„Vždycky se snažím příběh předat s tím, co skutečně cítím,“ tohle a ještě mnohem více nám o své autorské tvorbě prozradila Eliška Buociková.
Tato mladá, nadějná a v tuto chvíli modrovlasá hudebnice se odhodlaně pohybuje v branži hned několika způsoby. Nejenže je hlavní zpěvačkou kapely, jež vystupuje pod jejím jménem, probojovala se též do soutěže SuperStar, zvítězila v soutěži Talent for Stage, mimo jiné se seznámila s uměleckým managementem na VŠE, vytváří vlastní písně a chystá své první album.
Jaké je to být umělec na ekonomce?
Ač jsem od toho ze začátku čekala něco jiného, baví mě to. Zajímá mě hlavně nehmotné umění, v němž jsem se chtěla rozvinout, ale mám pocit, že můj obor, Arts management, je orientovaný spíše na hmotné umění. Vzhledem k tomu, že jsem na ekonomce, pochopitelně studuju taky předměty jako je účetnictví, ekonomie a tak, ale na Artsu je super, že, ačkoli je součástí VŠE, žije si vlastním životem a lidi, co se pohybují po škole a studují právě tenhle obor, jsou od ostatních okamžitě rozeznatelní.
Čtěte také: Mech: Rádi v hraní experimentujeme, a to nás baví
Chtěla jsi být někdy svojí vlastní manažerkou?
Když jsem nastupovala na tuto školu, říkala jsem si, že by bylo fajn vědět, jak to funguje a sama si to řídit. Časem jsem však zjistila, že chválit sama sebe pro mě není úplně snadné, což manažer do jisté míry dělat musí, když nabízí umělce do line-upu nějaké akce. Momentálně jsem tedy vděčná za to, že mám skvělou manažerku a tuhle funkci tak můžu přenechat někomu povolanějšímu. Jestli se budu do budoucna věnovat hudebnímu managementu, ráda bych ho dělala nějaké cizí kapele, sama sobě ne.
Koho všeho ten váš projekt zahrnuje?
Jsem to já, producent, manažerka a kapela. To je to hlavní jádro týmu, které zůstává. Ostatní přicházejí a odcházejí.
Když se zpátky vrátíme ke členům tvého týmu, jaké je to mít producenta?
Je to skvělé a hrozně mě to baví, protože najednou tím vznikl nový prostor pro sdílení a řešení muziky v nových souvislostech. Oba chápeme, že je před námi dlouhá cesta, během které je potřeba pracovat, a myslím, že můžu za oba říct, že jsme šťastní, že to můžeme dělat. Uvědomujeme si však, že vše roste postupně a nestane se to přes noc.
Taky je skvělé mít zpětnou vazbu od někoho, kdo hudbě rozumí, pak jsou všechny věci, které vytváříme, už od počátku na dobré cestě.
Nenasazuje ti při vytváření hudby někdy přílišné hranice?
Vždycky, když z mých „demáčů“ vznikají ve studiu písničky pro kapelu, jsem u toho a na všem se domlouváme. Samozřejmě jsou okamžiky, kdy se musím přizpůsobit, ale učím se dělat kompromisy a zatím se nám daří nacházet společnou cestu. Vím, že tomu rozumí, má víc zkušeností než já a věřím mu.
Jaké jsou tvoje první zážitky s vystupováním?
Začalo to v broumovské základní umělecké škole. Díky rodičům, kteří mě tam přihlásili, jsem začala tančit, zpívat a především se sžívat s publikem. Následně přišla první vlastní kapela, díky které jsem si začala uvědomovat rozdíl mezi tím, když mi učitel řekl, co jsem měla zpívat, a když jde člověk s kůží na trh, respektive když vystoupí před lidi s vlastní tvorbou.
Čím je pro tebe rozdílná vlastní tvorba a cizí?
Myslím si, že je odlišné být pouze interpret písně a být zároveň i její tvůrce. Mě baví dělat spíš svoje věci a covery beru jako příležitostnou záležitost. Chci zpívat vlastní písničky, protože vím, o čem jsou a jaký pocit v sobě nesou. Zpívat vlastní věci je pro mě jednodušší, ale zároveň složitější. Nabízím lidem hotovou věc a nevím, jak ji přijmou.
A jaké pocity do toho na místě dáváš?
Záleží, jak mi momentálně je, ale vždycky se snažím vcítit do okamžiku, kdy jsem písničku vytvářela. Interpretace v danou chvíli to taky ovlivňuje, ale myslím si, že původní smysl je nejdůležitější.
Všechny moje písničky hovoří různým způsobem o lásce a vždycky ve chvíli, kdy je interpretuji na koncertě, se do toho snažím opět vžít. Když mám písničku o tom, že si můj kluk místo mě vybral tvrdé drogy, tak chci, aby z toho bylo cítit, jak mě to tehdy bolelo. Vždycky se snažím příběh předat s tím, co skutečně cítím, a tím, co tam patří.
Jaké téma je pro tebe nejhlubší?
To je těžká otázka. Hloubku tomu dávají právě city a ve finále je jedno, o čem to je. Hluboké téma je pro mě láska, ať je to láska ke klukovi, k rodičům či k přírodě. Stejně je všechno o lásce, nesmí se však omezovat jen na lásku mezi partnery a popis jejich vztahu.
Jaká jsou další témata tvojí tvorby?
Většinou jsou založena na realitě. Dokážu psát i o běžných věcech, když jsou pro mě silným tématem. Líbí se mi fráze z jednoho tracku od Resta: „píšu to, co žiju, to, co kouřím, to, co piju” a podle toho se snažím řídit. Můžu napsat písničku o tom, že se nudím, ale musím to v tu chvíli prožívat a vědět, proč o tom chci psát.
Jak to vypadá s tvými nejnovějšími písničkami?
Vydala jsem první oficiální singl a teď pracujeme na debutovém albu. Rádi bychom, aby vyšlo někdy v polovině příštího roku. V lednu by měl vyjít další singl a před vydáním alba třetí.
Takže je teď pro tebe hudba běh na dlouhou trať?
Přesně tak, i kdybych měla na stará kolena hrát v baru pro pět lidí, budu to dělat dál, protože mě to baví. Je přede mnou spousta práce, na kterou se hrozně těším a jsem ráda, že ji můžu dělat. Cítím, že talent mi nebyl dán jen tak a že bych na něm měla pracovat.
Text: Kristýna Pechová