Green Day fanouškům naservírovali nové album, na kterém opět potvrdili, že ač stárnou, nebojí se šlápnout do pedálů a nadále servírují vzdušný punkrock. Vyhnuli se experimentům, věhlasným hostům a jednoduše ze sebe bez nějakých příkras vydali to, co umí nejlépe. Právě to ale zároveň dodává celému albu na atraktivitě.
U amerických Green Day už jsou čtyři roky něco jako zajetá dodací lhůta, po které vpustí do světa svou novou nálož hudby. Ani v nejnovějším případě tomu nebylo jinak. Desku Father of All Motherfuckers vydali na počátku roku 2020. Necelé čtyři roky vystřelili do světa nejnovější počin nazvaný Saviors, který si můžete pouštět do uší od 20. ledna. Album je složené z patnácti songů, které se prostřídají během pětačtyřiceti minut. Už před vydáním jsme si mohli poslechnout ochutnávky v podobě The American Dream Is Killing me (ta spolu s videoklipem vyšla ještě před Vánoci jako úplně první). Po ní následovaly Look Ma, No Brains, One Eyed Brains! a Dilemma. Už z této trojice bylo poznat, že kalifornský trojlístek nebude nijak experimentovat a pojede si ve svižném punkrocku, který mu sedí nejlépe.
Čtěte také: V Praze potřetí zahrají King Gizzard and the Lizard Wizard
Muzikanti po několika letech navázali spolupráci s Robem Cavallem, jenž s nimi nahrál nejzásadnější desky, se kterými dobyli svět – Dookie (1994) a American Idiot (2004). Právě v Saviors z nich vybírá to nejlepší, a deska se tak stává jejich pomyslným nejmladším sourozencem. Předchozí Father of All Motherfuckers bylo dobré a zvučné album, ale jako kdyby mu něco chybělo. Na Saviors je frontman Billie Joe Armstrong opět správně vytočený, opírá se do USA a kritizuje fungování své rodné hroudy: jak doslova zpívá v pilotní skladbě, “Zabíjí mě tenhle americkej sen.” Mimo jiné řeší také genderovou problematiku, kterou aktuálně velmi hojně řeší dospívající generace.
Čtěte také: Ed Sheeran vyprodal hradecký Park 360 a přidává další koncert
Album otvírá již zmiňovaná The American Dream Is Killing Me a hned na začátku máme pocit, že z přehrávače hraje jakási delux verze desky 21st Century Breakdown. Hned poté však přichází na řadu další pecka Look Ma, No Brains!, která přináší nádech kompilace Shenanigans z roku 2002. Zpátky do minulosti nás přivádí i třetí skladba Bobby Sox, s níž se ocitáme v Dookie éře. Píseň je jednou z nejpovedenějších nahrávek celé desky. Billie Joe v ní navíc řeší bisexualitu, pomyslně se otáčí na teenagery dnešní generace a upozorňuje na genderovou problematiku. V textu zní věty “Budeš moje přítelkyně? Budeš můj přítel?”, z kterých můžeme posoudit sami. Celý zpívaný projev zní strašně naléhavě a nebude k údivu, když se nachytáte u toho, jak song posloucháte popáté za sebou. V Dilemma nás zaujme tvrději posazená kytara hned na začátku, jež skvěle funguje s jemně zpívaným vokálem. 1981 je svižná vypalovačka, co probere všechny ty, kteří u předchozího songu lehce poklimbávali. Coma City je o chaosu a střelbě na měkké cíle, přičemž těchto událostí je celá Amerika plná. Zpěvák v písni zpívá o tom, že ačkoliv všude vládne chaos, lidé se raději zabarikádují doma a dělají, že se venku nic neděje.
Goodnight Adeline může být spojována s loučením se starým životem, kdy se po večerech pilo a ráno bojovalo s kocovinou. Frontman této kapely před lety přiznal, že tímto způsobem žil, a v textu se s tímto stylem loučí. Adeline je také název ulice v Oaklandu, kde celá skupina se svými rodinami žije; v této oblasti je spousta barů vybízejících k nočnímu životu. Kapela před lety vlastnila i label s tímto názvem, pod který patřila i oděvní značka. Skladba Suzie Chapstick naopak velmi připomíná sedmdesátkový rock. Za zmínku určitě stojí i Father to a Son – jde o baladu věnovanou zpěvákovým synům, v níž se jim vyznává slovy “Ano, udělal jsem pár chyb, ale nezlomím ti srdce.” Nádherná nahrávka skutečně chytne za srdce nejednoho rodiče a aby zněla citlivěji, nechybí jí ani smyčcová linka. Patnáctku skladeb uzavírá Fancy Sauce. Ta v první chvíli zní trošku jako ukolébavka na konec, ale také se dočká gradace.
Čtěte také: Příští rok se můžete těšit na Nickelback, kteří přijedou v červnu
Ano, není třeba tvrdit, že album by mohlo být ještě o něco lepší, vyladěnější či svižnější. Green Day tady rozhodně neriskovali, šli takřka na jistotu a nahráli prostě to, co jim sedí nejlépe bez toho, aniž by experimentovali. Nenajdeme zde žádné rockové opery jako na American Idiot. Tento postup byl ale vybrán dobře, protože jen díky tomu vzniklo tak celistvé album, jakého jsme se od kapely nedočkali několik minulých let. Celý svět může pozorovat, že je Amerika (a nejen ona) v rozkladu a z tohoto trojlístku punkrockových matadorů zní podobný vztek jako v případě již několikrát zmiňovaného Idiota. Jako kdyby nespokojenost s nefunkčním státem v tomto směru potřebovali k tomu, aby složili přesně něco, co má šťávu. Už po první ochutnávce musí posluchač uznat, že tahle deska se vážně povedla. Zůstává v uších a přichází chuť pouštět si ji znovu a znovu.
Green Day – Saviors
Skladby: The American Dream Is Killing Me, Look Ma, No Brain!, Bobby Sox, One Eyed Bastard, Dilemma, 1981, Goodnight Adelina, Coma City, Corvette Summer, Suzie Chapstick, Strange Days Are Here top Stay, Living in the ’20s, Father to a Son, Saviors, Fancy Sauce
Vydavatelství: Reprise Records
Celkový čas: 46 min
Hodnocení: 90 %
