Pražská kapela Iggy Mayerov se svým neobvyklým soundem zabodovala v soutěži kapel Skutečná liga. Ještě před tím ale jen chvilku po svém vzniku vydala EP Stardust a vyrazila seznamovat české publikum s dream popem a shoegaze. Teď má na kontě již druhé EP Silhouette.
Pražská shoegaze a dream popová kapela Iggy Mayerov vydala na konci dubna nové EP Silhouette a chystá řadu koncertů. O tom, jak se dala dohromady a co za styl to vlastně hraje, nám pověděli všichni členové této zasněné skupiny – kytarista Michal, baskytarista Kuba, klávesák Martin, bubeník Jindra a zpěvačka Terka.
Jak jste se dali dohromady?
Kuba: Původní sestavu jsem tvořil já, Michal a Terka. Zkoušeli jsme spolu asi tři měsíce a dali jsme dohromady nějaký písničky. Měli jsme pocit, že je to celkem dobrý a rozhodli se poohlídnout po bubeníkovi. Tak jsme si dali inzerát a ozval se nám klávesák Martin (smích). Poslal nám úplnej sloh, kde popsal i svoje plusy a mínusy. Takže jsme mu prostě nemohli říct ne.
A ozval se i nějaký bubeník?
Michal: Samozřejmě se ozvali i bubeníci. A z mnoha jsme si vybrali Jindru.
Kuba: Dali jsme mu poslechnout naše písničky, který jsme nahráli s automatickým bubeníkem a Jindra se to naučil přesně podle toho. Ten automatickej bubeník tam třeba hodil hrozně divnej přechod a Jindra ho zahrál naprosto stejně. Nikdo z nás to nechápal (smích).
Jindra: Já jsem toho totiž v práci zrovna moc neměl, takže jsem si to naposlouchával a psal jsem si třeba: „Tady je snare, tady je tohle.“ Já jsem do tý doby totiž s nikým nehrál, tak jsem se to raději naučil přesně tak, jak to na těch nahrávkách bylo.
Jak vznikl váš název?
Kuba: Na předminulých Colours of Ostrava jsme byli s Terkou, Michalem a ještě nějakýma kamarádama a …
Michal: … a byli jsme zrovna trošku přiopilí. Byla tam s námi i kamarádka, která se příjmením jmenuje Mayerová a nějaká cizí holka na ní začala volat Ingrid. Tak jsme si z toho dělali srandu, že je Ingrid Mayerová a různě jsme to modifikovali a najednou z toho vzniklo Iggy Mayerov. A v tu chvíli jsem si řekl, že až budu mít někdy nějakou kapelu, tak se bude jmenovat přesně takhle.
Kuba: No oni si to v tu chvíli řekli všichni zúčastnění. A tak se stalo, že jsme měli název ještě půl roku před tím, než vznikla samotná kapela.
Jako žánry, které hrajete, uvádíte shoegaze a dream pop. Jak byste je popsali?
Michal: Hlavně je třeba říct, že nejsme čistě shoegaze kapela. To je styl, který se vyznačuje nekonečnými kytarovými vazbami a hodně zastřeným hlasem, který se spíš používá jako další nástroj, než jako nějaký dominantní prvek. V dream popu je to ale na druhou stranu zase hodně postavený právě na hlase. Něco ze shoegaze ale v naší hudbě taky určitě je.
Kuba: Liší se to v částech songů. Máme v nich klidné pasáže, ze kterých se dostáváme do energičtějších částí s ostrými kytarami.
Terka: Shoegaze je ale taky o tom, že muzikanti stojej v klidu na pódiu a koukaj do země. To slovo totiž přesně tohle znamená – koukání se na nohy.
Michal: Vlastně to byla původně nadávka, která vznikla v devadesátých letech a říkalo se tak některým kapelám z osmdesátých let, co se pořád koukaly do země a nechávaly se celkově unášet samy sebou. Primárně to ale vzniklo taky proto, že je to hudba, ve které se používá spousta efektů a člověk si musí pořád hlídat, aby ve správnej moment zmáčkl správnou krabičku. No a teď je z toho regulérní hudební žánr.
Kuba: Dream pop je pak strašně otevřenej styl, I Lana Del Rey je v podstatě dream pop. Dá se do toho zkrátka zařadit strašně moc věcí.
Terka: My se tam řadíme, protože jsme zasnění. Všude ale oficiálně píšem, že jsme shoegaze, dream pop, alternative.
Jak vás s tímhle žánrem přijali ve Skutečné lize?
Michal: Část poroty náš styl úplně nepochopila. Ale i tak jsme na konci skončili pátí.
Kuba: Vytýkali nám, že se musíme soustředit na všechny ty efekty, a proto moc nemůžeme komunikovat s publikem. Jenže u tohohle stylu to ani není potřeba. Každopádně ale byla účast ve skutečné lize skvělá zkušenost.
A s publikem doopravdy nekomunikujete?
Terka: Já lidi pod pódiem moc nevnímám. Je to možná hrozný, ale, kdybych to začala všechno vnímat, tak budu hrozně nervózní. Takže ani často nevím, kolik tam těch lidí je. Já je ale vlastně ani vidět nemůžu, protože na koncertech nenosím brejle (smích).
Michal: Já když se dívám do diváků, tak ztrácím rovnováhu, protože musím nohou přepínat efekty.
Martin: Hlavně si ale užíváme tu hudbu a jsme zasnění.
A jak vás teda přijímá publikum?
Kuba: Myslím, že třeba na anglické texty u českých kapel si už lidi zvykli, ale pořád preferují více energickou hudbu, kde se můžou odvázat. Naše koncerty ale takové úplně nejsou a lidi u nich občas prostě sedí a poslouchají.
Terka: Některý písničky, ale máme rychlejší, takže se u nich lidi občas začnou i trochu hejbat.
Martin: No, když se napijou, tak se vlněj (smích). Na náš styl ale zkrátka lidi u nás nejsou zvyklí. A celkově si těžko zvykaj na něco novýho. Taky se často stává, že lidi odsuzují cokoli alternativního a když třeba slyší něco, co nedokážou zařadit a nelíbí se jim to, tak řeknou: „To je nějaká alternativa.“
Jindra: My ani kompozici písniček nemáme úplně obvyklou, jako sloka, refrén, sloka, refrén. Máme spíš sloka, sloka, sloka, gradace, gradace, refrén, sloka.
Čtěte také: Skutečná liga je tady zpět se svou šancí pro začínající kapely
Je na vás ještě něco specifického?
Kuba: Snažíme se dělat například i nějaký vizuál na pódiu. Když jsme začínali, tak jsem nabarvil na černo větvě, které jsme pak dávali na pódium a kolem nich světýlka. Vypadalo to hrozně hezky, ale s přibývajícím vybavením nám ubývalo místo v autě. Takže jsme to teď vyměnili za stojany se žárovkama.
Martin: Takže nám zvuková zkouška vždycky trvá půl hodiny, protože tam nastavujeme žárovičky, aby to vypadalo hezky.
Myslíte si, že shoegaze a dream pop můžou přejít do mainstreamu?
Martin: Kdyby se toho chytly velký agentury, tak si myslím, že jo.
Michal: Ve světě to poslouchá spousta lidí. V Británii a Americe má konkrétně dream pop třeba fakt velký zastoupení.
Terka: Ale u nás to ještě chvíli potrvá.
Martin: Moc pro nás ale většinou nemají pochopení ani zvukaři.
Michal: Jeden nás třeba překřtil na reverb band (smích).
Máte stanovené nějaké cíle?
Martin: Mně by se líbilo, kdybychom se dostali za hranice. Na české scéně jsou totiž lidi moc upnutý právě k mainstreamu.
Vydali jste druhé EP s názvem Silhoutte. Chystáte se někdy vydávat i CD, nebo budete vydávat jen EP?
Michal: Jednak je to o penězích, ale spíš jde o to, jestli má vydávání CD pro začínající kapelu vůbec smysl. Pod cédéčkem je totiž spousta nedoceněné práce, a i když má kapela štěstí a jednu písničku z toho alba si vezme třeba nějaký rádio, tak stejně se to té kapele takhle pro začátek nevyplatí.
Kuba: My jsme si spíš říkali, že bychom pak zainvestovali a vydali elpíčko.
Michal: Dneska stejně v době Spotify a YouTube si většina lidí poslechne jednu písničku, nebo dvě tři, ale nezačne sjíždět celý album.
Kuba: Elpíčko má takovou přidanou hodnotu. Můžete si více vyhrát s bookletem.
Martin: EP vydáváme hlavně z důvodu, abychom ho mohli posílat pořadatelům festivalů a různých akcí, aby si nás mohli poslechnout v nějaký kvalitě.
Michal: Já si myslím, že je dobrý, když kapela na EP zkoncentruje nějaký písničky, o kterých si fakt myslí, že stojí za to. Je to rozhodně lepší, než cpát na cédéčko vatu jenom proto, aby to mělo tu stopáž. Kapela na naší úrovní spíš potřebuje prorazit s jednou nebo dvěma písničkama a díky nim si k ní lidi najdou cestu.
Kuba: Máme sice hodně nápadů, ale když z toho máme udělat nějakou písničku, tak to trvá dlouho.
Kde si vás lidi budou moct v nejbližší době poslechnout naživo?
Jindra: Konkrétně v květnu máme čtyři koncerty. 8. května v Dejvické klubovně, kde hrajeme s indie kapelou Cosmic Indians. 12. května v klubu FAMU s J!Scream a berlínskou kapelou Ponte Pilas. 17. května na Avoid floating Gallery a 25. května na Budějovickém Majálesu. Všechny akce lidi najdou na našem Facebooku.
Kuba: V létě pak nějaký festivaly, ale to je ještě v jednání.
Moc děkujeme za odpovědi a přejeme, ať se daří.
