Na svém megakoncertě v pondělí 25. listopadu skupina Nightwork údajně naposledy předvedla, co umí. A že toho nebylo málo!
Již notně dlouho před zahajovací dvacátou hodinou se okolí pražské O2 areny hemžilo nedočkavými fanoušky. Ti si dnes přišli vyslechnout možná opravdu poslední živý koncert skupiny Nightwork, která před pár lety rozvířila klidné vody české hudební scény.
Jako předskokana si kluci vybrali Adama Mišíka, mladého nadaného herce a hudebníka, který se snažil diváky připravit na hlavní program. Ten začal přesně ve tři čtvrtě na devět, kdy Nightwork rozbalili první pecku a pak už jen nabalovali jednu po druhé. Dynamické tempo si koncert udržel po celou svou dobu, tedy nabité dvě hodiny. Zaznělo na dvacet písniček z průřezu jejich sedmileté éry, včetně několika novinek z posledního alba Čauki Mňauki.
Obrovské překvapení nás čekalo přibližně v půlce koncertu. Na vyvýšené části pódia se k údivu všech objevil Leoš Mareš, a to přímo ve svém příznačném kožichu. Při nonšalantním sestupu k divákům za plynulého hudebního přechodu oprášil svá Tři slova. Aby si svůj výstup užil ještě víc, vrhl se i s mikrofonem mezi jásající diváky, kteří si jej posílali stále hlouběji. V tu chvíli na něj zpěvák Vojta Dyk začal vyzpěvovat: „Vrať se mi zpátky,“ načež mu Leoš na rukách fanoušků odpovídal: „Už jdu!“
Druhým hostem byl Ondřej Soukup, který si přišel za svým synem na pódium zahrát Slunce v duši. Kontrast bílého oděvu s černou baskytarou byl působivý, a i když hráč sám vypadal dost nervózně, prsty mu po pražcích lítaly jedna báseň a odcházet mohl myslím docela spokojen.
Jak už jsme u této kapely zvyklí, jejich vystoupení není jen o dobré hudbě či bohatých doprovodných efektech. Dostalo se nám show ve všech směrech. Již po třetím songu, jímž byl za poslední dobu dosti hraný Signál, kluci zabrousili do repertoáru Kryštofů a Jarka Nohavici. Některým písním se rozhodli dát nový vzhled, a tak například coververze Gottovy Máji dostala ještě svou vlastní disco část.
Ačkoli je tato zábavová kapela, jak sami sebe nazývají, v podstatě složena z profesionálů hudebních či hereckých, lze říci, že i zde, stejně jako u mnohých kapel, hraje zpěvák prim. Dykovo hlasové umění a charisma tvoří většinu toho, čím se Nightwork skví, alespoň pro mě. Studiové verze písniček protkával různými variacemi, tóninovými přechody, melodickými vsuvkami, nemluvě o zdařilém napodobování zvuků vůbec ne lidských. Celý večer prokládal také svými glosami a písňovými průpovídkami. Na paškál si bral politickou scénu, hudební kolegy a třeba i fotbal.
Po slavných Teplácích se s pozdravem čauki mňauki rozloučili a odešli. Naštěstí ne zcela, neboť koncertní hala se začala otřásat nesouhlasy nenasytných fanoušků. A tak se navrátil Dyktátor a s ním i Gang Bang. Poté ještě přišla na řadu děkovačka a nástup přibližně třicítky rodičů a přátel školy. Závěrem tento sbor zapěl lehce sentimentálně bluesovou novinku, jejíž název je zároveň názvem tour i posledního alba, tedy Čauki Mňauki.
Přišlo nás přes třináct tisíc. Bavili jsme se. Věřím, že stejně jako já i spousty dalších fanoušků budou doufat, že si to kluci s tím definitivním odchodem přece jen za čas rozmyslí a opět nám přinesou kus nekonvenčnosti a recese v hudebně-dramatickém podání.
