Dan Bárta: Pro někoho, kdo se zaobírá experimentální hudbou, jsme mainstream jako fík

Dan Bárta (2019) | Foto: Jan Tran, MonsterMusic

Dan Bárta & Illustratosphere po letech potěší své fanoušky novou deskou. Ta spatří světlo světa už 13. března a hned den poté zahájí kapela celorepublikové turné, během kterého proběhne i křest v pražském Divadle Archa. Jak vznikaly některé písně, co dalo kapele nevíce zabrat a kde se vidí za dalších 10 let? To i mnohem více nám v rozhovoru prozradil zpěvák Dan Bárta.

Už za pár dní nás čeká vydání nového alba uskupení Dan Bárta & Illustratosphere. Jeho název bude znít Kráska a zvířený prach. Jak jste k takovému názvu došli, co znamená?

Za těch šest let mezi poslední deskou a tou novou jsem si řekl, že už by bylo vhodný vymyslet něco jinýho, než nějakou slovní hříčku typu Illustratosphere, Animage nebo Entropicture, která sama od sebe potřebuje odinterpretovat.

Od poslední desky se mi narodil syn, umřel mi táta, dospívá mi dcera, oženil jsem se a to všechno jsou věci, kdy mé mužství víří okolo několika krásek, který jsou většinou tři, aby to fungovalo, tedy máma, žena a dcera – a naproti tomu táta, já a syn. Jsou tam písničky, co se toho nějakým způsobem dotýkají a ten název mi přišel případnej i hezkej – i s tím výhledem, že to slovní hříčka samozřejmě zase je.

Rozhovor (2019): Dan Bárta: Unavenému se mi hraje lépe, hlavu pak nezaměstnávají kraviny. Palác Akropolis je pro nás domovská scéna

Pracovali jste i s jinými verzemi názvu?

Ne. Stejně to bylo i v rámci Maratoniky, Entropicture a Animage – mám v podstatě vymyšlenej nejdřív název a trochu koncept obalu a teprve potom k tomu začnu dostrkávat ty písničky a jejich texty. Nezačínáme úplně z nuly, písničky a demáče většinou nahozený máme, ale deska jako taková se většinou začne zpracovávat, až když je název jasný. Sice ho tajím, někdy i roky, ale to nevadí. (smích)

Musím přiznat, že i Illustratosphere byl původně jen název desky a já jsem to chtěl původně koncipovat tak, že by každá deska byla jiná a pokaždý by tam byl jiný set muzikantů, kteří společně stvoří nějaký svět a ten svět se nějak jmenuje. Nakonec to nevyšlo, lidi to vzali jako název kapely a tím, že jsme spolu zůstali, se to tak nějak stalo, i když jsem to tak původně nemyslel.

Upoutávka na nové album tvými slovy sděluje, že deska nebude nijak žánrově vyhraněna a že se posluchači mohou těšit i na několik experimentů. Vzhledem k předchozí tvorbě Illustratosphery a třeba ke tvé spolupráci s beatboxerem En.Dru, co se ve tvém podání dá vlastně ještě považovat za experiment?

Jsou to věci, který se týkají skladby písní – máme tam pár písniček, co mají lineární tvar, takže to není prostě sloka – refrén – sloka – refrén, ale jde to odněkud někam. Máme tam i duo s Robertem Balzarem, kde jsou všechny ostatní nástroje dodělaný bokem, ale je to přiznaný, protože jsou to samý elektronický a klávesový zvuky. Takže je tam pár takhle jinejch zvukovejch koláží.

Pro mě to slovo „experiment“ znamená, že když něco děláme, řekneme si: „Pojďme to zkusit tudy, pojďme zariskovat tímhle směrem.“ Ale samozřejmě pro někoho, kdo se zaobírá experimentální alternativou na bázi náhody, je to mainstream jako fík.

Dokázal bys nějak popsat, jak vytváření alba probíhalo? Od vydání Maratoniky uběhlo už skoro sedm let, znamená to, že jste třeba čtyři roky přemýšleli, co budete dělat, potom tě napadl název a následoval obrovský tvůrčí výbuch, ze kterého se stala Kráska a zvířený prach?

To ne. (smích) Filip měl připravený nějaký písničky, já měl nějaký náčrty, tak jsme to začali jeden druhýmu pouštět a občas to toho druhýho chytlo tak, že si představil, co by tam hrál. Takže se to dělo takovým běžným způsobem, že se to dá do pohybu a pak jednou za pět měsíců najdeme jeden den, kdy se sejdeme a začneme na tom dělat a zároveň víme, že na to máme třeba pět a půl hodiny, než musíme odvézt nebo přivézt děti ze školy.

Tímhle to samozřejmě ironizuju, ale je fakt, že toho společnýho času s ohledem na všechny další věci ubývá. Našinec už prostě není ten pětadvacetiletej frajer, kterej ví, že nic než jeho písničky na světě nemá smysl. Teď už samozřejmě víme, že má, ale neumíme si s tím moc poradit. (smích)

Vždycky se prostě sejdeme, něco si k tomu řekneme a ono se to postupně nabaluje, takže toho materiálu je pak docela dost a když si do toho ještě dvakrát třikrát v tom studiu zaexperimentujeme, tak to tam dokopem. Vychází to letos, nahráno, smícháno a ošetřeno to bylo leden až leden.

Čtěte také: Dan Bárta & Illustratoshpere ve vyprodané Akropoli (ne)představili nové album

Co vám při vytváření nové desky dalo nejvíce zabrat?

Komunikace. Abychom dokázali některý věci udělat včas a abychom věděli, v jaký fázi se nacházejí naše domácí úkoly. Párkrát se nám stalo, že jsme na něčem dělali paralelně, aniž bychom se domluvili a ten výsledek se dostal do tak odlišných tvarů, že jsme se zase museli vrátit ke společnému předku a začít znova. Ale myslím si, že se to děje všude.

Pokud chce člověk zachovat tvůrčí svobodu jednotlivých členů, každý z nich potřebuje prostor, každý vnímá jinak pracovní tempo a čas a ty věci se odráží na jednotlivým výsledku. I když je to vlastně paradoxní, že si u některých písniček může posluchač říct, že ten hudební doprovod je velice minimalistickej, ale on nemá vlastně šanci slyšet, co všechno v tý písničce už není. Každopádně některý ty cesty byly docela dlouhý.

Jak se vlastně rodí běžná Illustratospheří skladba?

Jsou tři cesty, které jsou pro Illustratospheru typické. Třeba úvodní písnička desky, Má němá tvář, je standardní skladatelský postup Filipa Jelínka. To znamená, že on má nápad a jelikož má hudební vzdělání, dokáže si ten nápad zanalyzovat pomocí jazyka not a rozpracovat ho tak, že ho přinese víceméně hotový. Já od něj dostanu demo, kde jsou všechny věci víceméně tak, jak budou znít a mým úkolem je se tu melodii naučit, na třech místech do toho Filipovi vlézt, trošku se zamyslet nad obloukem písničky – víc ho vyklenout, což je moje specialita, pak to celý otextuju, kluci se naučí své party a pak to jdeme sehrávat dohromady, kdy se tomu vychytá ještě pár much a pak je to hotový.

Druhá možnost je, že já mám melodii s textem – jenom ten oblouk, ale nic okolo toho. Pak to jeden zharmonizuje, já mu řeknu, že myslím, že tenhle akord je ještě blbě, do toho vleze druhej, chvilku se o tom bavíme, já už nevím, co jsem předtím chtěl a už se v tom nevyznám a nakonec to dopadne tak, že jen rozeznávám, kdy se to víc blíží tomu, co si myslím, že ta věc je. Takže je to taková archeologie. A nakonec to dokopeme do tvaru, kdy se všichni shodneme na tom, že chápeme, jak jsem to myslel a konec se dá Filipovi a řekne se mu, ať to dodělá. A ten to chudák musí za asistence autora vyvážit, vybarvit a nalakovat.

A potom je třetí možnost, a to je taková organika, že Filip nebo já nebo někdo přineseme ještě nehotovej nápad, každej se k tomu nějak vztáhne a začne se to hledat a rovnou hrát. A tím se to organicky nějak dosloží do tvaru, na kterým se participuje celá skupina. Většinou to začneme v triu – já, Filip a Míra – a rytmika, Robert s Martinem, pak nabízí, jakým způsobem se to rozpohybuje, ukotví a tak, jestli to bude spíš křehký nebo spíš mazaný, nebo jestli to bude prostý, nebo filigránský a tak… Vlastně i tohle je do jistý míry experiment.

No, a postupně se přidává čtvrtá cesta, že přinesu něco jako náčrt, že mám ucelenější představu o skladbě a tak, že se snažím, jako chlapci, tu představu podomácku nahrát jako demo – a tím ji vyjevit. Mám tam sice spoustu chyb, je to náčrt, ale jde o atmosféru a plán. Ale slovník kapely to nesporně obohacuje, zvlášť, když na něčem umíněně trvám. (smích)

Na desce se bude nacházet i jedna píseň ve slovenštině, jak se tam dostala?

Před čtyřmi, pěti nebo šesti lety chtěli Monkey Business jako hosta Richarda Müllera a zeptali se, jestli bych jim nenapsal text. Tak jsem napsal text a nakonec z toho sešlo. A já jsem na ten text před dvěma lety zase přišel a zjistil jsem, že mě docela baví. A Filip shodou okolností přišel s takovou kulhavou písní, to jsou zase jeho experimenty, která ve mně, asi svou náladou nebo zvukem, nevím, evokovala sídliště v Petržalce za raných YPS nebo tak něco, tak jsem to dopsal a zkusil jsem to, jestli to půjde dohromady.

Musel jsem tím rytmem i tou slovenštinou dost prokličkovat, ale přesto to stálo za to, takže jsem ten text dopsal a udělali jsme s Filipem takovou věc, kterou Martin krásně uchopil a zahrál a která je zábavná tím, že je ve slovenštině. A je to dobrej, na nás trochu neobvyklej tvar.

Dva texty jsou pak psané anglicky, už minule jsi však zmiňoval, že anglicky sám nepíšeš a že ti s angličtinou pomáhá tvá žena. Stojí za těmi to texty také její spolupráce?

Jasně, píšeme spolu. Myslím, že Bětka zná mě a ten můj svět a já jí můžu věřit, takže se tak nějak doplňujeme. Jeden ten text napsala Bětka, jeden jsem napsal víceméně sám a nechal si ho opravit, aby měl gramatickou hlavu i patu, a doplnit nějakýma zajímavějšíma metaforama.

Mimochodem, nedávno mi došlo, že spoustě lidí už asi 20 let vykládám, že bigbeat nehraju, protože mě ta muzika přestala oslovovat. Ale když jsem si nedávno zahrál s Michalem Pavlíčkem a pár velmi šikovnejma mladejma klukama, došlo mi, že to vlastně může být úplně jinak. Že možná zpívám ty svoje texty v Illustratospheře a nemám v sobě už to nutný pnutí, abych mohl textovat bigbeat. Ale když si u těch tvrdších přímočařejších nebo expresivnějších věcí vezmu na pomoc angličtinu, dost se mi uleví.

Napsat bigbeatovou písničku, to vlastně není takový problém – přijít ke kytaristovi, ať to „vosolí“ a pak do toho nahlas a shora vlítnout, to jde skoro samo, vlastně je to uvolňující, ale ty texty? O čem bych česky zpíval, když už v sobě tu hledačskou, sebelítostnou, rozhořčenou, prošílenou, rozervanou a sebemrskačskou polohu těžko hledám a vlastně i potlačuju? Říkám to i klukům v Alici, když na to sem tam přijde řeč.

Album mělo původně vyjít už loni na podzim, nakonec jste ho ale odložili na jaro. Ten odklad proběhl skoro za pět minut dvanáct, nezpůsobilo vám to nějaké rozsáhlejší komplikace?

Způsobilo. Museli jsme odložit i šňůru a společný táborák a tak. Ale vyšší moc nechodí po horách, ale po lidech, to se nedá svítit. Byly to nervy.

Najdeme desku i na streamovacích platformách jako Spotify nebo Deezer? Narážím na to, že například na Spotify je z vašich alb aktuálně dostupná jen Maratonika a Animage.

To je důvod, proč jsme dřív spolupracovali se Supraphonem a teď spolupracujeme s Warner Music. Tohle jsou takový vydavatelsko-distribuční počiny, že já jsem v tom taková lopata, že já se můžu zabývat tak akorát tvůrčí svobodou a přemlouváním kamarádů, jestli by za mnou zítra na hodinku nepřijeli si něco nacvičit, ale všechny věci, na který se ptáš, musí řešit někdo, kdo tomu rozumí. Takže já se rád s někým spojím a rád mu odevzdám část svých astronomických výdělků, aby tyhle věci zařídil. (smích) Pokud se něco takovýho plánuje, a myslím si, že by mělo, Warneři nezůstanou pozadu. Jestli je na Spotify J.A.R., bude tam i nové album.

Podle nabídky tuzemských e-shopů bude album k dispozici i na vinylu. Na ten měla teď na jaře podle tvých slov z našeho posledního setkání vyjít i reedice vaší první desky, jak to s tímhle plánem vypadá?

Na vinylu to bude hned s CD a reedice první Illustratosphere bude někdy na podzim, pokud mne neklame paměť.

S Kráskou a zvířeným prachem vstupujete do další dekády jak svého působení, tak i do další dekády 21. století. Máš představu, co vás během dalších 10 let čeká, kam se za tu dobu třeba chcete nebo naopak nechcete posunout?

Představu nemám, ale doufám, že zase něco napíšeme, složíme a nahrajeme a tak pořád dokola. Ono se toho mnoho naplánovat nedá s naší povahou a způsobem existence. Takových dekád už ale podle všeho mnoho nebude, takže by bylo záhodno se s tím moc nemazat, ale zase na druhou stranu panikařit asi nebudeme. Takže pokud bych chtěl být hodně konkrétní, a to já chci, pak musím říct, že se uvidí. (smích)


Napište komentář

Jiří Růžek
O Jiří Růžek 275 Článků
Milovník rock'n'rollu, nadšenec do žurnalistiky a student mezinárodních teritoriálních studií na FSV UK. Mezi mé oblíbené interprety se řadí Motörhead, Slash, David Bowie, Jack White, Billy Talent a obrovská spousta dalších, sám pak hraji na bicí a elektrickou kytaru a ve zbytku volného času rád cestuji všude, kde to jde.