Mandrage: Někdy jsme k fanouškům chladní, bavit se s námi nejde. Nejsme profesionálně slavná kapela

Mandrage | Foto: Tomáš Gál

Podzimní klubová sezóna se začíná rozjíždět a velké plány na ni má i přední česká popová kapela Mandrage. Co o sobě a svých životech prokecli František Bořík a Matyáš Vorda během rozhovoru v Praze?

Pětičlenná kapela Mandrage českou scénu válcuje ve velkém již od roku 2009, kdy vydala mega hit Hledá se žena na svém stejnojmenném, v pořadí druhém, albu. Letos fanouškům Mandrage vypustili už šestou desku s názvem Po půlnoci a projeli s ní půlku České republiky. Teď se chystají na dalších patnáct českých měst a ještě si odskočí i do Bratislavy. S bubeníkem a klávesistou kapely jsme si popovídali o kontaktu s fanoušky, o tom, jaké to je být fanouškem sám, o dovolených a mnoho dalším.

Čtěte také: Mandrage navazují na jarní úspěchy a na podzim vyrazí zase na turné

Co vy sami rádi posloucháte?

Franko: Já vlastně skoro neposlouchám současnou muziku. Nejvíc poslouchám asi věci vzniknuvší v období 1850-1980, to mě baví, tahle éra.

Matyáš: Já mám celoživotně nejradši rap a podobné groovové věci. A pak taneční tracky a elektroniku – třeba Justice, ty mám hodně rád. Občas si dám i muziku, která se hraje na opravdové nástroje, mám prostě taková různá období. Ale s příchodem Spotify mám pocit, že už vůbec nevím, co poslouchám, prostě si zapnu nějaký playlist a ono to jede samo. Za to se trochu stydím, že jsem líný a nezjistím si, co mi to hraje, když se mi to líbí. (smích)

Promítá se tenhle váš vkus do hudby, kterou tvoříte?

Franko: Určitě si tam každý pašujeme něco svého, ale samozřejmě jsme limitovaní jednak svým talentem a druhak tím, že nás je pět a každý jsme z úplně jiného těsta. Takže Mandrage jsou takový pelmel všeho toho, co nás ovlivňuje.

Co vám v životě dělá radost krom hudby?

Franko: Mám dceru, tou hodně žiju. A taky rád čtu a koukám na seriály! Ale to jsem si vlastně trochu naběhl, protože stejně pořád dokola koukám jenom na Doktora House, Hvězdnou bránu Twin Peaks.

Kdybyste nedělali hudbu, kam myslíte, že by vedla vaše cesta?

Matyáš: No, když jste ve stejné kapele od svých jedenácti let, tak trochu prošvihnete rozvíjení se jiným směrem. Ale chodil jsem dřív na keramiku, možná, že kdybych se na ni býval tehdy zaměřil, mohl jsem to v oboru dotáhnout daleko. Díky rodičům jsem se hodně točil okolo loutek v divadle Alfa, takže to by mě možná zlákalo. Ne být herec, ale bavily mě ty nitky a dílny a vyřezávání.

Franko: Já jsem dřív pracoval v nemocnici, to mě bavilo a vzhledem k tomu, že si neumím moc dělat kariéru, tak bych tam asi zůstal dodnes. Baví mě psaní, tak bych se taky asi snažil nějak přiživovat tím. Ale těžko říct.

Pamatujete si, jaké to bylo, když vás někdo poprvé poznal na veřejnosti?

Franko: Ono se to nepřekvapivě moc nestává. Pamatuju si, že poprvé to bylo v Plzni ve Smetanových sadech, konal se tam nějaký festival a přišla slečna, co chtěla podpis. Je to hezké, cítit se slavným, ale zas tak moc si bohužel věřit nemůžeme. (smích)

Matyáš: Občas se mi stane, že jdeme s přítelkyní a ta mě upozorní, že se na mě někdo koukal a říkal: „Jo, to je ten z Mandrage“. Takže je to spíš trochu směšné, protože když už se to stane, tak si to neužiju, protože si toho nevšimnu. (smích)

Stalo se někdy naopak vám, že jste potkali hvězdu, ze které jste byli extrémně ohromení?

Franko: Když jsem se přestěhoval do Prahy, tak jsem vyjel autem do centra a na Malostranském náměstí jsem na přechodu pouštěl Miroslava Kalouska. Tak to byl pro mě první televizní kontakt a byl jsem za něj rád.

Matyáš: Já mám celou ruku potetovanou obrázky od člověka, který se jmenuje Mcbess, a toho jsem minulý týden potkal naživo. Je to moc krásný člověk, neuvěřitelně talentovaný, ale podal jsem si s ním ruku a tím to haslo. Vlastně mi z toho bylo pak docela trapně, protože toho člověka nosím na kůži, ale nevím o něm nic a nikdy z nás asi nebudou kamarádi. Bylo to pro mě takové zrcadlo. Pokud se nám někdy na koncertech stává, že jsme třeba nějak k fanouškům chladní, tak se tímto omlouváme, protože my jsme vlastně hrozná hovada, bavit se s námi nejde a bojíme se, že na to přijdete. Nejsme profesionálně slavná kapela. (smích)

Jaký největší trapas se vám za kariéru s Mandrage stal?

Franko: Žádný největší není, ale mám vždycky pocit trapnosti z rozhovorů, což asi přijde i po dnešku. (smích)

Matyáš: Tištěné rozhovory ještě zvládám, ale když se vidím nebo slyším v televizi, to bych se propadl. Neumím se vymáčkout a vypadám jako pako. Musí být asi docela náročné si s námi povídat.

Kdy jste si udělali naposled pořádnou dovolenou a kde to bylo?

Matyáš: My jsme byli spolu! Letos s dětmi, na Mallorce u moře. Pět dní mezi koncerty jsme jedli paellu, koupali se v moři a v bazénu. Většinou lítáme v zimě, kdy je větší klid.

A dokážete opravdu vypnout a nevnímat svět, který jste nechali doma a zase tam na vás čeká?

Franko: Naprosto.

Matyáš: Bohužel ano. Já bych zas chtěl být trochu digitální nomád a umět pracovat z různých míst, protože se mi pak do toho každodenního prostředí docela těžce vrací. Myslet na to, že se za několik hodin budu místo válení na srílanské pláži s rumem a reggae někde potit na pódiu v křiváku, to se mi občas moc nelíbí.

Fotoreport: Mandrage a Jakub Ondra, 14. 2. 2018, Sono Music Club, Brno

Když už mluvíte o křiváku na pódiu, vy máte vždycky dost propracovanou světelnou show a kostýmy. Jak probíhá ten kreativní proces, když outfity vybíráte?

Matyáš: S těmi kostýmy to je docela jednoduché, protože to vždy tak nějak přirozeně vyleze z té dané desky. Když byla deska víc popová, přidali jsme disko kouli, zrcadla a flitry. Pak, když přišla kytarovka, nahodili jsme černé křiváky, protože nám to přišlo jako takový typický rokenrolový model. A světelná show jako taková, to je piplání, kterým se zabýváme doma s naším osvětlovačem u počítače. Novinky ale na podzimní koncerty úplně neplánujeme. Pojedeme tam, kam jsme se s novou deskou nepodívali na jaře a chceme, aby se nikdo necítil ochuzený!

Je nějaké město, do kterého se rádi vracíte koncertovat? Které speciálně vystupuje?

Franko: Myslím, že hodně míst má svůj vlastní charakter. Brno máme nejraději, také je vždycky rychle vyprodané. Ostraváci mají vždycky neuvěřitelnou energii, jsou takoví šílení a připravení na party. V Praze je taky fajn, ne Matyáši?

Matyáš: Jo, jsme rádi, že i když se tu děje každou chvíli něco a Pražáci si můžou dojít na kdejakou světovou hvězdu, tak se i na nás, malý kluky, přijdou rádi podívat.


Napište komentář

Kateřina Fuková
O Kateřina Fuková 204 Článků
Psát o hudbě je pro mě skvělou příležitostí, jak se zase z jiné strany přiblížit tomu, co je mým celým životem. Těžko si představím cestu autobusem bez sluchátek, týden bez zpívání a největší radost mi udělá, když mě někdo pochválí, že se v hudbě vyznám.