí a láskou.
Pro některé diváky se tedy stal tento večer jedním z nejlepších v životě, pro ty ostatní se zapsal do srdcí určitě alespoň jako nezapomenutelná intenzivní vzpomínka.
