Druhý únorový týden začal černě. Do Prahy totiž 10. února nezavítal nikdo jiný než slavní Depeche Mode. Ve vyprodané O2 Areně v rámci turné k desce Delta Machine odehráli svůj devátý pražský koncert a coby support tentokrát představili nadějný projekt The Soft Moon.
S výběrem supportu pro zimní etapu Delta Machine Tour měli Depeche Mode opět šťastnou ruku. Stejně jako v případě CHVRCHES, které přivezli do Prahy vloni v létě, vybírali mezi novými nadějemi elektro scény. Tentokrát sáhli po The Soft Moon, zázračném post-punkovém projektu Luise Vasqueze z Oaklandu, a byla to trefa do černého. Na jedné straně léty otřískaný super band, nabízející záštitu, na druhé straně zvukově spřízněná vycházející hvězda, dodávající mu na lesku. Takhle nějak by měl výběr supportu vypadat! I přesto však měli The Soft Moon na společných prknech s Depeche Mode k dokonalé symbióze daleko. Bohužel narazili na stejný problém, jako obvykle všechny kapely vystupující před Depeche Mode, kterým je nevyhnutelný střet s jejich fanoušky. DM fans jsou totiž mírně řečeno velmi konzervativní (menšina, pro kterou to neplatí, promine) a jediným akceptovatelným předskokanem by pro ně byli leda Depeche Mode samotní, nebo třeba takoví Tears for Tears, Alphaville či Erasure (hodně možná).
A tak se (jako vždycky) bučelo, pískalo a házely oči v sloup, ještě než se Vasquez s doprovodnými muzikanty vůbec objevili před zpola zaplněnou halou. Předskakovat Depeche Mode je zkrátka medvědí služba! A přitom The Soft Moon se vážně snažili. Pravda, mohli být při vyjednávání dočasného příměří s fanoušky o něco diplomatičtější, proč ale, stejně by to nemělo smysl. Raději si udrželi svoji tvář. Post-punková kapela má být ledově chladná, nedostupná, a přesně takoví taky The Soft Moon byli.
The Soft Moon vystoupili na pódium s chytlavým mixem něčeho starého, vypůjčeného (recyklují převážně Joy Division, Suicide, Kraftwerk) a zpropadeně temného. Během půlhodinky skřeků, hluku a střídání dvou strun se dvěma klávesami ve dvou rytmech předvedli, v čem tkví síla jednoduchosti pust-punku. Odhalili ale i jeho slabější stránky. Minimal animal v podání The Soft Moon přeci jen nebyl po celou dobu nejkonzistentnější (zejména ve chvílích, kdy stáhli nebo úplně vypustili jinak bohatý elektro background) a navíc akustika O2 Areny jim zvukově nešla úplně na ruku. Pokaždé, když ale začali ztrácet dech, dokázali se zas rychle dostat zpátky na koně. Vrcholem jejich vyměřeného času pak byla závěrečná vypalovačka, jako jediná výslovně uvedená (skromně, slovy ,,tohle je náš poslední song”), při které se Vasquez odporoučel od mikrofonu a rozjel to na perkuse. Drum sesssion na rozloučenou si The Soft Moon hodně spravili reputaci, a i když se fanouškovská obec Depeche Mode nenechala strhnout k výraznější reakci, bylo vidět, že se bavila a The Soft Moon nakonec splnili svoji misi. Přežili a byli objeveni!
Depeche Mode mají poladěné všechno do posledního detailu, a tak po odchodu The Soft Moon z pódia neriskovali ochladnutí O2 areny ani o stupínek. Místo toho udržovali teplotu na bodu varu pečlivě vybraným techno setem. Během něho proběhla poslední zkouška zvuku, pódioví osvětlovači vyšplhali na svá místa a od tohoto okamžiku už běželo všechno jako vždycky s minimálními odchylkami od zajetého schématu. Všechno šlapalo jako hodinky, počínaje nástupem na pódium, doprovázeným fanatickým uvítáním, přes obligátní striptýz a letadélka Davida Gahana, komorní vložku Martina Gorea, několik zdrženlivých pokynutí Andyho Fletchera fanouškům až po přeměnu haly v gigantickou mořskou sasanku, rozpohybovanou do rytmu Never Let Me Down Again.
Vtírá se otázka, co je na koncertech Depeche Mode teď na prahu další dekády jednadvacátého století, když svoji show za třicet let vystupování dotáhli téměř ke strojové dokonalosti?! Odpověď na ni je nasnadě. Fascinace kultem je mocná čarodějka. Depeche Mode jsou továrnou na emoce a ve svém zlatém fondu mají repertoár, který zlatem nevyvážíte. Kromě toho, že hity jako Enjoy the Silence, I Feel You nebo Personal Jesus vyvolávají absolutní nadšení z hudebního zážitku, zároveň v lidech probouzí zvláštní druh sounáležitosti, která je nutí přijít znovu a být svojí srdcovce na blízku. Požitek z obojího je však bohužel při koncertech Depeche Mode značně znehodnocen mimořádnou neohleduplností fanoušků, kteří se ze samé lásky často neubrání vše ohlušujícím pokusům o zpěv a jiným projevům. Na druhou stranu se jim ale nedá upřít to, že umí udělat atmosféru a při troše nadhledu se vám je nakonec podaří vytěsnit.
Strhující byla jako vždy doprovodná video projekce z dílny Antona Corbijna, který už dávno platí za pomyslného dalšího člena kapely. Ta by bez debaty zasloužila samostatné DVD vydání. Kromě záběrů kapely a barevných abstraktních motivů tentokrát sestávala mimo jiné z geniálních statických záběrů nahých dívčích těl nebo žonglování & fire show. Nádhera!
Setlist koncertu od léta nedoznal výraznější změny. Na úvod zazněly písně z aktuálního alba Delta Machine, Welcome to My World následovala Angel, při které David Gahan jako posedlý křižoval pódium sem a tam. Poté zazněly staré a ještě starší singly Walking in My Shoes, Precious a Black Celebration. I v dalším bloku Depeche Mode přeskakovali z desky na desku. Přihodili Behind the Wheel nebo Policy of Truth. Martin Gore dojal intimní Slow a Blue Dress. Delta Machine byla zastoupená i Should Be Higher a romantickou Heaven. Highlightem byla lehce upravená verze Pain I’m Used To z alba Playing the Angel, kterou Depeche Mode odehráli ve zrychlené, notně přebasované podobě, a prodloužená Personal Jesus okořeněná lascivním striptýzem nestárnoucího Gahana. Přídavkovou část zastoupily klasické rozlučkové věci, komorní But Not Tonight, hypnotická Halo, taneční vykopávka Just Can’t Get Enough, elektrizující I Feel You a notoricky známá Never Let Me Down Again. Po ní přišly na řadu už jenom slzy dojetí, nákup předražených suvenýrů před arénou, nekonečné čekání na metro a pro někoho možná afterparty. Další dlouhé čekání na velký návrat Depeche Mode může začít. Tentokrát bude rozhodně podstatně delší než posledně!
