Během pondělního večera v Meet Factory hráli Kanaďané Suuns a bylo to dost dobrý. Ne, bylo to přímo skvělý! A vlastně, proč šetřit chválou – upřímně řečeno šlo o nejzáživnější koncert, jaký továrna zažila od únorových Young Fathers. To přinejmenším.
Bez přehánění, Suuns předvedli číslo, ze kterého i nadprůměrně aktivní kluboví návštěvníci, včetně pravidelného osazenstva Meet Factory, museli být u vytržení. Bylo to tak trochu překvapení. Montreálci mají sice materiál s velkým zvučným M, sázet na pětihvězdičkový výkon si ale troufla asi jenom hrstka indie optimistů. Přeci jenom, ve hře bylo tolik faktorů… Na zvuk ani světla továrních prostor není zrovna stoprocentní spolehnutí. Navíc Suuns mají na kontě navzdory přilnavé nálepce nejoriginálnější indie kapely světa pár, řekněme, rozpačitých livek. Do toho u části posluchačů se po zběžném poslechu stačili zavést jako ti nastupující experimentátoři, co zní jako Clinic, ale přitom to nejsou Clinic. Takováhle stigmata se nepřekonávají úplně snadno, zvlášť když je tam těch styčných bodů tolik, jako právě v případě Suuns. Veškeré pochybnosti a obavy už jsou ale každopádně off topic. Praha už ví, že Suuns jsou své pověstí hodni a zaslouží si ji.
Kanadský národní poklad supportovala nová tuzemská elektro záležitost Were Mute. A nebyl to jenom předskok. Pondělní večer spočíval zároveň ve křtu debutového EPéčka s názvem The Bea(s)t Is Up. Pod názvem projektu se skrývá svérázná dvojka ve složení Václav Havelka a Carl Warvick. Ani jednu ze součástek tandemu asi není potřeba příliš představovat. Jméno Václav Havelka platí dávno za synonymum jednoho z pilířů českého undergroundu (nebo je právě Václav jedním z pilířů místního adroše, tedy pokud nějaký existuje?). Tady by šlo vyloženě o nošení dříví do lesa. Carla Warwicka, který obsluhuje synťáky a dramce, jste zase pro změnu mohli zaregistrovat pod hlavičkou Pronefoal, v Atlantic Cable nebo coby ex člena Squall.
Were Mute novopečený hudební počin uvedli natolik neformálně, že leckomu aspekt křtění toho večera mohl ujít. Skromnost je pěkná vlastnost a proti gustu není dišputát, na druhou stranu prvorozený přírůstek do diskografie by klidně nevadilo vyzdvihnout výš. V případě Were Mute zvlášť. Ne, že by v Meet Factory někdo nevěděl, o co se jedná, v hudební kronice Václava Havelky jde ale zkrátka o bod zásadní dost na to, aby si zasloužil o něco pozornosti a slov navíc. Zatím se to rýsuje jako příjemně neuchopitelná bokovka, která si přinejmenším žánrově rozhodně nedělá ambice konkurovat Please The Trees. Dle svých vlastních slov Were Mute nabízí analogový a experimentální ambient, míchané beaty, noise a drone plochy – čili věc, která (ozkoušeno v praxi) dokáže velice dobře chytnout za pačesy v komorním klubovém prostoru. Továrna pro ni ale nebyla úplně ideální. Tentokrát jako by setu chyběly zbraně, jasný herní plán a jindy křehká síla si hůř hledala cestu ze stage až ke smyslovým receptorům. Škoda. I přesto ale byla nová havelkovina kořením večera a pak, tohle je stejně jenom začátek cesty.
Suuns převzali štafetu od Were Mute bez delšího otálení a nasadili tempo, na které po desáté večer netrénovaný jedinec nemusel být úplně ready. Naštěstí venku i uvnitř bylo dost vedro na to, aby se dal warm up přeskočit. Jejich dosavadní dvě desky, debut Zeroes CQ, stejně jako aktuální deska Images du Future, jsou ve studiové kvalitě hodně jímavé, takhle do sluchátek a do repráků ale nepůsobí natolik nebezpečně, aby se člověk bál, že při jejich poslechu naživo přijde o rozum a o nohy. Dávat na první dojem se holt nevyplácí. Téhle kapele stačilo vypustit jediný song a strhnul se rave jako blázen. Až by se zdálo, že na baru rozlévali hopsinkovou šťávu a půjčovali skákací boty na dálkové ovládání. Alternativní cajdáky s ukňouranými vokály Bena Shemieho v pondělí večer nebyly na programu. Suuns se soustředili na vypalovačky jako 2020, Arena, Sweet Nothing, nebo PVC, které vytvořily atmosféru podobající se ze všeho nejvíc halucinační diskotéce.
Kluci kanadský dělají muziku, která je baví a zjevně to berou docela vážně. Naštěstí pozitivní na jejich produkci je, že i z posluchačského hlediska splňuje, respektive předčí očekávání. Suuns si libují v rytmu a gradaci založené na základě opakování stejného, popř. obdobného. Staví na psychedelicky oscilujících kytarových linkách, hutné base, noisových pasážích, předělech ve správný čas na správném místě a konečně na náladových, minimalisticky pojatých vokálech. V jejich zvuku soustavně narážíte na zvláštní druh podprahové magie, která vyvolává chuť všeho nechat a nejradši si s nimi odjet celou šňůru. Krásná utopie. Suuns díky bohu hráli až do úmoru sebe i publika, takže riziko, že někdo odcházel nenabažený bylo úspěšně zažehnáno. Tedy alespoň v rámci večera. Účinek jejich pražské premiéry byl sice masivní a dlouhodobý (prý highlight turné nechal se slyšet kytarista), z jednoho koncertu ale nejde vyžít na pořád. Musí se vrátit a musí se vrátit brzy!
