PUP: Hudbu bereme vážně, ale nechceme být upjatí. Depresivní texty vybalancujeme humorem a energií

PUP - interview, Café V lese, 2019 | Foto: Rusty Shepherd

Kanadská kapela PUP nedávno vydala třetí studiovou desku Morbid Stuff a v rámci tour k ní se zastavila v pražském Café V lese. Ještě předtím, než spustila svůj energický set, jsme si sedli s kytaristou Stevem Sladkowskim, aby nám pověděl něco o novém albu, náročnosti turné nebo vlastním vydavatelství.

Jaká byla cesta do Prahy? Už jste měli čas se tady porozhlédnout?

No, dnešek byl šílený. Jeli jsme z Budapešti, což není tak daleko, ale kvůli různým stavbám na cestách to zabralo asi sedm hodin. Bylo to fakt náročné, takže jsme tady zatím nic neviděli. Možná později večer.

Praha je krásné město, tak snad si najdete čas.

Nejlepší. Vážně! Byli jsme tu jednou, když jsme hráli s Frankem Turnerem a Praha je prostě skvělá.

Čtěte také: Punková show kanadských PUP proměnila Café V lese v nejzpocenější místo v Praze

Pojďme k muzice. Před pár měsíci jste vydali desku Morbid Stuff. Mám pocit, že je lyricky temnější než vaše dřívější tvorba, ale zároveň mnohem chytlavější a zábavnější z hudební stránky. Proč jste se rozhodli, že chcete jít na obě strany?

Řekl bych, že hudbu bereme vážně, ale zároveň nechceme být moc vážní, takže i když Stefan (frontman Stefan Babcock, pozn. red.) zpívá o depresivních věcech, tak to vždycky chceme vybalancovat humorem a zábavou. Nechceme být prostě až tak depresivní. Někdy je taková muzika fajn a mám ji rád, ale když přijde zrovna na punk rock, musí to mít energii, duši a musí v tom být ta forma zábavy, kterou my do toho chceme cpát ve velkém. A vlastně to definuje i nás jako lidi, ta rovnováha temnoty a zábavy – takoví jsme i my. Mám rád desky, které rovnováhu umí najít a o to jsme se na Morbid Stuff snažili taky.

Deska vyšla pod novým vydavatelstvím, které jste si sami založili. Bylo to z finančních důvodů, nebo abyste si mohli dělat věci po svém? Stálo za rozhodnutím ještě něco jiného?

Jak říkáš, abychom mohli dělat věci po svém. Máme totiž štěstí, že už jsme v pozici, kdy jsme úspěšní natolik, abychom si mohli říct, že veškerá kreativní kontrola bude záviset jen na nás. Sice máme pořád manažera, agenta a tak, takže není to prostě úplně DIY jako když jsme začínali, ale tohle byl ideální způsob, jak si udržet kontrolu nad naší muzikou.

Čtěte také: Ceremony na Fluff Festu: Stage diving party, kde se déšť měnil na pot

Plánujete podepsat i jiné kapely pod vaše vydavatelství?

Rozhodně! Zrovna jsme podepsali jednoho komika, našeho kámoše. Udělal flipbook a plánuje vydávat i jiné věci, takže to je náš první umělec. Ale jdeme na to pomalu, protože se stále spíš snažíme přijít na to, co sami děláme (smích). Ale jasně, mít tam i jiné kapely je samozřejmě další cíl toho projektu. Když najdeme muziku, která se nám bude líbit a máme možnost pro toho interpreta něco udělat, tak se rozhodně budeme snažit.

Kromě muziky jste měli dost výstižný a zábavný artwork pro Morbid Stuff, kdo s tím přišel?

Jedna holka ze Chicaga, Nes Vuckovic, která je taky úžasná umělkyně. Našli jsme ji na Instagramu a měla super smysl pro humor. Přesněji řečeno, měla spíš trochu zvrácený smysl pro humor a přišlo nám, že to dobře vystihuje naši hudbu a obecně směr, jakým jsme se na Morbid Stuff vydali. Je fakt skvělá a povedlo se jí to.

Většinou máte dost šílené koncerty, jaké jsou zatím reakce fanoušků na nové skladby při živých vystoupeních?

Úžasné. Zatím snad všude, kde jsme hráli. Obecně je ale neskutečné si uvědomit, že i teď jsme tisíce kilometrů od domova a máme tu vyprodanou show, kde lidi budou křičet naše texty. Stejně tak noc před tím v Budapešti a noc před tím v Záhřebu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že budeme mít takové úspěchy a jsem opravdu vděčný, že se lidi s novou deskou dokážou ztotožnit a užít si ji. Zřejmě i o dost víc než naši předešlou tvorbu.

Čtěte také: Překvapení i zklamaní na Rock for People 2019: Co se podařilo na výbornou a co nevyšlo podle představ?

Když říkáš, že by tě nikdo nenapadlo, že budete mít takové úspěchy, co bys vlastně dělal, kdybys teď nebyl v kapele?

No kur*a, tak to nevím (smích). Jako asi bych se vrátil k učení na kytaru, to jsem totiž dělal předtím. Taky jsem studoval hudbu na univerzitě, takže bych tam možná ještě byl a skrýval se před světem (smích). Hudba je můj život a jak jsem říkal, nedokázal bych si dřív představit, že se z toho stane práce na plný úvazek a jsem za to opravdu rád. Ale přesto nemám ani páru, co bych dělal, kdybych tu teď nebyl.

Už jsem si zvykl, že máte skvělé videoklipy, ale s Free At Last jste překonali moje očekávání. Kdo přišel s nápadem, aby lidi udělali cover na song, který ještě nevyšel?

Bylo to jako sněhová koule. Jako když stavíš sněhuláka a postupně nabaluješ víc sněhu. Původní myšlenka totiž vznikla vlastně jen v rámci toho, že jsme pili pivo a řekli si, že by byla sranda, kdybychom vydali akordy a text k nějaké písni, kterou ještě nikdo předtím neslyšel. A nakonec jsme právě to udělali a nechali lidi hádat, jak to asi bude znít.

Stalo se to velmi populární, těch coverů vzniklo plno.

Přesněji asi 250 (smích). Jak říkám, prostě jako sněhová koule, pořád se ten nápad rozšiřoval. Lidi nám začali posílat videa, jak ten song hrají, a my tím pádem neměli jinou možnost, než udělat videoklip (smích). A později už jsme jen přidávali stále debilnější nápady. Ty se pak objevily ve videu vlastně jen proto, abychom pobavili sami sebe, když jsme na tom pracovali. A pak taky proto, abychom pobavili i kohokoliv, kdo si to pustí. Když jsme se ale něčemu nezasmáli, tak jsme to z toho videoklipu prostě vystřihli.

Výsledek stál rozhodně za to…

Už jen fakt, že se tolik lidí zapojilo a byli z toho nadšení, přestože ani nečekali, že budou ve videoklipu, bylo super. Upřímně, na začátku jsme neměli vůbec představu, kolik lidí do toho půjde. Říkali jsme si, že budeme muset říct nějakým kámošům, aby něco nahráli, a nebyl to trapas. (smích). Ale ta odezva byla šílená, tak to naštěstí nebylo třeba.

Jste kapela, která tráví plno času na turné a když poslouchám song If This Tour Doesn’t Kill, I Will, někdy si říkám, jak se změnila nálada mezi vámi na tour. Jak zvládáte duševní pohodu při koncertní šňůře?

Je to mnohem lepší, než to bývalo. Ne že by to dřív bylo opravdu nějak špatné, ale nedostatek osobního prostoru je náročný vždy. Je potřeba si dávat záležet třeba na tom, abychom dobře jedli, nepili příliš piva a uměli si dát osobní prostor. Například chce jít někdo na večeři, tak jde. Myslím tím, že jde úplně sám. Není to urážlivé vůči ostatním, ve smyslu „nechci jít s vámi, tak jdu sám“. Na to jsme si potřebovali zvyknout. Je to maličkost, ale že už jsme naučili brát jako normální věc to, když někdo jde sám na večeři, nebo se jde projít po městě, je krok k tomu, aby to na tour fungovalo. Je zvláštní, jak velký vliv ta chvilka o samotě na člověka má.

Rozhovor: God Is An Astronaut: Nemohli jsme se smířit s tím, že vidíme sedmiletého chlapce v rakvi

A když jsme u toho turné, co plánujete po zbytek roku?

Tour, tour, tour a tour. Na konci srpna ukončíme v Anglii evropskou šňůru. Pak jedeme na dva týdny domů, pak měsíc po Spojených státech a nakonec znovu Evropa a Kanada. Od srpna až po prosinec skoro pořád na tour. A opravdu doufám, že pak přijde nějaká dovolená (smích).

Ve vašem klipu Kids celou kapelu vidíme 40 let v budoucnosti. Dokážeš si představit, že za 40 let budeš ještě hrát?

Hlavně kur*a doufám, že Stefana nebudu muset pohřbívat jako v tom klipu (smích). Asi takhle, pokud nás budou lidi chtít někde slyšet hrát, pokud to budeme schopni dělat stále tak, že nás to nebude nijak ničit nebo škodit tomu, co jsme dřív vytvořili, a pokud se budeme mít pořád rádi, tak budu hrát klidně navždy. Máme štěstí, že můžeme dělat hudbu a kdykoliv či kdekoliv je možnost hrát, tak proč ne.

Je prostě skvělý pocit, že můžu jednoduše odjet a dát si třeba pivo v Praze – kde se snad pivo vytvořilo, ne? (smích). Už jsem starší, takže takové věci opravdu ocením. Sice je pravda, že když jsme tu byli minule, tak jsem se hodně opil. A pravděpodobně se dnes opiju taky, ale ta hlavní myšlenka je, že můžu cestovat a dělat to, co dělám, takže v tom chci pokračovat dokud to půjde.


Napište komentář

Václav Pilka
O Václav Pilka 177 Článků
Jsem student kreativního psaní v Praze a hudba je pro mě obrovská část života. Protože ale nikde nehraju, tak o ní alespoň píšu. Žánrově se skoro vůbec nevymezuju, takže mám rád třeba Enter Shikari, Architects, Blink-182, Brand New, Yung Leana nebo The 1975. Vedu mimo jiné i blog o méně znamých kapelách justlisten.cz