Forum, nový koncertní prostor v pražském Karlíně, ve středu 11. června hostil Nine Inch Nails, kteří přijeli do Prahy v závěru doprovodného evropského turné ke své aktuální desce Hesitation Mark. Stačilo by říct, že vystoupili v klasicky prvotřídní formě a bylo to skvělý. Ale to by byla škoda.
Nine Inch Nails samo sebou do Prahy nedorazili sami. Přivezli si s sebou předkapelu, která okupovala pódium fóra zhruba čtyřicet minut, a tak se sluší věnovat jí pár slov. Tentokrát NIN vytáhli na turné senzaci z L.A. jménem Cold Cave. Podivovat se a spekulovat nad tím, proč volba supportu padla tam, kam padla, asi nemá moc smysl. Jestli za tím bylo víc sympatií, nebo marketingu, ví jenom NIN sami. Jedno je ale jisté – kalifornskému bandu se musí nechat, že ho setrvale provází úspěch, a tak láká lidi. Cold Cave zabodovali jak debutovým albem Love Comes Close, které bylo relativně příjemně poznamenané vokály zpěvačky Caralle McElroy (původně Xiu Xiu), chytla se ale i druhá deska Cherish The Light Years, vydaná v okleštěném personálním provedení. Zajímavější otazník ovšem visí nad tím, odkud se ten úspěch sakra bere…?
Jádrem Cold Cave je Wes Eisold, tak trochu slizkej týpek se zázemím v hcéčku. Zavedl se v kapelách jako American Nightmare nebo Some Girls, které, i když se nikdy nevymanily z béčkové ligy scény, vydaly pár desek, které se celkem dobře poslouchají (příkladmo Heaven’s Pregnant Teens na labelu Epitaph). Pak se ale něco stalo a Wes se rozhodl, že místo tvrdý muziky začne hrát něco jiného. Tak vznikli Cold Cave, páni mezi recykláty temné vlny let osmdesátých a devádesátých. Jestli si mysleli, že dneska ještě někoho zajímá vykrádačka legend jako The Cure nebo Depeche Mode, tak náhodou trefili hřebíček na hlavičku. Důkazem budiž nejen poměr počtu zhlédnutí versus lajků na youtubu, ale kupodivu i ohlas kritiky, která v jejich případě nešetří chválou, a to včetně relativně seriózních zdrojů (nejkurióznější je asi hláška z allmusicu o jejich prvotině, cit. – Love Comes Close je tak silná a originální deska, plná heart-stopping songs!). Při konfrontaci s realitou, potažmo na koncertě Nine Inch Nails, si pak člověk připadá trochu jako z jiné planety, když ho ten jejich cirkus nebaví.
Cold Cave se vší úctou předvedli výkon, který lze shovívavě řečeno označit jako zbytečný. Kdyby NIN v rámci warm-upu pustili rádio, nebyl by to velký rozdíl. Cold Cave vystoupili s bezpáteřním goth-popem, který bohužel (nebo naštěstí?) hrál tak potichu, že z celé produkce zbyl jen synťákový kolovrátek. Jeden, aby si lámal hlavu, jestli je to recese, nebo to myslí vážně. Kdo chtěl zapudit otázku a rozptýlit se alespoň pohledem na pódiové dění, měl každopádně strašnou smůlu, protože stage během celého jejich čísla setrvala ve tmě. V naprosté tmě. Zaregistrovat, kde se momentálně Wes se svým mikrofonem klátí, šlo chvílemi pouze podle vibrací vzduchu, které svými retardovanými pohyby rozproudil. Fórum Cold Cave i navzdory tomu přijalo více než vřele. Těžko říct, jestli to bylo v důsledku spokojenosti s náplní jejich hudebního programu, ze soucitu, mírou konzumace alkoholu nebo prostě euforií z předvoje Nine Inch Nails. Možná vším dohromady. Anebo se teď tohle prostě poslouchá. Možná…
Teď konečně k věci, respektive k NIN. A jedno varování předem – budou to (skoro) samá pozitiva! Na Nine Inch Nails je obecně vzato jedna strašně příjemná věc. Vzhledem k tomu, že pokud jde o úroveň jejich turné, právem naživo platí za jednu z nejlepší kapel na světě vůbec, klidně si můžete v jejich případě dovolit porušit základní obrannou zásadu, a to – nemít žádná očekávání. Na NIN se vyplatí těšit se jako malí, protože jestli někdo dokáže plnit koncertní přání, jsou to oni. Nebo alespoň většinou. Jediný stín pochybností o úterní zastávce v Praze házela pouze zvolená lokace. S karlínským Forem, coby zbrusu novým prostorem, nebylo mnoho zkušeností, přesněji žádné, takže si leckdo říkal, jak to asi bude se zvukem, obslužností, kapacitou atd. Forum se ale nakonec uvedlo na jedničku. Klidně tam choďte úplně bez obav! S trochou představivosti jde o takový modernější a několikrát větší Lucerna Music Bar, obstojné akustiky, který dokáže nabídnout nejen atmosféru ale i komfort. Konkrétně koncertu Nine Inch Nails dodal kouzlo, které by mu naopak O2 aréna nepochybně ubrala, pokud by ho o něj nepřipravila dočista. Účast totiž nebyla závažně dramatická. Forum se sice zaplnilo, ale rozhodně se neotřásalo v základech. Českomoravská by nejspíš zela prázdnotou.
Na úvod Nine Inch Nails zvolili oblíbené intro – decentní Me, I’m Not z alba Year Zero, které následoval spolehlivý urychlovač Copy Of A. Další na řadě pak byla přímočará vypalovačka Beginning Of The End. Už první trojlístek na set listu demonstroval obě základní tváře NIN roku 2014, resp. chameleona Trenta Reznora – tvář kytarového boha a novodobého muže za pultem. Díky invenci Reznorova hudebního génia je zasloužilá legenda z Clevelendu i po víc jak dvou dekádách pořád na koni, odmítá z něho slézt a uhání sto honů před ostatními. Trent je sice od pohledu taky trochu divnej patron se sklonem k patosu a megalomanii, posedlý honbou za dokonalostí… právě tyhle dvojsečné vlastnosti promítnuto do diskografie NIN ale způsobují, že v podstatě nikdy nenatočil nic špatnýho. V éře Pretty Hate Machine se mu přirozeně podařilo udělat z industriálního metalu mainstream a dneska těm samým jedincům, kteří se do něj zamilovali na začátku devadesátek, bezostyšně servíruje desky prorostlé tučným podílem elektroniky a nechává každého, ať se tím prokouše, jak nejlíp umí. Z Hesiation Marks navzdory širšímu úspěchu už sice nikdy mainstream nebude a pro někoho aktuální deska může být za hranicí toho, co ještě dokáže strávit. Je to ale jedině dobře. Odklon od historických kořenů Nine Inch Nails totiž funguje jako pozoruhodné zařízení na filtraci posluchačů, tříbí publikum a nutí ho vyvíjet se spolu s nimi. To se nevidí úplně často.
Pozorovat ten vývoj, kterým Nine Inch Nails prošli, nepřestává fascinovat a to, co se odehrávalo před zraky Fóra, bylo mnohem víc než jeho retrospektiva. I když zrovna nejste stoprocentně oddaným fanouškem NIN a pozorujete dění kolem nich řekněme periferním viděním, v úterý večer se před vámi odkryli ve své diamantově chladné kráse a umožnili být na chvíli součástí celé té spirály událostí. V set listu nebylo slabého místa, ačkoli.. tak trochu se tiše závidělo Katovicím, které den před tím Nine Inch Nails vystavili palbě v podobě těžce očekávaných položek jako Letting You, Eraser nebo magické dvojice The Wretched a Frail z alba The Fragile. Nebuďme ale závistiví. Ve finále si stejně každý přišel na své a kostra večera se nezměnila jako během celého turné – March of the Pigs, Sanctified, Closer, Came Back Haunted a na chvostu The Hand That Feeds následovaná Head Like Hole. Jeden z nejmocnějších highlightů, kterého se Praze dostalo, byla ale každopádně nesmrtelná Reptile. Na tohle se bude vzpomínat!
Celý koncert probíhal zhruba po třetinách/čtvrtinách (dle uplatnění kytar) v základní sestavě Trent Reznor, Robin Finck, Ilan Rubin a Alessandro Cortini, ve které s fascinující profesionalitou všichni na střídačku obsluhovali všechno. Pokud jde o vizuálně-technickou stránku věci, impozantní doprovodnou light show, kterou si NIN nechali udělat na míru od dlouhodobého spolupracovníka a guru přes světla LeRoye Bennetta, se podařilo s přehledem vměstnat i do Fora. Podívaná to byla taková, že chvílemi dalo problém věnovat plnou pozornost tomu, co se zrovna hraje. Bennettovy světelné efekty lze označit bez přehánění za svébytné umělecké dílo. Splnily daleko víc než jen roli pouhého rámce, který slouží k dotvoření atmosféry. Hypnotizovaly, přenášely v místě a čase přesně tam, kam Nine Inch Nails napříč diskografií zrovna doputovali. Celkově to byl emocionálně nabitý zážitek, který i jinak takřka nemluvnému Reznorovi rozvázal jazyk a přiměl ho odhodlat se před přidáváním k nečekaně osobnímu projevu díků, lásky k Praze a spokojenosti s průběhem večera .. Spokojenost to byla oboustranná a po zaznění The Day the World Went Away a notoricky známé Hurt ještě větší. Po nich byl každopádně konec. Šlo se domů, do hospody nebo prostě po všech čertech a byla to příjemná cesta. Venku čekalo vlahé skoro letní teplo, blížil se úplněk a druhý den ve Foru hráli Kosheen.. Život šel dál a Nine Inch Nails taky.
