Výjimečnou událost, Petrof Jazzpiano Festival, která se tento týden až do čtvrtku koná v pražském Jazz Docku, působivě otevřel fenomenální klavírista Tigran Hamasyan.
Jako skromný vzezřením i projevem, ale o to temperamentnější při hře na nástroj, který se stal osudovým pro jeho kariéru i celý život, se včera teprve šestadvacetiletý Tigran Hamasyan poprvé představil Praze. Sólový recitál korunního prince moderního jazzu se ukázal být nejen ideální volbou pro zahájení přehlídky klavírního umění, která se tento týden v Jazz Docku odehrává, ale pro mnohé také začátkem velké hudební lásky. Tigran Hamasyan oslnil a nezapomenutelně se otiskl do uší a srdcí všech, kdo naslouchali.
Talentovaný klavírista arménského původu, který v rámci propagace posledního alba Shadow Theatre zpravidla vystupuje obklopený špičkovými doprovodnými muzikanty, si pro Jazz Dock připravil o něco komornější program. Slovo komorní však zasluhuje velké tučné uvozovky. Prestižními cenami ověnčený Hamasyan, ač zcela sám na pódiu, dokázal plnohodnotně zastoupit roli několikačlenného bandu. Do Jazz Docku usedl s arzenálem vybavení, na které díky své mimořádné zručnosti vykouzlil škálu zvuků kytar, bicích a dalších imaginárních nástrojů, téměř k nerozeznání od skutečných. Během zhruba dvouhodinového vystoupení rozezněl všechny klávesy (i struny) výstavního exempláře z dílny PETROF, odbíhal k rhodes pianu nebo melodice a při tom všem si bohatě vypomáhal elektronickými efekty.
Pozorné publikum Jazz Docku mělo tu čest zažít bez nadsázky sto plus jedna tváří Tigrana Hamasyana a každé z nich se nemohlo nabažit. Usměvavý Hamasyan dostál své pověsti všestranného umělce a vizionáře bortícího hranice žánrů i kultur, a to s přirozenou lehkostí, která nepřestává fascinovat. Hudební svět Tigrana Hamasyana překypuje neodolatelnou pestrostí a krásné je na něm především to, že ať již rozehrává složité jazzové variace, nechává se unášet etnickými vlivy svého rodného kraje, nebo zabrousí do ryze moderních vod elektroniky, nikdy se nestává do sebe uzavřeným a každý je do něho vítán. Právě (a nejenom) odtud také pramení Hamasyanova mimořádná popularita i mezi nejazzovou částí publika.
Tigranova zastávka v Praze se odvíjela podle osvědčeného koncertního modelu, ve kterém byly zastoupeny především intimně laděné skladby z předchozí nahrávky A Fable, notná dávka improvizace, ale i osobité podání klasiky z vypůjčeného repertoáru. Pražským příznivcům nabídl například temně epickou verzi melodie z Disneyovy Sněhurky Some Day My Prince Will Come, na jemnocit přítomných zahrál v Mother, Where Are You, a to, že se introvertní Tigran nebojí experimentování, dokázal vydatným zařazením beatboxu (například v zurčivé What The Waves Brought). Právě posledně jmenovaná skladba může být vhodnou demonstrací Hamasyanova talentu pro nenásilné skloubení tradičního světa s moderním, míněno v tom nejširším slova smyslu. Je neskutečné, že jeden člověk v jednom místě a čase dokáže s nenuceností sobě vlastní přejít od lidových nápěvů až ke strojově přesnému beatboxu, vyměnit náročná jazzová schémata za taneční diktát, jenž předčí nabídku běžné klubové scény, a to vše v organické harmonii, která nejen, že neruší, ale nutí podlehnout. Tigrane, děkujeme Ti, bylo to krásné!
