Kdo se dnes chystá na druhé pražské vystoupení Rogera Waterse, měl by se vyvarovat tomuto textu. Mohl by se totiž připravit o překvapení, a to by byla škoda. Show, kterou Waters na turné Us + Them se svou kapelou předvádí, je totiž plná nečekaných momentů, které přijdou vždy ve chvíli, kdy si myslíte, že už se nic úžasnějšího stát nemůže. Patřily mezi ně i obrovské nápisy v češtině.
Roger Waters vkročil 27. dubna po osmé hodině na pódium pražské O2 areny a zlepšil tak den, měsíc nebo možná i rok tisícům lidí. Přesně takhle by se dal shrnout včerejší večer. Sice začal příliš dlouhým intrem ve formě zvuků ptáků a šumícího větru a téměř nehybným pohledem na dívku sedící na pláži, vše však postupem času začalo dávat smysl. Vizuální stránka koncertu totiž byla vyladěná do posledního detailu. A co se týče hudební stránky, ta nabídla všechna nejstěžejnější alba Pink Floyd. Převahu mělo Dark Side Of the Moon, to se ale vzhledem k názvu turné dalo očekávat. Už první písní tak bylo intro tohoto alba Speak to Me plynule přecházející v Breathe. I ostatní songy z Dark Side of The Moon pak v setlistu postupovaly přesně tak, jak je tomu na desce a zazněly během večera všechny kromě instrumentálek On the Run a Any Colour You Like.
Zmíněný vizuál pak povznesl koncert na vyšší úroveň. Obrazové vjemy byly totiž stejně strhující jako ty zvukové. Nejednalo se tak čistě o koncert, ale o show, kde člověk nevěděl, na co se má podívat dřív a nevycházel z úžasu. I různé dokreslující zvuky, které k tvorbě Rogera Waterse neodmyslitelně patří, překvapovaly. Ozývaly se totiž z různých zákoutí haly. Stejně tak se objevovaly i plátna a létající a světelné objekty na nečekaných místech.
Už od začátku se ale na obrovské projekci za zády muzikantů promítaly všemožné záběry, které mnohdy napovídaly, jaká skladba bude následovat. Kopa zvonících budíků například předznamenala song Time. Při písni The Last Refugee z Watersovy sólové dráhy se pak na plátno vrátila dívka z dlouhého úvodu koncertu. Byla totiž hlavní hrdinkou klipu k této písni.
Všichni pak roztáli, když se Waters chopil akustické kytary a rozezněly se tóny balady Wish You Were Here. Hned potom přišla na řadu The Happiest Days of Our Lives a na ní navazující Another Brick In the Wall Part 2. U té nechyběly scény z filmu The Wall ani dětští zpěváci, které si Waters vypůjčil z pražské školy. Na to hned navázala Another Brick In the Wall Part 3, a pak byla ohlášena krátká pauza.
Až poté ale začala skutečná podívaná. Ze stropu se uprostřed haly sesunula dlouhá konstrukce. Z ní se za zvuku Dogs vztyčily komíny a vyrolovala se řada pláten. Tak před zraky diváků vznikl obrovský model budovy známý z obalu alba Animals. A nechybělo ani létající prase. Při skladbě Pigs (Three Different Ones) ale přiletělo prase ještě jedno. Bylo obrovské a prolétlo se po celé hale. Na velkém plátně za pódiem i na těch malých, na kterých se před tím promítala budova elektrárny, se u toho na diváky zubil Donald Trump. Po tom se na černém pozadí objevily jeho kontroverzní výroky, po kterých se za obrovského aplausu rozsvítil nápis „TRUMP JE PRASE“. Takhle, v češtině.
Pak už přišlo cinkání mincí a skladba Money, která odstartovala sérii zbývajících čtyř písní z Dark Side of The Moon. Přerušila ji jen Smell the Roses, jinak písně z tohoto alba následovaly jedna za druhou. A i Dark Side of the Moon se stejně jako Animals dočkalo dech beroucího vizuálního zastoupení. Nad stojícím publikem se vznášel obrovský hranol vytvořený z proudů bílého světla. Nejdřív jím procházelo barevné spektrum, a pak jen bílý pruh, stejně jako na přebalu. Čelisti diváků, které byly i do téhle chvíle konstantně pootevřené, tak definitivně spadly.
Po Brain Damage a Eclipse pak před očekávaným přídavkem pronesl Waters řeč. Klidnou ale silnou. Několikrát řekl, že boj neskončil a že máme odolávat. Máme vnímat lásku a rozdávat ji a uvědomit si, že všichni máme stejné předky, takže jsme všichni příbuzní. Taky apeloval na to, že musíme zastavit ty co krvavě bohatnou ždímáním dálného východu.
Pak už byla na řadě Mother, kde stejně jako v průběhu celého večera excelovaly vokalistky Jess Wolfe a Holly Laessig. Nejzásadnějším momentem písně (a vlastně i celého koncertu) ale byl nápis: „ANI HOVNO“, který se na obrovském plátně objevil po tom, co se Waters zpěvem zeptal: „Mother should I trust the government?“ Pojistil si tak fakt, který byl daný už před tím. Že na tenhle koncert nikdo jen tak nezapomene. Nakonec to stvrdil skladbou Comfortably Numb a pak už nechal publikum, ať vstřebá vše, co za ty tři hodiny zažilo a nechal jim na celý večer památku v podobě růžových konfet s nápisem „RESIST!“.
