Účinkuje v muzikálech, píše skladby pro sebe i pro ostatní, natáčí videoklipy nebo se připravuje na soutěž v kulturistice. Václav Noid Bárta se zkrátka nenudí a to ještě momentálně připravuje velkolepý koncert ve Foru Karlín, kde oslaví patnáct let na hudební scéně. I tak si ale našel čas na rozhovor, kde přišla řeč na hudební škatulky, úroveň českých muzikálů i na bulvární nálepku „toho od Bílé“.
Na muzikálové scéně jste už 15 let. Změnilo se za tu dobu nějak obecenstvo nebo jeho přístup? Mám pocit, že publikum už dnes vyhledává konkrétní tituly a ne celebrity z televize, jako tomu bývalo dříve.
Je to tak. Dřívější princip byl takový, že lidé z venkova nebo menších měst jezdili do Prahy na muzikály hlavně proto, že tam mohli vidět hodně známých lidí vedle sebe. Celkem jim bylo jedno, co je to za titul, hlavně že se mohli vyfotit s někým známým. To se dnes už změnilo a divadla obsazují i méně známé herce, často o to výtečnější. Obecenstvo se obecně vzdělává a vyhledává kvalitu.
Hrál jste za tu dobu někdy v muzikálu, za který jste se styděl?
Dostal jsem spoustu nabídek do muzikálů, za které bych se styděl. Naštěstí mám ale cit pro to si vybrat, takže se každý můj muzikál hrál alespoň dva roky, což je na dnešní dobu poměrně hodně. Dneska se některé kusy hrají půl roku, jiné mají premiéru a zároveň to je jejich derniéra.
Momentálně hrajete v kultovním Jesus Christ Superstar titulní roli Ježíše, předtím jste ale hrával dlouhé roky Jidáše a Piláta Pontského. Jak k tomu vlastně došlo, že jste přesedlal na Krista?
Kamil Střihavka se tehdy nemohl Ježíšovi stoprocentně věnovat, a tak se hledala jeho alternace. Jelikož se nikdo neobjevil, tak to nabídli mně. Já říkal, že je to nesmysl, že na to nemám vzezřením, energií a ani pěvecky. Řekli mi, ať se toho nebojím. Ale vždyť mám tetování a krátké vlasy, namítal jsem. Prý ať se na to vykašlu, tak jsem se na to vykašlal. V té době jsem byl asi nejtlustší a nejpotetovanější Ježíš na světě. To byl ostatně i důvod, proč jsem začal hubnout – když jsem se viděl na kříži, jak tam visím jako jeden velký špek. Pak Kamil z Ježíše odešel a role zůstala mně.
Ačkoliv Ježíš je asi role divácky vděčnější, pěvecky mi přijde náročnější právě Jidáš.
Běžný posluchač to nerozklíčuje, ale je to pravda. Jidáš je daleko těžší na zpívání. Ježíš má v podstatě jenom Getshemany, což je nejtěžší árie, jinak je to ale tak trochu hala bala. Zato Jidáš tam od začátku do konce řve a musí používat techniku jako blázen.
Možná jste si „pohoršil“ i z hlediska důležitosti postav. Titulní rolí je sice Ježíš, ale hlavní důležitost v příběhu má přece jenom právě Jidáš.
Je to tak, jenomže se to vnímá jinak, protože v Čechách veřejnost opravdu v Ježíšovi vidí Kamila Střihavku. A když se zeptáte, tak vám řeknou, že byl Ježíš blonďatý, což je totální nesmysl, protože byl Izraelec. Jenže takhle to tu je a když hraje někdo jiný než Střihavka, tak je to průšvih. Při prvních představeních jsem šel uličkou na jeviště a slyšel jsem: „Ježiš, to je tenhle!“ Tak jsem řekl: „Ježíš, ano!“ Teď už to ale docela jde a myslím, že jsou i tací, co tohle nastudování mají rádi.
Řešili jsme, že pěvecky je to snazší, jak to ale naopak zvládáte herecky? Ježíš se vyznačuje klidem, zatímco vy jste takový energický a neklidný.
Ano, to je hodně těžké. Zklidnit se, získat takovou auru. Už jsem se to ale svým způsobem naučil a poznám na sobě, že pozítří hraju Ježíše. Začnu se zklidňovat, koukat do dálky, mluvím pomalu. Ještě dva dny pak z té role vystupuju, jsem takový uvolněný, přeju kolegům vše dobré… a pak z toho vylezu a už jim zas nepřeju. (smích)
Muzikáloví herci jsou často skvělými zpěváky, na druhou stranu mnohdy nemají věhlasnou sólovou kariéru. Nálepka herce z muzikálů člověka zaškatulkuje a je těžké obecenstvo přesvědčit o vlastní tvorbě. Netrpí podle vás tedy muzikálem tak trochu vlastní dráha?
Stigma to trochu je, zároveň ale záleží na tom, jaký daný člověk je, jestli je komediant, jestli to zkrátka v této poloze zvládá. To, že je někdo skvělý zpěvák automaticky neznamená, že je hvězda. Spousta mých hereckých kolegů je vynikajících, ale něco jim chybí. Kvůli tomu na jejich vlastní koncert nepřijdou davy, v roli v divadle to funguje perfektně, jinak jim ale chybí nějaký faktor X.
Čtěte také: Zrní: Často slýcháme, že muzikant má hrát a ne se vrtat do politiky
Začínal jste jako rap-rockový zpěvák, dneska jsou ale vaše fanynky často dámy, které přišly spíše na pomalejší a romantičtější skladby. Berete na to nějak při skládání ohled?
Nikdy nedělám to, co bych sám nechtěl. Nikdy se nenechám nutit do toho, abych dělal ten nebo onen styl. Mou výhodou je, že jsem prošel vším – od folkloru, po metal, rap, až do popu. Nejvíc mě baví, když to všechno můžu neustále kombinovat a dělat alba barevná. Nikdy nebude jen metalové nebo popové.
To, že se nebojíte nových stylů, ukazuje i spolupráce s Ondřejem Ládkem alias Xindlem X, který pro vás složil píseň Jsem s tebou míň, než bych chtěl.
Hrozně se mi líbí, jak to Ondra dělá, ať už textařinu nebo i písničky jako takové. Jak zpívá melodie skoro až rapovým způsobem. Napadlo mě, že bych si od něj chtěl zazpívat písničku, a tak jsem ho o to poprosil.
Zpěvákům, kteří takzvaně „vyměknou“, se často dostává kritiky od své původní fanouškovské komunity. Máte podobnou zkušenost?
Je mi to úplně jedno. Tohle je problém fanoušků, že nemají otevřené oči, jsou to škatulkáři a hudební rasisti. A takoví mě nezajímají. Hudba je od toho, aby dělala lidem dobře, a je úplně jedno v jakých sinusoidách. Podívejte se na Linkin Park nebo Bring Me The Horizon – změnili styl, byli to hardcore rapcoreáci, teď na ně lidi nadávají, mě to ale strašně baví. Pořád si jedou to svoje, jen v líbivějším kabátku. Ale jsme přece umělci, neděláme tu práci proto, aby nám diktovali, co máme dělat. Děláme to pro sebe. Když si teď řeknu, že udělám dechovku, tak si ji prostě udělám a vlastně mi bude jedno, jestli se to někomu bude líbit.
Jak vlastně jako aktivní autor zvládáte to, když vám píše muziku někdo jiný? Není to trochu pocit, jako když je režisér najednou herec a režíruje ho někdo jiný? Nemáte tendenci jim do toho mluvit?
Mám v tomhle vůči autorům pokoru, jelikož sám vím, jak nemám rád, když mi do toho někdo mluví. Takže se snažím do toho nekecat ani těm ostatním. Řeknu si, že je třeba ten Ondra Ládek velice úspěšný, a tak to nechám na něm.
Vaše skladby jsou velmi úspěšné na YouTube, v klasických rádiích vás ale moc neuslyšíme. Je v dnešní době potřeba, aby vás tam hráli, nebo to už díky moderním technologiím a platformám typu Spotify není nutné?
Je to lepší, ale není to nezbytnost. Strašně dlouho se mě ptali, proč nejsem v rádiu. Dělal jsem si z toho i hlavu, že tam jsou všichni, ale jenom já ne. Pochopil jsem ale, že cíl mojí muziky není, aby byla v rádiu. Že v dnešní době YouTube, Instagramu a dalších sociálních sítí jsou způsoby, jak k lidem muziku dostat. Nepotřebuju se slyšet v rádiu. Mám koncerty, kde vídám svoje fanoušky, můžu jim zpívat a mám od nich zpětnou vazbu. To je pro mě nejvíc.
Společně s velkým koncertem v Karlíně připravujete i nové album Zem. Má dneska ještě smysl album vydávat? Není to už jen takový suvenýr pro interpreta a pozvánka na koncert?
Bohužel je. Původně jsem album ani natáčet nechtěl a chtěl jsem jen vydávat singly jednotlivě pro Spotify a další platformy. Jenže budu mít v Karlíně koncert k patnácti letům na hudební scéně, takže jsem se rozhodl, že bych mohl ještě udělat cédéčko, které by si z koncertu fanoušci mohli odnést na památku. Je to ale asi moje poslední.
Možná je trochu škoda, že se tím z hudby vytrácí určitá celistvost. Dříve se člověk mohl těšit na nové album a porovnávat ho s dalšími, dneska už ani nevíme, co z jaké desky je, protože to na nás průběžně vyskakuje na YouTube.
Je to škoda, na druhou stranu pro mě jako autora je to fajn. Můžu díky tomu reagovat na různé aktuální trendy. Když Imagine Dragons vydají něco, co mě bude inspirovat, můžu ten sound dát do dalšího singlu, který bude za měsíc. Kdežto celá deska se dělá i dva roky. Takže když písničku napíšete teď, ale vydáte ji napřesrok, už to v dnešní době bude úplně out.
Obligátní otázka pro každého autora: Poznáte, která písnička bude zaručeně hit?
Je to každá nová, kterou složím, ale bohužel si to vždycky myslím jenom já. V každé je něco, co jste zrovna objevil a máte pocit, že to musí zasáhnout veškerou masu, což ale samozřejmě tak není. Dobrým testem je moje žena – když brečí nebo má husí kůži, řeknu si, že je to dobré. Když ale řekne: „Je to hezký!“ řeknu si „Aha, tak to není úplně ono.“ (smích)
Jak jde tohle skladatelské ego dohromady s určitým pragmatismem? Chcete dělat něco originálního a velkolepého, na druhou stranu víte, že když tam nahážete E mol – C – D – G, tak to bude fungovat lépe.
Když je to pro mě, tak si dělám co chci. Když je to ale zakázka na nějakou reklamu, tak musím brát v potaz zadání. Že je to skladba pro nejširší spektrum obyvatelstva a snažit se vcítit do logiky posluchače, trochu mu vyjít vstříc. Když si tam nasázím nějaké svoje hovadinky, tak to nevezmou, to už jsem si ověřil. Když je to moc těžké a průměrný posluchač to nechápe, tak to nefunguje. Takže člověk musí použít osvědčené postupy, na druhou stranu se vždycky snažím okořenit si to něčím vlastním, čím si to ozvláštním, i když to třeba běžný posluchač neslyší. Vlastně mě to hodně baví, je to taková hudební psychologie, je třeba vycítit potřeby a pocity posluchačů. Když se to povede, těší mě to.
Na koncertech zařazujete i staré pecky z metalovějšího období. Docela mě překvapuje, že to funguje i na publikum, které přišlo na trochu popovější písničky.
Řešíme to před každým koncertem – říkám klukům: „Hele, dneska je to na sezení, jsou tam starší lidi, pojďme se vykašlat na ty Dolores a podobně.“ A kapelník Štěpán Eliáš řekne: „Ne! Dáme jim to.“ Jenže my to začneme hrát a oni se začnou kývat, já sundám triko a je z toho totální pařba. Na cédéčku by si to nepustili, ale naživo vnímají tu energii a srandu kolem toho, takže to skvěle funguje.
Na scéně jste už patnáctým rokem, jak dlouho ale trvalo, než vás veřejnost začala vnímat jako samostatnou entitu a ne jen jako „bývalého manžela Lucie Bílé“?
Dlouho, ještě třeba pět nebo šest let po rozchodu. Teď už to tak naštěstí není, ale nebyly to snadné časy. Jsem rád, že jsem vydržel pracovat a nezlomilo mě to, bylo to občas demotivující. Ať jsem vytvořil cokoliv, omlacovali mi tohle o hlavu. Ale vydržel jsem to.
V názvu koncertu Yes ID narážíte na jeden z výmyslů, kterým jste kdysi vysvětloval vznik přezdívky Noid. Jak ale vlastně celou tuhle věc s Noidem po patnácti letech hodnotíte? Z marketingového hlediska to asi funguje lépe, než kdybyste byl jen Václav Bárta.
Legrační je, že to vlastně udělali novináři. Na stránkách kapely jsme každý měli nějakou přezdívku, odtud si to vytáhli a začali to psát i s tím. Já to ale nepoužíval. Dokonce i v divadle Ta Fantastika se to začalo psát asi až na čtvrtém plakátu, do té doby tam bylo jenom Václav Bárta. Dneska už je naopak na plakátech jenom Noid Bárta. Je to jiné, zapamatovatelné, ale není to známka toho, že lidi ví, kdo jste. Nedávno jsem si hledal na YouTube písničku Dana Bárty a v nápovědě mi vyjelo „Dan Noid Bárta“. (smích)
I když vás lidi mají stále spojeného s muzikály, děláte toho i dost mimo divadlo. Točíte klipy pro sebe i ostatní, nahráváte vlastní písničky, spolupracujete s různými dalšími hudebníky.
Každý den mám co dělat, muzikál pomalinku ustupuje. Nejsem v nových projektech, takže mám asi dva týdně, jinak skládám ve studiu, připravuju klip nebo jsem na svém vlastním koncertě. Mám to barevné a tak mi to vyhovuje.
Dovedete si vůbec představit fungovat v devadesátkách, kdy se věci typu Dracula hrály opravdu neustále?
Trochu jsem si to zažil, když se dělal muzikál Robin Hood. Byly týdny, kdy jsme to hráli devětkrát týdně a bylo to peklo. To je úplná kolbenka, nechtěl bych to ani náhodou. Občas se mě ptají, jestli bych nechtěl jít hrát do ciziny. Nechtěl! Ani náhodou. Tam se hraje pořád to samé dokola, nechci být stroj na muzikál.
Sám říkáte, že Jesus Christ Superstar je splněním vašeho muzikálového snu. Máte ještě jiné sny? Je něco, co byste si chtěl zahrát?
Upřímně nejsem zrovna fanda těch klasických muzikálů. Když je to vesele poťouchle úsměvné, tak mě to nebaví. Já potřebuju emoce, „vyrvané“ hrdiny, jako byl Robin Hood, Hamlet. Kdyby někdo udělal muzikál 300: Bitva u Thermopyl, tak bych si střihnul krále LeoNoidase. (smích) A nebo byl super král Jelimán v Madagaskaru. Vedle Ježíše jedna z mých nejoblíbenějších rolí. Hrát dementa, jó, to mě bavilo.