Jestli je něco, co byste ještě před dvěma lety nečekali, byl by to reunion Guns N’ Roses. Už přes rok ale slavná kapela společně s Axlem, Slashem a Duffem McKaganem opět koncertuje a včera se zastavila i v Praze, kde odehrála gigantickou, více než tříhodinovou show.
Jako místo konání zvolili pořadatelé pražské Letiště Letňany a měli k tomu dost dobrý důvod. Na koncert se ve finále přišlo podívat téměř 50 000 lidí a zatímco na zastávce Vysočanská nebyl už odpoledne problém potkat fanoušky oděné do merche legendární kapely, od Proseku až po Letňany a okolí se prakticky nikdo jiný nevyskytoval.
Dlouze očekávaný 4. červenec zahájila v 17:15 zpěvačka Jesse Jo Stark, která vstoupila do povědomí českých hudebních příznivců svižným a pohodovým vystoupením, s nímž zároveň představila svou letošní tvorbu. Po ní, chvilku po šesté hodině večerní, na podium nastoupili už dobře známí Biffy Clyro. Ti se též soustředili především na nově vydané album Ellipsis, nejvíce ale zněly pecky z oblíbené desky Only Revolutions.
A po nich už se čekalo na hlavní hvězdu večera, kapelu, ve které se po 20 letech opět sešli Axl Rose, Slash a Duff McKagan. Pár minut před čtvrt na osm se pak na obrazovce na pódiu objevilo logo Guns N’ Roses a z jeho revolverů se na znamení velkého nástupu začalo střílet. Po intru, které si GN’R pro své Not In This Lifetime Tour zvolili, pak za ohlušujícího potlesku přišla na pódium celá sedmičlenná formace a rovnou se pustila do skladby It’s So Easy, okamžitě následované dalším hitem Mr. Brownstone.
Už v prvních minutách přitom byly jasné dvě věci – že během večera rozhodně nuda nebude a že hlasové kvality, se kterými Axl Rose brázdil pódia před 20 lety, jsou zase zpět a v plné síle. Jeho ikonický řev na začátku Welcome to the Jungle ostatně mluvil za vše a když už se někdy během koncertu dostal se svým hlasem do potíží, jako výborný záskok se osvědčilo početné publikum, které se slavným frontmanem zpívalo od začátku až do konce. A nouzi o převleky též neměl – během vystoupení vystřídal několik bund, brýlí i pokrývek hlavy.
Zcela samostatnou kapitolou byl ale Slash. Ať už byla vystoupení Guns N’ Roses v předchozích 20 letech jakákoli, ikonický kytarista už jen svou přítomností dodal koncertu šťávu způsobem, jakým to umí jen málokdo. Bez ohledu na to, jestli zrovna skákal a běhal po pódiu nebo kdesi v koutu s ledovým klidem odehrával své dobře známé kytarové party, vždy mu patřila velká část očí publika, a to zcela oprávněně.
Pozadu ale nezůstávali ani jeho další kolegové včetně Richarda Fortuse, se kterým se Slash podělil o sólo na motiv skladby Wish You Were Here od Pink Floyd. Kytarista s cylindrem ale nezapomněl ani na své oblíbené několikaminutové sólo podle soundtracku kultovního filmu Godfather, které vyústilo ve slavnou baladu Sweet Child o’ Mine.
Co se setlistu týče, zde není co vytknout. Koncert zahrnoval zhruba třicet perfektně vybraných a ještě lépe odehraných písní a publikum bylo ve varu snad úplně při všech, ať už šlo o delší kousky (o které rozhodně nebyla nouze) jako Rocket Queen či Estranged, rychlé pecky typu My Michelle, „novinky“ z Chinese Democracy nebo pomalé ploužáky, jako přídavkové Don’t Cry nebo Patience.
Během koncertu si Guns N’ Roses písní Black Hole Sun připomněli i nedávnou smrt Chrise Cornella a coverů obecně nebylo zrovna málo. Zaznělo proslulé Knockin’ On Heaven’s Door od Boba Dylana, Attitude od Misfits nebo Whole Lotta Rosie od AC/DC. Předposledním songem pak byl, jako obvykle, The Seeker původně od The Who.
Po vyčerpávajících, byť energetických a především nezapomenutelných třech hodinách, začal Slash hrát úvodní tóny Paradise City a bylo jasné, že se jde do finále. Slavnou skladbu, se kterou Guns N’ Roses končí koncerty už pěknou řádku let, doprovázely všudypřítomné pyrotechnické efekty, ohňostroje a při posledním sólu i pořádná dávka konfetů. Pak už se Guns N’ Roses uklonili, poděkovali, odešli, znovu se vrátili, znovu se uklonili, rozdali trsátka a areál se začal, dosti pomalu, vyprazdňovat.
Ohledně technické stránky byl koncert opravdu povedený; zvuk byl absolutně bez problému, stage byla veliká, efekty působivé a pro ty, kteří neviděli, zde byly tři velkoplošné obrazovky, přičemž na těch bočních se promítalo dění na pódiu a ta největší, prostřední, zase během skladeb ukazovala tématické záběry, zbraně střílící do rytmu a spoustu dalších pozoruhodností.
Jedno minus ale večer přeci jen měl – až příliš striktní security. Vedle snad až zbytečně obsáhlého seznamu zakázaných předmětů se ochranka nebála přehnaně angažovat i během koncertu a když se početným davem několikrát za pár minut řítil obr s vysílačkou jen kvůli tomu, aby upozornil některou ze slečen, že sledovat koncert z ramen jejího partnera je zakázáno, nedělalo to zrovna dobrý dojem.
Mimo to se ale vystoupení Guns N’ Roses mimořádně vyvedlo. Veškeré obavy, které návštěvníci měli (především o nedochvilnost Axla Rose) se nepotvrdily, a i když si s sebou kapela tentokrát nevzala sbor sličných pěvkyň ani početný orchestr, více než tříhodinový koncert působil i tak doslova grandiózně.
Guns N’ Roses jsou po svém znovusjednocení jako obrovská rozjetá mašina. Zatímco ale jiní takoví Prahou projedou plnou parou a zase rychle zmizí, Guns N’ Roses u nás téměř zastavili a každému z návštěvníků zprostředkovali zážitek, na který jen tak nezapomene a který nemá zas tak daleko do toho, co tato parta předváděla před úctyhodnými 25 lety. A ani k tomu nepotřebuje pár gramů v žíle.
Poslechněte si včerejší setlist v živé verzi v našem playlistu na Spotify! A nezapomeňte mu dát follow!
