Kapela Suffocation z amerického New Yorku vznikla v roce 1988 a již dlouho patří ve světě brutal death metalu k naprosto stěžejním. S tvorbou skupiny byl po celou dobu pevně spojený osobitý vokál Franka Mullena, ten se ovšem přednedávnem odebral do důchodu a byl nahrazen Rickym Myersem. S letošní deskou jménem Hymns from the Apocrypha se tedy výraz kapely citelně proměnil a pro pětici muzikantů jde bezpochyby o zlomový okamžik.
Deska Hymns from the Apocrypha je ve tvorbě newyorské kapely Suffocation devátá s tím, že předcházející počiny byly poměrně rovnoměrně přijaty jako precizní a inovátorské. S novinkou je to o něco složitější už proto, že kapela poprvé nahrála nový materiál bez ikonického zpěváka Franka Mullena, jenž dlouhé roky významnou měrou spoluutvářel výraz kapely. Nahradil jej Ricky Myers, který na bojišti krvežíznivých growlerů bezpochyby patří do první ligy – plnohodnotně nahradit oblíbeného předchůdce je ovšem velmi nevděčná role. Již od titulního songu na samém začátku desky je znát, že je zpěv poněkud plochý a místy se slévá do stejné roviny se zbytkem, a to místo toho, aby jej posouval a o něco chutného obohacoval.
Čtěte také: Brutal Assault 2024 přináší další šťavnatý přírůstek do line-upu
Stranou od vokálu je nicméně muzikantská práce drtivá a podmanivá tak, jak se od kapely formátu Suffocation nejen očekává, ale spíše už také vyžaduje. Zdá se, že hudebníci nalezli rovnováhu mezi živelností své rané tvorby a technickými inovacemi (zejména co se týče občasných “výpůjček” z deathcore). Ve všech skladbách se přelévají leckdy až zdánlivě nesourodé pasáže, dramatický průběh ovšem muzikanti dali dohromady s citem sobě vlastním. Lze říci, že nalezli zlatý středobod a že se jednotlivé části zbytečně netlučou. Songy nejsou předvídatelné, zároveň ale nejde jen o nesourodé plochy nasázené vedle sebe bez hlubšího smyslu. Právě naopak – vnitřní logika hráčského i skladatelského počínání je obdivuhodná a na scéně se jí rozhodně nevyrovná každý.
Suffocation ohromují zejména souhrou, a to tím spíše, čím nápaditější jsou rytmické proměny. Důsledná práce rytmické sekce je vůbec tím hlavním, co táhne songy dopředu. Bubeník Eric Morotti nemá slitování co do barbarského důrazu, zároveň ovšem předvádí technicky těžko myslitelné výkony. Jeho svižné blast beaty jsou “naklepané” s neochvějnou jistotou a muzikant dává na odiv i svou fantazii, kterou zapojuje především při originálních (a zároveň plně funkčních a padnoucích) přechodech. Tuto kostru obaluje pružným vazivem baskytarista Derek Boyer a přestože je pod částí desky autorsky podepsaný, jeho samotná hra se místy může zdát poněkud upozaděná – obzvláště pak pod svištícími a zařezávajícími se kytarami Terrance Hobbse a Charlieho Erriga. Jako celek je deska Hymns from the Apocrypha zábavná a vyvážená, což ovšem není úplně přesné: jde hlavně o závěrečný song Ignorant Deprivation. V něm totiž pozornost strhává původní zpěvák Frank Mullen a hned je posluchačský zážitek ještě o něco záživnější. Jeho nástupce však na desce odvedl také slušnou práci a fanouškům nezbývá, než novou tvář kapely přijmout a cenit to všechno, co svědčí o jejích kvalitách.
Suffocation – Hymns from the Apocrypha
Skladby: Hymns from the Apocrypha, Perpetual Deception, Dim Veil of Obscurity, Immortal Execration, Seraphim Enslavement, Descendants, Embrace the Suffering, Delusions of Mortality, Ignorant Deprivation
Vydavatelství: Nuclear Blast
Celkový čas: 41:24 min
Hodnocení: 70%
