Palác Akropolis tento čtvrtek hostil senzaci, o kterou se postaral hlavní tahák prvního ročníku festivalu Spectaculare, talentovaný britský hudebník Jon Hopkins.
Vyvrcholení lednového svátku elektronické hudby přitáhlo požehnaný počet dychtivých uší a očí. Do Akropole se ve čtvrtek večer stáhla bez přehánění půlka Prahy a ta druhá nejspíš někde tiše lkala, že se na ni nedostalo. Vystoupení Jona Hopkinse bylo beznadějně vyprodané. Pár optimistů se sice ještě snažilo pořídit lístky na místě těsně před začátkem akce, šance na úspěch byla ale viditelně nulová.
Vchod do klubu byl doslova v obležení, které nepovolilo ani dobrou půl hodinu po hlášeném startu koncertu. Lidi se valili na dveře mohutným proudem dál a dál, naštěstí ale poměrně spořádaně. Odbavování u šaten horko těžko stíhalo tempo, stejně jako kontrola lístků a razítkování dost vázly, takže anabáze spojená s příchodem nakonec byla i pro opozdilce učiněný očistec. Ukořistit drinky a proboxovat se na toalety bylo ještě o něco obtížnější. Koncentrace na to, co se mělo začít dít na prknech Akropole, byla ale natolik silná, že to v tu chvíli už ale stejně nikdo neřešil. Najít místo s dobrým výhledem na pódium a udržet si ho mělo přednost.
Úvodní set večera, který odstartoval krátce před osmou hodinou, zaopatřil Frederic Robinson, producent švýcarsko-německého původu. Teprve jednadvacetiletý klučina, který momentálně studuje audio design v Basileji, vystoupil se svým jednočlenným elektro projektem založeným na mixování lehce experimentální elektroniky s akustickými nástroji a všem přítomným, kteří s ním přišli do styku poprvé, solidně vytřel zrak. Projekty založené na obdobném konceptu většinou působí lákavě, často je s nimi ale ta potíž, že ať se tváří sebezajímavěji, nedokáží překonat hranice svých ambicí. Tohle ovšem není případ Frederica Robinsona, který prokázal, že navzdory jeho útlému věku má mimořádný cit pro kompozici.
Produkce Frederica Robinsona nemá v žádném ohledu nic společného s běžnou taneční záležitostí a vyžaduje vnímavějšího posluchače, kterého se mu možná nemusí vždy s úspěchem dařit nalézt. Ve čtvrtek jich ale naštěstí dorazilo přehršel, a tak interakce mezi pultem a publikem byla od úvodních okamžiků jeho vystoupení na správné vlně a dál už jenom sílila. Ačkoli Robinson, kterému pódium patřilo zhruba na pětačtyřicet minut, nevybočil z klidných vod kořeněného ambientu a jeho set by se dal charakterizovat jako příjemná chill out session, vzhledem k tomu, jaký spád měl zajistit Jon Hopkins bezprostředně po něm, byla to ve výsledku skvělá jing & jang rozehřívačka. Opomenout nelze ani doprovodnou light show, která byla jedním slovem krásná. Barevné spektrum světelných kuželů při troše fantazie vneslo do velkého sálu Akropole paprsky slunce, průhled stromovím tropického deštného lesa i pohled do mračen. Nádhera!
Publikum Frederica Robinsona, který se postaral o příjemné překvapení, s respektem odměnilo potleskem hodným hlavní hvězdy večera. Tu však měla Akropolis teprve před sebou. Netrpělivě očekávaný Jon Hopkins stanul před narvaným sálem do patnácti minut poté, co pódium opustil jeho mladý předskokan, a hned na úvod odpálil první nálož z desky Immunity. Ačkoli všichni, kdo ve čtvrtek večer dorazili, pravděpodobně mají Hopkinsův loňský elektro opus obehraný zepředu dozadu a tak nějak se vědělo, že bude určitě znít skvěle i naživo, jak moc dobrý to bude, si ale asi nikdo netroufal představovat. O to větší vlna euforie se dostavila, když to Hopkins rozbalil.
V takřka plynulém sledu Hopkins odehrál stěžejní část Immunity, zazněly klenoty jako Breath the Air, Open Eye Signal i Collider s tím, že největší pecky si Hopkins schovával do druhé části setu. V mezičase proložil Immunity několika zvukově spřízněnými tracky ze starších alb, z nichž nejvýraznější byla asi Vessel, magická věc s brutálním závěrem, kterou najdete na Insides z roku 2009. Stejně jako na desce i naživo byl Hopkins brilantním perfekcionistou, který měl dění během celého set dokonale pod kontrolou. Pozorovat způsob, jakým Hopkins soustředěně ovládá svoje laptopy a sebevědomě se pohybuje za pultem, byl téměř sakrální zážitek. Vizuální stránku jeho produkce tak akorát doplňovala jednoduchá abstraktní projekce, oscilující mezi černobílým ornamentálním minimalismem až po barevné LSD výjevy. Chtělo by se říct, že to nemohlo být lepší, ale pravda je taková, že Akráč mohl dostat víc.
Jon Hopkins převedl profesionální výkon těch nejvyšších kvalit, během pár minut svého setu dokázal člověku zahrát na všechny struny od té citlivě melancholické až po zběsile animální. Intenzivní tělesný zážitek nastartoval rozklad celé Akropole na atomy, ten se však zastavil kdesi v poločase, na pomyslný vrchol už Hopkins navnaděnému publiku dojít nedovolil. U všech tracků se držel schématu alba, fanoušek desky si tedy musel nutně libovat, kdo ale čekal, že Hopkins třeba trochu zaexhibuje, nedočkal se. I když za celou dobu nepřišel žádný výpadek energie, příležitost pro spáchání hromadného masakru zůstal nevyužitý, což na párty takového formátu přeci jen lehce zklame. Tím spíš, že Hopkins i s přídavkem na pódiu nemohl pobýt déle jak hodinu, a před tři čtvrtě na deset byl definitivní konec (což je i na Akropolis, kde se obvykle končívá úderem desáté, poněkud brzy). Bolavý pocit z konce uprostřed nejlepšího byl k nesnesení. Pokud tohle je Jonův způsob, jak přimět fanouška vrátit se na místo činu, je sice spolehlivý, ale hodně sadistický. Jone, Akropole, Spectaculare, tady je co vynahrazovat!
