TIP REDAKCE: Cesta The Black Keys od skromných počátků po nejnovější desku

Patrick Carney a Dan Auerbach | Zdroj: facebook.com/TheBlackKeys

Americké duo jménem The Black Keys se za osmnáct let od svého založení vypracovalo mezi skutečnou špičku na poli rockové muziky. Před pěti lety tato kapela vydala album Turn Blue a dlouho to vypadalo, že bude jejich posledním. Toto léto se však konečně objevila studiová novinka a skutečně jde o velmi zdařilou práci.

Skupinu The Black Keys opravdu tvoří jen dva muzikanti, nezpochybnitelným faktem však je, že si skutečně vystačí sami a mají za sebou řadu studiových desek té nejvyšší kvality. Jedná se o zpěváka a kytaristu Dana Auerbacha a bubeníka Patricka Carneyho. Oba se znali již z útlého dětství, kdy spolu vyrůstali ve stejné čtvrti města Akron ve státě Ohio.

Skutečně se ale skamarádili až v době, kdy chodili na střední školu. To už nechybělo mnoho času k jejich vůbec prvnímu jamu, kdy se psal rok 1996. Oba se tou dobou na své nástroje teprve učili a k samotnému počátku historie Černých klíčů ještě nějaká ta chvilka zbývala. Muzikanti se znovu sešli v létě roku 2001, kdy se Auerbachovi nedařilo navázat trvalou spolupráci s žádnou kapelou. S Patrickem krátce poté nahráli pár prvních demo nahrávek, avšak počátky nebyly zrovna nejjednodušší. Po nějakém čase podepsali smlouvu s malým nezávislým labelem Alive, přestože za sebou neměli ještě ani jeden koncert.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Australští King Gizzard a jejich neskutečná tvůrčí invence

Krátce po prvním vystoupení, tedy na jaře roku 2002, Dan s Patrickem konečně nahráli i svou první řadovou desku. Dostala název The Big Come Up. Počáteční tvorba The Black Keys byla pochopitelně někde jinde než ta nynější, avšak v žádném případě nešlo o mizernou amatérskou práci. Zvuk desky je (už vzhledem k tehdejším poněkud nuzným podmínkám) drsnější a špinavější. Na celém albu není nic jiného než Carneyho bicí a Auerbachova kytara a vokál a žánrově jde mnohem více o blues, které jako kdyby vytáhli z těch nejhlubších bažin amerického středozápadu. Kromě autorských věcí (jichž byla většina) nabídli i covery od rozličných umělců – namátkou od bluesového klasika Muddyho Waterse, na singlu se pak objevila písnička She Said, She Said od The Beatles.

Trnitá cesta k úspěchu

Debutová deska se sice kdovíjak zázračně neprodávala, kritici ji však cenili již v té době. Aby se mohlo uskutečnit první tour The Black Keys, oba muzikanti si přivydělávali sekáním trávníku pro svého pana domácího. Následující deska přišla nedlouho poté. Dostala jméno Thickfreakness a vznikla během čtrnácti hodin. Rok 2003 byl pro kapelu již o něco vstřícnější – zahráli si na festivalu v Texasu, předskakovali Beckovi a objevili se v televizi v show Conana O’Briena. Dostali zajímavou nabídku, kdy se měla jejich písnička objevit v reklamě na majonézu. Kapela však oželela lákavých 200 tisíc liber a spolupráci odmítla.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Seznamte se s novou hard rockovou generací, nástupci velikánů Led Zeppelin i AC/DC

Přestože kapela dál neúnavně tvořila a vydávala jeden song za druhým, kýžený úspěch se stále jaksi neukazoval (z části snad i proto, že byli The Black Keys často porovnáváni s úspěšnějšími The White Stripes – v obou skupinách byli pouze dva členové, obě pocházely ze středozápadu a rovněž žánrově si byly blízké).

Na další reklamu už kvůli své nouzi oba muzikanti kývli, a tak písničku Set You Free použila automobilka Nissan. Další řadová deska měla název Rubber Factory a natáčela se v bývalé továrně na pneumatiky. Pro kapelu to byl vůbec první útok na americkou hitparádu Billboard 200, album se objevilo na 143. příčce. Následovaly dvě živé desky, řadovka Magic Potion a menší deska s cover verzemi, přes početné spolupráce s televizí měl ale skutečný úspěch teprve přijít. Klíčovým pro něj byl producent jménem Danger Mouse, který se pustil do práce na páté studiové desce jménem Attack & Release. Bylo to vůbec poprvé, kdy The Black Keys nahrávali v profesionálním studiu a s producentem. Album vystoupalo na 14. příčku v Billboard 200.

Překonání krize a dosažení vrcholu

Krátce poté bohužel Patricka Carneyho potkal rozvod a v těchto těžkých časech Dan Auerbach nahrál svou první sólovou desku jménem Keep It Hid. Patrick takový krok nenesl zrovna lehce, a tak se coby baskytarista přidal ke kapele Drummer a vydal s ní album Feel Good Together. Ještě téhož roku se však oba muzikanti usmířili a začali znovu fungovat jako Černé klíče. Následující řadové album jménem Brothers už bylo opravdovým hitem – skvěle se prodávalo (v Billboard 200 uspělo na 3. místě) a vzniklo k němu několik kvalitních videoklipů. Muzikantsky bylo skvěle zvládnuté a barevné, neboť Dan Auerbach tou dobou ve studiu hrál i na baskytaru a klávesy, což samozřejmě pomohlo na cestě k bohatějšímu zvuku.

Čtěte také: Překvapení i zklamaní na Rock for People 2019: Co se podařilo na výbornou a co nevyšlo podle představ?

Hned rok nato přišla deska El Camino, která byla snad o něco ráznější a přímočařejší než její předchůdce. Producent Danger Mouse se opět naplno zapojil do práce (na Brothers se podílel pouze na jediné věci) – tentokrát se na všech skladbách podepsal rovněž jako spoluautor. Album mimo jiné přineslo i písničku Lonely Boy, která patří k těm nejznámějším a v televizní reklamě se objevila dokonce i v České republice.

Jak The Black Keys zmodrali a co bylo potom

Roku 2014 přišla deska Turn Blue, jež byla na dlouhou dobu považována za poslední. Dan s Patrickem na ní vsadili spíše na melancholičtější tón (oproti El Camino určitě) a více se ponořili do psychedelických nálad. Album kapele přineslo celé tři nominace na Grammy a opět také velmi solidní prodeje. Tour proběhlo následujícího roku, poté však The Black Keys fakticky přestali existovat a oba muzikanti se věnovali jiným projektům. Patrick Carney působil jako producent, mimo to je autorem písně k animovanému seriálu BoJack Horseman. Auerbach založil psychedelickou skupinu The Arcs a stihl s ní vydat desku Yours, Dreamily. Poté se pustil do práce na své druhé sólové desce Waiting On a Song.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Iggy Pop, Tenacious D aneb Kolaborace SUM 41 s jinými umělci napříč žánry

Letos The Black Keys vydali desku Let’s Rock. Tentokrát na ní Dan s Patrickem pracovali opět jen dva a hudebně jako by se vrátili zpět k časům BrothersEl Camino. Přinesli skvělou kolekci písniček klasického rockového střihu a snad se dá říci, že fanoušci dostali vše, co mají na The Black Keys rádi – od příjemného Auerbachova falzetu a jeho originálních kytarových riffů po Carneyho důrazné bicí. Zajímavé je, že poprvé po několika deskách na Let’s Rock vůbec nejsou klávesy, vůbec to ale není na škodu a kytarový zvuk albu sluší. Co bude s The Black Keys dál, to ukáže až čas, Dan s Patrickem se ale bez sebe jen těžko obejdou, tak nás snad čekají další a další kvalitní desky.


Napište komentář

Michal Tykva
O Michal Tykva 193 Článků
Prog and weed is all I need