Frontwoman kapely Against Me! přijela do Prahy tentokrát „jen” sólo s kytarou a punk rockové songy rozdávala v akustické formě. Kromě perfektního vokálního projevu se jí dařilo vytvářet přesně tu koncertní atmosféru, která nám za covidu chyběla. A jak se zdá, zpěvačce scházela ještě mnohem víc.
Večer započala předkapela Cold Years s čerstvou deskou Goodbye to Misery a melodickým a až skoro nostalgickým rockovým stylem. Přestože do akustické nálady, jaká čekala publikum později, se skotská skupina až tak hudebně nehodila, svou živelností, skromností a také entuziasmem, že vůbec může hrát před Laurou Jane Grace, si část Futura očividně získala. A nezapomněla ani zmínit současnou situaci s interrupcemi ve Spojených státech, aby bylo jasné, kde stojí (což ovšem u někoho, kdo vystupuje před Laurou, nemůže být překvapující). Po nich se klub plnil ještě o krapet víc punkovýma tričkama jako Bad Religion, Pup nebo Ramones, ve Futuru se však každopádně lidi zdaleka neumačkali. Přesun koncertu do těchto prostor se tak nakonec dost hodil.
Čtěte také: Enter Shikari nebo Strange Bones: Jaké kapely se na Rock for People zasloužily o pozornost?
Laura Jane Grace před koncertem strávila pár dní v Česku a musela dát odpočinout hlasivkám, kvůli čemuž některé koncerty byly zrušeny. Od začátku vystoupení ale bylo jasné, že relax zabral. Její hlas a charisma dokáží show utáhnout natolik, že člověk zapomíná, že ji chybí nějaká kapela. Vystačí si s kytarou. Možná snad s výjimkou skladby T.S.R., kterou v rámci přídavků na požádání zahrála, ale ještě v průběhu písně komentovala, v jaké části by se jí teď kapela hodila. I tak ale sklízela úspěch, ať už šlo o vlastní sólovou tvorbu, zatím nevydané písně nebo starší skladby Against Me!, zejména co se týče Baby, I’m an Anarchist, kterou si střihla s pomocí větší části publika. Ne že by ji potřebovala.
Precizní přednes doplňovala humorem, interakcí s fanoušky nebo třeba ukázkou své „dysphoria hoodie” pro vyhnutí se nechtěné pozornosti (existuje i ve velikosti pro všechny s nízkým sebevědomím), než spustila song Dysphoria Hoodie. Vše ale plánovala jen tak, aby si koncert příliš neroztahovala. Jak si je sama očividně vědoma, samotný interpret s kytarou se může na pódiu rychle omrzet, i když v jejím případě ta hodinka utekla (ne)překvapivě rychle. A naštěstí pro všechny jí bylo v backstagi samotné smutno, tak se vrátila ještě na dva songy vybrané posluchači v publiku a třetím hitem v podobě True Trans Soul Rebel večer ukončila. I když ne tak úplně, protože pak ještě notnou dávku večera strávila podepisováním a povídáním s fanoušky.
Čtěte také: Revoluce v Praze: Přijede feministická punková kapela Pussy Riot. Výtěžek z koncertu poputuje do Kyjeva
Zpěvačka prostě přijela dát lekci, jak se dělá sólová show. I přes naléhavé politické texty Against Me! nebo smířlivě melancholické skladby z vlastní tvorby, Laura Jane Grace dokáže do každého tónu vnést aspoň špetku pozitivity. A její pozitivní energie je opravdu prudce nakažlivá, takže divák ani nemůže jinak než jí oplácet úsměvy. V případě Laury navíc mají i průpovídky o tom, jak je skvělé být zase na pódiu a vystupovat před lidmi, zatracenou váhu, protože před pandemií byla na cestách skoro dvacet let (Against Me! skutečně zvládali aktivně vystupovat každý rok od začátku tisíciletí), a tak se vlastně i její sólová tvorba rodila z lockdownové frustrace. Na včerejší atmosféře to nadšení a touha znovu hrát a zpívat s fanoušky pod pódiem byly opravdu znát. Můžeme jen doufat, že nám to oplácení úsměvů do budoucna vysloužilo další koncertní návštěvu.
