Alt-rocková kapela The Hunna má za sebou dvě úspěšná alba a loni je dokonce přijela představit do pražského Café V lese. Tam vystoupila s novým singlem, který napovídal jistou změnu kurzu žánrového rozpoložení skupiny. A to předně přechod z rock’n’rollové sféry do komerčnějšího rázu, jaký zaznamenává čerstvá deska I’d Rather Die Than Let You In.
Hned v úvodu budí intro One Hell Of A Gory Story… svou hororovou atmosférou velká očekávání, a to především slovy „I don’t think you’re ready for this.” Tuhle jistotu sálající z intra ovšem následně potopí song I Wanna Know, čímž nám The Hunna ukazují skutečnou náturu alba. Singl kapela představila i na loňském koncertě v Praze a jde o jeden z nejméně unikátních počinů této party – od slabých a nevýrazných vokálů (ty naopak dříve dokázaly vždy chytit za srdce) až po repetitivní text a otravný rytmus.
Čtěte také: ZAOSTŘENO NA: The Neighbourhood i MGK se představují na aktuálních deskách v nové hudební podobě
Dalším singlem je Young and Faded a na něj navazuje Dark Times, přičemž oba jsou opět nevýrazné svým povrchním textem, ovšem hudebně konečně plní očekávání alespoň částečně. Rozhodně dávají posluchači na chvíli pocit, že přichází něco lepšího a deska se teprve začíná rozjíždět. Mimo to na nich zní zpěvák Ryan Potter o sto procent lépe než na I Wanna Know.
One Second Left začíná jako první vyloženě autotunový track a na moment zní jako parodie právě na používání autotunu. Podobně ironicky působí následující Lost. V případě obou songů tak ničí veškerou chuť na opětovný poslech. Především v těchto místech alba převládá přeprodukovanost a naprostá ztráta osobitosti či hudební svéráznosti. To souvisí i s lyrickou nijakostí, jak naznačuje další skladba One Day You’ll Thank Me. Slova „You better without me” slyšíme v muzice prakticky neustále a možná by takovému tématu stačilo dát trochu originálnější pojetí. Jinak totiž postrádá veškerý emocionální dopad.
Píseň If This Is Love obsahuje podkres jako vystřižený ze soundtracku k filmu Věčný svit neposkvrněné mysli a je jen jemným doplňkem nejdříve tichého duetu Pottera se zpěvačkou phem, který pak spěje do kvalitního hudebního klimaxu. Díky tomu je rozhodně jedním z nejsilnějších míst desky. Možná také nemá co nabídnout do kreativity po textové stránce – „If this is love, I don’t want it” je opět něco, co slýcháme pořád – ovšem na nic víc než na duet o zlomeném srdci si to ani nehraje. A proto funguje. Anything is Better Than Nothing ovšem znovu naváže otravným autotunem, přičemž z refrénu sálá touha znít jako něco, co by pasovalo na desku amo od Bring Me The Horizon. To není nutně špatné znamení, naopak refrén je to jediné, co na skladbě vyčnívá.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Oliver Sykes z Bring Me The Horizon a jeho nejvýraznější kolaborace napříč hudební scénou
Na featu k songu Cover You se objevuje Travis Barker z kapely blink-182, ale jeho osobitost se již začíná také pomalu vytrácet, když nyní kolaboruje s velkým počtem interpretů, a tak zde není jeho vliv zvlášť znát. Píseň ovšem obecně není nijak výrazná, až na vlezlé odsekávání slov v refrénu. Titulní track má poté největší ambice – od kytary, jež se zřejmě snaží trefit styl Rage Against The Machine, po rádoby hluboký text – ale nakonec je jedním z nejvíce zapomenutelných songů.
Čtěte také: TIP REDAKCE: 6 alternativních videoklipů, od kterých se nebudete moci odtrhnout
Píseň Horror pak zaznamenává vrchol desky. Autotune je konečně použit jen tak akorát, aby opravdu fungoval v kombinaci s energickým a zpěvným refrénem, a skladba obsahuje dobře strukturované a hudebně sepnuté sloky i bridge. Text se zabývá nebezpečím klimatické změny a psaní o společenských problémech jde The Hunna očividně o něco lépe, protože i lyricky se jedná o nejsilnější track.
Zvolit Johna Feldmanna jako producenta desky už samo o sobě vypovídalo o tom, že kapela nechtěla ani tak další rock’n’rollovou desku, jako spíš komerční flák po vzoru Fall Out Boy nebo Twenty One Pilots. Minimálně druhým zmiňovaným ovšem různé produkční hrátky vychází velmi dobře, zatímco The Hunna v této formě zní frustrovaně napříč celou deskou. Právě Josh Dun z Twenty One Pilots se podílel na skladbě Dark Times, Pete Wentz zase na One Second Left. Přičtěte k tomu, že dle The Hunna byl jednou z hlavních inspirací pro tento projekt dokonce The Weeknd, a je jasné, odkud jejich nynější žánrový rozměr vychází. The Hunna se však ve vzhlížení k těmto umělcům nějak ztratila, protože spojit tyhle vlivy s touhou po rock’n’rollu nezafungovala.
Recenze: Machine Gun Kelly albem Tickets To My Downfall dokazuje, že pop-punk ještě neumřel
Některé desky jsou na povrchu prázdné a pod slupkou najdete leccos, co vás nutí se k nim vracet. V případě této řadovky je to obráceně – čím více se díváte pod povrch, tím více vnímáte neochotu kapely vám nabídnout špetku něčeho individuálního. Určité uznaní si skupina zaslouží za to, že se pustila do méně probádaných prostor vlastních schopností. Ty ovšem přecenila a utápí se v hořké bezútěšnosti pokusu o hudební progresi.
Kapela The Hunna nikdy nevynikala extrémní originalitou, ovšem při obou minulých pokusech byla znát jejich rocková duše. Ať už šlo o populární záležitosti typu Bonfire nebo zapadlejší songy jako Mother, vždy obsahovaly obrovskou dávku emocí a energie. Nemluvě o tom, jaká chytlavost je pokaždé provázela. Kvůli tomu si mohl posluchač snadno zamilovat většinu písní, zatímco I’d Rather Die Then Let You In je naopak jedna z nejzapomenutelnějších desek letoška. Několik vyčnívajících momentů po instrumentální stránce nedokáže vynahradit přeprodukovanost, ztrátu osobitosti, přehnaný autotune a skladby na stupnici od úmorných až po otravné.
The Hunna – I’d Rather Die Than Let You In
Skladby: One Hell Of A Gory Story…, I Wanna Know, Young and Faded, Dark Times, One Second Left, Lost, One Day You’ll Thank Me, If This Is Love, Anything Is Better Than Nothing, Cover You, Horror, I’d Rather Die Than Let You In
Celkový čas: 32:25 min
Vydavatelství: LMW Records
Hodnocení: 40 %
